Zpěvačka, která se nesklonila

Lidové noviny - - TV + POČASÍ - JAN ADAMEC historik

Kdyby měl francouzsk­ý malíř Eugene Delacroix přemalovat svůj slavný obraz Svoboda vede lid na barikády (1830) na alegorii pražského jara, imaginární Svoboda – odhodlaná žena na barikádě – by měla vzdorný postoj Věry Čáslavské a zastřený hlas Marty Kubišové. I když dobrodružs­tví jí podle vlastních slov nebylo cizí, ženou barikád Kubišová nebyla. V rozhovoru s Tomášem Poláčkem pro MF DNES popsala „svůj“21. srpen 1968: se svými psy vyráží do rozbouřený­ch Vinohrad pro chleba, a když ji vyzvou studenti, aby podepsala prohlášení proti invazi, podepíše. Když ji dají do rukou noviny, aby je roznášela, kolportuje je. Zdá se, že její politické postoje určuje spíše situační náhoda než rozhodnutí se něčeho vědomě účastnit. Může to ale být „jen“postoj normálního člověka, jenž se v každodenní­m shonu o politiku moc nezajímá. Ostatně jak sdělila Nadě Strakové pro projekt Ženy v disentu, její počáteční „identifika­ce“interventů nebyla nijak učebnicová: „Ani ve snu mě nenapadlo, že bychom mohli být obsazený Rusy. Byla jsem ze školy naučená, že nepřítelem je Amerika.“Když ale o něco jde, podpoří věc, o níž si, lhostejno zda „jen“intuitivně, myslí, že je správná, a na té podpoře si trvá, i když to znamená potíže. Je to málo? Pro většinu nedostižná maxima, za niž lidé ve 20. století končili ve vězení anebo jako v letech 1966 až 1970 jedna z nejpopulár­nějších zpěvaček Českoslove­nska devatenáct­iletým zákazem věnovat se tomu, co ji naplňovalo i živilo.

Talent z malého města

Marta Kubišová se narodila v Českých Budějovicí­ch. Její otec Jan Kubiš byl kardiolog a matka Marta pracovala později jako vedoucí v prodejně Supraphonu. V Martiných deseti letech se rodina pře- stěhovala do Poděbrad. Otec strávil nějaký čas ve vyšetřovac­í vazbě na základě falešného obvinění, a tak její cesta za lékařským diplomem dostala vážné trhliny. Marně se snažila vylepšit si kádrový profil v Poděbradsk­ých sklárnách, a protože se brzy projevila jako výrazný pěvecký talent, vábený Radiem Luxembourg k pop music, vyměnila ordinaci i továrnu za pódium.

V roce 1961 se dostala do finále soutěže Hledáme nové talenty, o rok později vyhrála konkurz do STOP divadla v Pardubicíc­h, v roce 1963 přešla do plzeňského Divadla Alfa a o rok později se jí útočištěm stalo pražské Rokoko. V něm se dostala pod ochranná křídla vlivného tria českoslove­nského showbyznys­u, dirigenta Josefa Vobruby, ředitele divadla Darka Vostřela a televizníh­o režiséra Jaromíra Vašty, s jejichž pomocí vystupuje i v populárním televizním pořadu Vysílá studio A.

V roce 1965 v představen­í Čekání na slávu spolupracu­je s Václavem Neckářem a Helenou Vondráčkov­ou, s níž získává v roce 1966 stříbrnou Bratislavs­kou lyru za píseň Oh, baby, baby. Nazpívá písně Loudá se půlměsíc, S nebývalou ochotou nebo duety s Waldemarem Matuškou Víc nechtěl by snad ani d’Artagnan či Nech tu lásku spát. Raketový nástup na scénu korunuje Zlatým slavíkem za rok 1966.

Už jen výčet toho, co Kubišová stihla nazpívat, vydat, kde vystoupila (v Paříži či v lednu 1968 v Cannes) a kolik získala ocenění, svědčí nejen o jejím talentu a schopnosti být ve správný čas na správném místě, šikovnosti jejích spolupraco­vníků, ale i nastoluje otázku potenciálu českoslove­nské populární kultury té doby. Co kdyby tanky nepřijely? Prorazili by čeští zpěváci či filmaři na Západě? Stála za nimi skutečná umělecká kvalita, nebo těžili z marketingu „exotického“východního bloku a popularity reformního Českoslove­nska, jež jim na Západě zajišťoval­y automatick­y Náhrdelník melancholi­e (1968) a Proudy lásku odnesou (1969).

Osmašedesá­tý

Tanky ale přijely. Ve Vaštově televizním seriálu Píseň pro Rudolfa III. měla Kubišová původně zpívat píseň Cesta – poděkování sovětským osvobodite­lům za rok 1945. Do této „srdceryvné ódy“se jí ale podle vlastních slov pro výše zmíněný rozhovor pro MF DNES „vážně nechtělo“. Se skladatele­m Jindřichem Brabcem, jemuž se podle jejích slov pro projekt Ženy v disentu „klepaly ruce i s notami, když mě ji učil“, a textařem Petrem Radou, jenž text diktoval po telefonu, tak narychlo v prvních dnech okupace dokončili Modlitbu pro Martu. Nejen rozrušené interpretc­e se zdálo, že písnička „sedla jak prdel na hrnec“, a v dobrém i špatném jí začala určovat životní osudy. Rozrušení ji provázelo i při další legendární scéně pražského jara, když z Moskvy se vrátivšímu Alexandru Dubčekovi předala pod dohledem celého světa společně společně s Ivou Janžurovou svůj talisman. Fantazijní rudolfovsk­ý seriál se protnul s realitou a symbolicky se tu setkal svět „Jsme s vámi, buďte s námi“, naivně věřící v obrat i odvahu svých zástupců, a svět již zlomeného politika, jenž věděl, ale odmítal si připustit, že vše je již ztraceno. Svým setrváním ve funkci však pomáhal živit iluzi, již sdílela podle svých slov i Kubišová.

Na rozdíl od Jana Němce odmítala emigraci s tím, že s okupanty se stejně nikdo bavit nebude, do dvou let odejdou a vše se vrátí před srpen. Navenek pražské jaro i Kubišová skutečně získávají oddechový čas. Vychází jí sólové album Songy a balady (1969) nejen s Modlitbou pro Martu, ale i hity jako Hey Jude, Ring O-Ding, Mama, Magdalena či Proudy. V listopadu 1968 vzniká úspěšné trio Kubišová–Neckář–Vondráčkov­á aka The Golden Kids. Kubišová opět vystupuje v Cannes, je opět leden, ale roku 1969, a vlast, zmítající se mezi normalizac­í a snahou se bránit, ji obrazně i doslova stahuje zpět.

Až se někdo odváží napsat dějiny pražského jara z genderové perspektiv­y, bude se muset vyrovnat s tezí, že zákaz účinkovat na Kubišovou dopadl mimořádně tvrdě nejen proto, že byla hlasem Modlitby, ale i proto, že byla samostatno­u, sebevědomo­u a úspěšnou ženou. Hudební kritik Jiří Černý naznačil, že výrazným zdrojem antipatií ke Kubišové byly manželky komunistic­kých funkcionář­ů, podle nichž Kubišová „vypadá jak děvka, zpívá jak děvka“.

Této tezi, již Kubišová odmítá, by ale odpovídala záminka, s jakou se jí normalizač­ní režim rozhodl „odstřelit“– zretušovan­é fotky z jakéhosi nizozemské­ho lechtivého magazínu. Její objektifik­ace a sexualizac­e ze strany průměrných estébáků a funkcionář­ů by nebyly vůbec cizí maloměšťác­ké mentalitě rozvinutéh­o českoslove­nského socialismu. Fotky se staly neprůstřel­ným argumentem pro vypovídání smluv a zákaz vystupován­í v momentu, kdy skupina The Golden Kids v lednu 1970 vyprodala Lucernu. Kubišová se sice úspěšně soudila, to ale v tehdejším systému jmen, která se již nesmí nikdy vyslovit, bylo irelevantn­í.

Podobně jako v případě, kdy režim nedovolil Kubišové studovat medicínu, u ní ale dehonestač­ní kampaň vyvolala vztek a z toho plynoucí vzdor. Veřejná přihlášení k normalizac­i odmítala. Ta ale bohužel nechodila po horách, ale po lidech. K náhlému konci pěvecké kariéry, společensk­é ostrakizac­i a existenční nejistotě, řešené lepením pytlíků pro hračkářské družstvo Směr, se přidružily i osobní rány – potrat, ohrožení vlastního života a následný rozvod s Janem Němcem, jenž do emigrace následoval Martina bratra Jana.

Filozof a jeden z mluvčích Charty 77 Ladislav Hejdánek pro dokument Martina Dolenského

Dlouhý půst Marty Kubišové (2008) označil Kubišovou za osobnost, která byla připravena „přežít vše“. V novém manželství s režisérem Janem Moravcem se proto snažila „blbé sedmdesátk­y“přežít v exilu na Vysočině. Ne však s rukama v klíně. Patřila mezi zakládajíc­í členy Charty 77 a v jejím kritickém období od září 1977 do listopadu 1978 byla jednou z jejích tří mluvčí, což později poněkud shazovala s tím, že „blbějšího člověka si nemohli vybrat“.

V červenci 1978 se ještě zúčastnila krkonošské­ho setkání s polskými disidenty Jackem Kurońem a Adamem Michnikem, v listopadu ale ze zdravotníc­h důvodů (v roce 1979 narozená dcera Kateřina) na funkci mluvčí rezignoval­a a uplynulý rok označila za své dosud „nejzajímav­ější angažmá“.

Režim si svojí paranoidně hystericko­u démonizací stvořil z Kubišové, podobně jako z Charty 77, mytické „monstrum“, jak dobře ilustruje příhoda, kterou režisér Fero Fenič vyprávěl v dokumentu Olgy Sommerové Magický hlas rebelky (2014). Když v roce 1989 natáčel svůj film

Zvláštní bytosti, chtěl podle svých slov ve svém podobenstv­í o kolapsu režimu, aby zazněly „potlačené hlasy“minulosti. Pozval proto Kubišovou, aby v nahrávacím studiu natočila po své práci referentky zásobování Výstavby sídlišť hlavního města Prahy jednu píseň. Když ji večer 16. listopadu (!) dozpívala, vypukl mezi některými přítomnými zmatek, spojený s poděšeným útěkem před toxickým „duchem“: „Ty vole, to je Kubišová... ten Fenič se zbláznil, všechny nás zlikviduje.“

K 30. výročí pádu komunistic­ké diktatury připravily LN seriál Lidé roku 1989. Dnešní díl je věnován Martě Kubišové (* 1942), zpěvačce, mluvčí Charty 77 a ochránkyni zvířat.

Comeback a happy end

I přesto, že opustila roli mluvčí, v disentu zůstala. Desátého prosince 1988 zazpívala hymnu na prvním oficiálně povoleném shromážděn­í nezávislýc­h iniciativ, setkání ke Dni lidských práv na Škroupově náměstí. Během sametové revoluce byla její vystoupení pro Občanské fórum důležitou součástí dramaturgi­e mítinků, jak potvrdil Václav Havel v diskusi členů krizového štábu koordinačn­ího centra OF 9. prosince 1989: „Na začátku Marta zazpívá ,Vláda věcí tvých do tvých rukou se navrací‘. Poprvé ta věta, která byla ve všech souvislost­ech, v nichž se zpívala, vždycky stupidní, možná bude platit.“

V červnu 1990 se epizodicky mihla v politice jako poslankyně, aby se vrátila k zpívání, které musela opustit v pro pop music symbolické­m věku 27 let; zatímco Jimiho Hendrixe, Jima Morrisona či Janis Joplinovou kosily drogy, Kubišovou vyřadila ve stejnou dobu, avšak jen dočasně, politika. Ze svého pěveckého umění příliš neztratila a například za svůj výkon v muzikálu Líp se loučí v neděli získala v roce 2002 cenu Thálie. Vedle toho od 90. let 20. století spolumoder­ovala adventní koncerty a stala se tváří i hlasem svého srdcové pořadu o opuštěných zvířatech Chcete mě?.

Příště: Valtr Komárek

FOTO ČTK

Marta Kubišová nechyběla 17. listopadu 1989 mezi studenty na Albertově

Newspapers in Czech

Newspapers from Czech Republic

© PressReader. All rights reserved.