Možná temné, ale skvělé
Tak třeba Žítkovské bohyně (2012) Kateřiny Tučkové – bestseller, jaký má česká literatura jednou za dekádu: přes sto padesát tisíc prodaných výtisků, překlady do víc než patnácti jazyků, úspěšná divadelní adaptace, mluví se o filmu. Nebo Radka Denemarková, která vyhrála čtyřikrát Magnesii Literu, což se ještě nikomu jinému nepodařilo; letos se Knihou roku stal její román Hodiny z olova (2018). Anebo do třetice Bianca Bellová, která předloni přivezla z Bruselu Cenu Evropské unie za literaturu (a tentýž rok přidala i domácí Magnesii): její románové Jezero (2016) se následně rozlilo po světě rychlostí blesku – za dva roky překlady do sedmnácti jazyků. Co kniha, to fenomén, milník, jasná položka pro budoucí literární historii.
Střepiny emocí
A dá se pokračovat, teď už aktuálními tituly. Alena Mornštajnová se po oddechovém intermezzu pro děti (Strašidýlko Stráša, 2018) vrátila tam, kde se jí daří nejlíp: k próze na vybraná témata z moderních dějin. Novinka Tiché roky (Host, 2019) je sice – ve srovnání s dějově dynamickou, filmově nastříhanou Hanou (2017), zabírající ve třech vrstvách čas a konkrétní lidské osudy od třicátých do šedesátých let minulého století – napsaná v pozvolnějším, vláčnějším tempu, ale na příbuzné, venkoncem tragické téma. I tady jsou úběžníkem pochroumané a umlčované vztahy uvnitř rodiny, i tady se privátní prokletí nese napříč generacemi na pozadí krutých zlomů a zvratů historie dvacátého století. I tady Mornštajnová šikovně balancuje na hranici náročné a oddechové beletrie, i tady předvádí, že realistický styl vyprávění může mít vyloženě magickou sílu, přitažlivou moc.
Podobně Viktorie Hanišová v románové Rekonstrukci (Host, 2019), své třetí próze. Po Anežce (2015) a Houbařce (2018) závěrečný díl „pitevního praktika pro pokročilé“: poprvé se hroutily vazby mezi matkou a osvojenou dcerou, podruhé mezi dcerou, bratry a rodiči – a potřetí mezi všemi, kdo jsou ve hře. Rekonstrukce chce rekonstruovat, přijít na kloub tomu, proč matka jednoho dne dobrovolně odešla ze života a vzala své mladší dítě s sebou. Hanišová ale nepodává hororový výkres, který by se jistě vyjímal skvěle ve filmové verzi, spíš medituje, nasvětluje z nejrůznějších úhlů, nahazuje možnosti, kudy se asi matčino myšlení ubíralo, co mohlo tak fatálně rozhodit její emocionalitu, kde našla ke svému činu motivaci. Opět temné téma, možná z nejčernějších v české literatuře posledních let vůbec – ale znovu podané suverénním, osobitým vypravěčským stylem.
Podobně Petra Hůlová v próze Zlodějka mýho táty (Torst, 2019), příběhu vsazeném do nedaleké budoucnosti, přizdobeném několika výhružnými futuristickými rekvizitami. Hlavní hrdina, desetiletý kluk, se hrabe z rodinných trosek: otec zmizel za jinou, za titulní „zlodějkou“, matka zůstala jako jediná jistota. Synek samozřejmě nastalé existenciální peklo nezvládá, co chvíli vybuchuje a střepiny jeho vzbouřených emocí zraňují bolestivě všechny kolem. Hůlová pokračuje v nové linii svého psaní, započatého Macochou (2015) přes Stručné dějiny Hnutí (2018): nabízí čtenáři sebezpyt vypravěče/vypravěčky říznutý podivnou, nejspíš (vědecko)fantastickou kulisou jako zcizujícím efektem. Jenže všechny tři knihy mají nakonec k realitě blíž, než by se mohlo zdát. Hlavně střídavá péče, která už ani tady, ani venku dávno není výjimkou, jako spíš normalitou.
Gauner a dopisy
Naštěstí ne vždy vítězí v současné české literatuře psané ženskou rukou tragické a depresivní tóny. Někdy funguje dobře i kompoziční nebo rovnou konceptuální hra. Třeba Milena Slavická, původní profesí kunsthistorička, ve své povídkové sbírce Ona (Torst, 2018) rozehrává na podkladě mužských románových světů alternativní ženské tahy. Třeba v Kafkově Proměně, Beckettově Murphym nebo Houellebecqově Podvolení. Co tah, to role: sestra, matka, milenka. Je to přístup bytostně kritický, ale citlivý: žádné znevážení, výsměch původnímu textu, ale sedmero plnohodnotných textů nových, povídek spjatých motivem okna – tedy symbolického pohledu jinam. Podobně si hraje v knize Místa ve tmě (Host, 2018) Lidmila Kábrtová: hlavní postava její prózy listuje knihou, z níž se řinou další příběhy; vesměs sice neveselé, ale zábavně, kreativně provázané. A rovněž spjaté motivicky, tentokrát jablkem – možná rovnou ze stromu poznání.
A nehroutí se ani svět v novele Hany Pachtové Život a doba gaunera (Pointa, 2019). Navzdory názvu, navzdory časoprostorovému ukotvení příběhu. Titulní gauner, zřejmě figura s reálným předobrazem, je ročník 1955 – a velmi záhy v sobě najde silnou chuť zdrhnout z čerstvě spadlé klece normalizace. Zkouší to po hraně zákona i mimo zákon, nakoukne do praktik polosvěta i podsvětí, vyzkouší si pašování i veksl. A když se mu napotřetí konečně podaří – za dramatických, opět vyloženě filmově napsaných okolností – utéct z československé totality na svobodný Západ, dá se naplno do hry, častokrát s rysy královské, byť trochu sadistické mystifikace. Gauner, vykreslený skoro reportážně, je gaunerem ale jenom navenek, bytostně chce totiž jediné: Žít svobodně, žít po svém. Za jakoukoli cenu. Povedlo se mu to. Stejně jako Haně Pachtové její čtvrtá knížka.
A když je řeč o reportážním, respektive novinářském psaní, je namístě zmínit první beletristickou práci Alice Horáčkové, druhdy kulturní publicistky. Její Neotevřené dopisy (Argo, 2018), formátované jako paradialog, kde plynou jenom odpovědi (potažmo kde odpovídající bere do své řeči i repliky zpovídajícího), servírují příběh jednoho vztahu napříč druhou půlí minulého století. Umělec bohémského typu versus jeho manželka; na jednu stranu chápavá a tolerantní, na druhou stranu zdravě emancipovaná, hrdá a silná žena. Osobní, častokrát velmi zjitřené, se v knize prolíná s veřejným, častokrát velmi protivným, nepřátelským: studia, výstavy, hospody; ideologie, zákazy, postihy. Stejně jako se v příběhu míchá fikční s reálným. Ze světa málem hrabalovského formátu totiž nakonec vystoupí skutečná postava...
Dalo by se v tématu současná česká literatura psaná ženami jistě hravě pokračovat, třeba podle abecedy: Svatava Antošová, Tereza Boučková, Anna Cima, Irena Dousková, Sylva Fischerová – až po Alenu Zemančíkovou. Anebo zabrousit do jiných než prozaických vod: směrem k poezii, komiksu, knížkám pro děti a mládež, esejistice. Stálo by to za to. Třeba příště.
Cvrlikají si to už i vrabci na střeše: česká literatura psaná ženami roste, sílí, emancipuje se. Má skvělé prodeje, sbírá ceny, daří se jí v překladu. Jak to? Měl pravdu André Breton, když po druhé světové válce vyhlížel ve svém Arkánu 17 jako jedinou možnou obrodu budoucnost s ženskou tváří?