Zpěvačka, která se nesklonila
Kdyby měl francouzský malíř Eugene Delacroix přemalovat svůj slavný obraz Svoboda vede lid na barikády (1830) na alegorii pražského jara, imaginární Svoboda – odhodlaná žena na barikádě – by měla vzdorný postoj Věry Čáslavské a zastřený hlas Marty Kubišové. I když dobrodružství jí podle vlastních slov nebylo cizí, ženou barikád Kubišová nebyla. V rozhovoru s Tomášem Poláčkem pro MF DNES popsala „svůj“21. srpen 1968: se svými psy vyráží do rozbouřených Vinohrad pro chleba, a když ji vyzvou studenti, aby podepsala prohlášení proti invazi, podepíše. Když ji dají do rukou noviny, aby je roznášela, kolportuje je. Zdá se, že její politické postoje určuje spíše situační náhoda než rozhodnutí se něčeho vědomě účastnit. Může to ale být „jen“postoj normálního člověka, jenž se v každodenním shonu o politiku moc nezajímá. Ostatně jak sdělila Nadě Strakové pro projekt Ženy v disentu, její počáteční „identifikace“interventů nebyla nijak učebnicová: „Ani ve snu mě nenapadlo, že bychom mohli být obsazený Rusy. Byla jsem ze školy naučená, že nepřítelem je Amerika.“Když ale o něco jde, podpoří věc, o níž si, lhostejno zda „jen“intuitivně, myslí, že je správná, a na té podpoře si trvá, i když to znamená potíže. Je to málo? Pro většinu nedostižná maxima, za niž lidé ve 20. století končili ve vězení anebo jako v letech 1966 až 1970 jedna z nejpopulárnějších zpěvaček Československa devatenáctiletým zákazem věnovat se tomu, co ji naplňovalo i živilo.
Talent z malého města
Marta Kubišová se narodila v Českých Budějovicích. Její otec Jan Kubiš byl kardiolog a matka Marta pracovala později jako vedoucí v prodejně Supraphonu. V Martiných deseti letech se rodina pře- stěhovala do Poděbrad. Otec strávil nějaký čas ve vyšetřovací vazbě na základě falešného obvinění, a tak její cesta za lékařským diplomem dostala vážné trhliny. Marně se snažila vylepšit si kádrový profil v Poděbradských sklárnách, a protože se brzy projevila jako výrazný pěvecký talent, vábený Radiem Luxembourg k pop music, vyměnila ordinaci i továrnu za pódium.
V roce 1961 se dostala do finále soutěže Hledáme nové talenty, o rok později vyhrála konkurz do STOP divadla v Pardubicích, v roce 1963 přešla do plzeňského Divadla Alfa a o rok později se jí útočištěm stalo pražské Rokoko. V něm se dostala pod ochranná křídla vlivného tria československého showbyznysu, dirigenta Josefa Vobruby, ředitele divadla Darka Vostřela a televizního režiséra Jaromíra Vašty, s jejichž pomocí vystupuje i v populárním televizním pořadu Vysílá studio A.
V roce 1965 v představení Čekání na slávu spolupracuje s Václavem Neckářem a Helenou Vondráčkovou, s níž získává v roce 1966 stříbrnou Bratislavskou lyru za píseň Oh, baby, baby. Nazpívá písně Loudá se půlměsíc, S nebývalou ochotou nebo duety s Waldemarem Matuškou Víc nechtěl by snad ani d’Artagnan či Nech tu lásku spát. Raketový nástup na scénu korunuje Zlatým slavíkem za rok 1966.
Už jen výčet toho, co Kubišová stihla nazpívat, vydat, kde vystoupila (v Paříži či v lednu 1968 v Cannes) a kolik získala ocenění, svědčí nejen o jejím talentu a schopnosti být ve správný čas na správném místě, šikovnosti jejích spolupracovníků, ale i nastoluje otázku potenciálu československé populární kultury té doby. Co kdyby tanky nepřijely? Prorazili by čeští zpěváci či filmaři na Západě? Stála za nimi skutečná umělecká kvalita, nebo těžili z marketingu „exotického“východního bloku a popularity reformního Československa, jež jim na Západě zajišťovaly automaticky Náhrdelník melancholie (1968) a Proudy lásku odnesou (1969).
Osmašedesátý
Tanky ale přijely. Ve Vaštově televizním seriálu Píseň pro Rudolfa III. měla Kubišová původně zpívat píseň Cesta – poděkování sovětským osvoboditelům za rok 1945. Do této „srdceryvné ódy“se jí ale podle vlastních slov pro výše zmíněný rozhovor pro MF DNES „vážně nechtělo“. Se skladatelem Jindřichem Brabcem, jemuž se podle jejích slov pro projekt Ženy v disentu „klepaly ruce i s notami, když mě ji učil“, a textařem Petrem Radou, jenž text diktoval po telefonu, tak narychlo v prvních dnech okupace dokončili Modlitbu pro Martu. Nejen rozrušené interpretce se zdálo, že písnička „sedla jak prdel na hrnec“, a v dobrém i špatném jí začala určovat životní osudy. Rozrušení ji provázelo i při další legendární scéně pražského jara, když z Moskvy se vrátivšímu Alexandru Dubčekovi předala pod dohledem celého světa společně společně s Ivou Janžurovou svůj talisman. Fantazijní rudolfovský seriál se protnul s realitou a symbolicky se tu setkal svět „Jsme s vámi, buďte s námi“, naivně věřící v obrat i odvahu svých zástupců, a svět již zlomeného politika, jenž věděl, ale odmítal si připustit, že vše je již ztraceno. Svým setrváním ve funkci však pomáhal živit iluzi, již sdílela podle svých slov i Kubišová.
Na rozdíl od Jana Němce odmítala emigraci s tím, že s okupanty se stejně nikdo bavit nebude, do dvou let odejdou a vše se vrátí před srpen. Navenek pražské jaro i Kubišová skutečně získávají oddechový čas. Vychází jí sólové album Songy a balady (1969) nejen s Modlitbou pro Martu, ale i hity jako Hey Jude, Ring O-Ding, Mama, Magdalena či Proudy. V listopadu 1968 vzniká úspěšné trio Kubišová–Neckář–Vondráčková aka The Golden Kids. Kubišová opět vystupuje v Cannes, je opět leden, ale roku 1969, a vlast, zmítající se mezi normalizací a snahou se bránit, ji obrazně i doslova stahuje zpět.
Až se někdo odváží napsat dějiny pražského jara z genderové perspektivy, bude se muset vyrovnat s tezí, že zákaz účinkovat na Kubišovou dopadl mimořádně tvrdě nejen proto, že byla hlasem Modlitby, ale i proto, že byla samostatnou, sebevědomou a úspěšnou ženou. Hudební kritik Jiří Černý naznačil, že výrazným zdrojem antipatií ke Kubišové byly manželky komunistických funkcionářů, podle nichž Kubišová „vypadá jak děvka, zpívá jak děvka“.
Této tezi, již Kubišová odmítá, by ale odpovídala záminka, s jakou se jí normalizační režim rozhodl „odstřelit“– zretušované fotky z jakéhosi nizozemského lechtivého magazínu. Její objektifikace a sexualizace ze strany průměrných estébáků a funkcionářů by nebyly vůbec cizí maloměšťácké mentalitě rozvinutého československého socialismu. Fotky se staly neprůstřelným argumentem pro vypovídání smluv a zákaz vystupování v momentu, kdy skupina The Golden Kids v lednu 1970 vyprodala Lucernu. Kubišová se sice úspěšně soudila, to ale v tehdejším systému jmen, která se již nesmí nikdy vyslovit, bylo irelevantní.
Podobně jako v případě, kdy režim nedovolil Kubišové studovat medicínu, u ní ale dehonestační kampaň vyvolala vztek a z toho plynoucí vzdor. Veřejná přihlášení k normalizaci odmítala. Ta ale bohužel nechodila po horách, ale po lidech. K náhlému konci pěvecké kariéry, společenské ostrakizaci a existenční nejistotě, řešené lepením pytlíků pro hračkářské družstvo Směr, se přidružily i osobní rány – potrat, ohrožení vlastního života a následný rozvod s Janem Němcem, jenž do emigrace následoval Martina bratra Jana.
Filozof a jeden z mluvčích Charty 77 Ladislav Hejdánek pro dokument Martina Dolenského
Dlouhý půst Marty Kubišové (2008) označil Kubišovou za osobnost, která byla připravena „přežít vše“. V novém manželství s režisérem Janem Moravcem se proto snažila „blbé sedmdesátky“přežít v exilu na Vysočině. Ne však s rukama v klíně. Patřila mezi zakládající členy Charty 77 a v jejím kritickém období od září 1977 do listopadu 1978 byla jednou z jejích tří mluvčí, což později poněkud shazovala s tím, že „blbějšího člověka si nemohli vybrat“.
V červenci 1978 se ještě zúčastnila krkonošského setkání s polskými disidenty Jackem Kurońem a Adamem Michnikem, v listopadu ale ze zdravotních důvodů (v roce 1979 narozená dcera Kateřina) na funkci mluvčí rezignovala a uplynulý rok označila za své dosud „nejzajímavější angažmá“.
Režim si svojí paranoidně hysterickou démonizací stvořil z Kubišové, podobně jako z Charty 77, mytické „monstrum“, jak dobře ilustruje příhoda, kterou režisér Fero Fenič vyprávěl v dokumentu Olgy Sommerové Magický hlas rebelky (2014). Když v roce 1989 natáčel svůj film
Zvláštní bytosti, chtěl podle svých slov ve svém podobenství o kolapsu režimu, aby zazněly „potlačené hlasy“minulosti. Pozval proto Kubišovou, aby v nahrávacím studiu natočila po své práci referentky zásobování Výstavby sídlišť hlavního města Prahy jednu píseň. Když ji večer 16. listopadu (!) dozpívala, vypukl mezi některými přítomnými zmatek, spojený s poděšeným útěkem před toxickým „duchem“: „Ty vole, to je Kubišová... ten Fenič se zbláznil, všechny nás zlikviduje.“
K 30. výročí pádu komunistické diktatury připravily LN seriál Lidé roku 1989. Dnešní díl je věnován Martě Kubišové (* 1942), zpěvačce, mluvčí Charty 77 a ochránkyni zvířat.
Comeback a happy end
I přesto, že opustila roli mluvčí, v disentu zůstala. Desátého prosince 1988 zazpívala hymnu na prvním oficiálně povoleném shromáždění nezávislých iniciativ, setkání ke Dni lidských práv na Škroupově náměstí. Během sametové revoluce byla její vystoupení pro Občanské fórum důležitou součástí dramaturgie mítinků, jak potvrdil Václav Havel v diskusi členů krizového štábu koordinačního centra OF 9. prosince 1989: „Na začátku Marta zazpívá ,Vláda věcí tvých do tvých rukou se navrací‘. Poprvé ta věta, která byla ve všech souvislostech, v nichž se zpívala, vždycky stupidní, možná bude platit.“
V červnu 1990 se epizodicky mihla v politice jako poslankyně, aby se vrátila k zpívání, které musela opustit v pro pop music symbolickém věku 27 let; zatímco Jimiho Hendrixe, Jima Morrisona či Janis Joplinovou kosily drogy, Kubišovou vyřadila ve stejnou dobu, avšak jen dočasně, politika. Ze svého pěveckého umění příliš neztratila a například za svůj výkon v muzikálu Líp se loučí v neděli získala v roce 2002 cenu Thálie. Vedle toho od 90. let 20. století spolumoderovala adventní koncerty a stala se tváří i hlasem svého srdcové pořadu o opuštěných zvířatech Chcete mě?.
Příště: Valtr Komárek