Češky chtějí univerzální kabelky
První zmínky o kožedělné výrobě v Třebechovicích sahají až do roku 1872. Továrnu po revoluci zprivatizoval Jaroslav Šedina, jenže záhy zemřel a o firmu Elega se musela postarat jeho manželka Eva. A dnes už jí pomáhá i dcera.
Její práce je snem snad každé ženy. Majitelka třebechovické firmy Elega má k dispozici tolik kožených kabelek, kolik si jen zamane. „Mám výhodu, že si tu kabelku mohu vypůjčit. Když potřebujeme vyzkoušet nové materiály, první vzorky si rozdělíme se zaměstnankyněmi mezi sebe, abychom odhalily případný technologický nebo materiálový problém,“říká Eva Šedinová. „Ale i doma mám kabelek dostatek, abych je mohla sladit k různému oblečení. Není to ale tak, že bych si nikam dvakrát nevzala stejnou,“směje se.
To průměrná česká žena si podle ní zpravidla vystačí s jedním typem kabelky – sportovně vyhlížející taškou, do které dá po cestě z práce malý nákup, zároveň ale dostatečně elegantní, aby ji večer mohla vzít do divadla nebo na večeři. „Ženy hledají praktické tašky, které se budou hodit ke všemu, nebudou tak muset denně vedle outfitu řešit i kabelku,“dodává Šedinová.
Pokud zákaznice takovou kabelku najde, je ochotná si za ni i připlatit. Cena kabelky z pravé kůže se pohybuje od dvou do sedmi tisíc korun. „Záleží na velikosti a použitém materiálu. Není to nejlevnější, ale když si vezmete, že na každé kabelce je minimálně půl metru kůže, přičemž metr stojí přes tisíc korun, k tomu různé kování, řetězy, nasčítá se to. Nechceme používat levné komponenty, protože se vám to vrátí na opotřebení,“popisuje majitelka společnosti.
„I když vyrábíme věci zbytné, naštěstí máme ženy marnivé,“připojuje s úsměvem. Těší ji, že může přinášet radost druhým. Na druhé straně tak stojí zákaznice, které se vyvinuly ve „sběratelky“kabelek Elega pro každou příležitost.
Asi nepřekvapí, že nejprodávanější barvou je černá. Byť by žena třeba i původně mířila pro barevný doplněk, stejně nakonec většinou skončí u klasiky. „My se barev ovšem nebojíme a myslím, že to pomalu učíme i naše zákaznice. Hodně se prodávají šedá, červená, modrá, pudrová dorůžova či béžová. Na letní posezení jsou zase oblíbené malinké zelenkavé ‚bonbonky‘,“vyjmenovává Šedinová.
V těžkých časech
Šestitisícové Třebechovice pod Orebem leží přibližně 13 kilometrů na východ od Hradce Králové. Jako bašta šikovných řemeslníků prosluly už na sklonku 19. století – právě tady vznikala významná národní památka, vyřezávaný Proboštův betlém, a také se tu činily a zpracovávaly kůže. Podnik na výrobu kabelek se začal rodit na podzim roku 1872, alespoň sem se datuje nejstarší zmínka v pozemkové knize. Rozkvět v poválečné první republice zbrzdil nástup druhé světové války.
Po komunistickém převratu byla továrna znárodněna a pod názvem Kožena byla v 50. letech začleněna do národního podniku Gala Prostějov. Výrobní náplň se postupně změnila od čistě koželužné výroby k dnešní produkci luxusní kožené galanterie.
Už za socialismu tu Jaroslav Šedina působil na pozici výrobního ředitele, později odešel a po revoluci mu bylo nabídnuto ředitelské křeslo. Aby mohl podnik ještě s jedním společníkem zprivatizovat, zažádal Šedina o úvěr a zastavil dům. Nakonec vznikla i nová značka. Název Elega se zrodil v hlavě jedné ze zaměstnankyň.
„Jenže manžel po dvou letech vážně onemocněl a v roce 1995 zemřel. Jeho společník se ženou podnikat nechtěl, a tak jsme ho vyplatili,“popisuje Eva Šedinová. Na ty časy vzpomíná jako na velmi náročné. Ještě aby ne, když jí na bedrech zůstala firma, 27milionový dluh a dvě malé děti. Vše ustála.
„Bylo štěstí, že se zde dříve vyrábělo pro takzvané nesocialistické země a měli jsme kontakty na západní Německo. Po revoluci byl po české práci hlad, protože jsme byli levní, a tak jsme měli opravdu spoustu práce a vše dokázali v termínu splatit,“vzpomíná. Současné provozní úvěry v řádech milionů na nákup zásob už bere jako samozřejmou součást podnikání.
Rozvaha a málo dluhů
Je nasnadě, že dceři Evy Šedinové Ditě učaroval svět kabelek, už když byla malá. Do firmy se zapojila hned poté, co před 14 lety dostudovala na tehdejší třebechovické střední průmyslové škole obor výroby kabelek. Aktuálně se ve firmě věnuje marketingu, zahraničnímu obchodu a připravuje normy – neboli kolik materiálu je na který výrobek potřeba. Syn Jaroslav se sice podílel na vzniku e-shopu, ale teď míří za přítelkyní do zahraničí.
Zatímco šéfka Elegy se považuje za opatrný typ, její děti by do byznysu šlapaly razantněji. „To je asi jediný bod, ve kterém se úplně neshodneme. Chápu, že jsou mladí, mají skvělé nápady a chtějí, aby o firmě bylo víc slyšet, ale třeba takový marketing je bezedná díra, do které můžete neustále sypat peníze s nejistým výsledkem,“říká Šedinová. „Nechci firmu příliš zadlužovat a razím teorii, že dluh u nás nesmí překročit výši pohledávek,“dodává.
Své dceři vděčí i za pětiletou spolupráci s herečkou Danou Morávkovou, která se pravidelně dvakrát do roka podílí na návrzích vlastní kolekce. Byla to právě ona, kdo v televizi zaslechl, že oblíbená herečka platí za velkou milovnici kabelek, a oslovila ji.
„Spolupráce přišla v pravou chvíli, dříve jsme vyráběli hodně na vývoz, do roku 2008 jsme šili pro Baťu, ale když se situace změnila, potřebovali jsme začít zákazníky oslovovat více sami a více se prosazovat pod vlastní značkou,“vysvětluje Eva Šedinová s tím, že na vlastní produkci nyní připadne zhruba polovina z asi 40 tisíc kusů vyrobených ročně. Ty Elega dodává do butiků napříč republikou, více než desetinu prodá přes vlastní internetový obchod, zároveň mají zájemci možnost navštívit showroom v Třebechovicích.
Co navzdory levné konkurenci z Asie přetrvalo, je téměř 30leté partnerství s italskou firmou. K tomu se vyváží na Slovensko a do Německa. Také díky tomu se v posledních letech daří udržet stabilní obrat kolem 40 milionů korun. Měsíčně musí Elega udat alespoň 3000 kabelek.
Naštěstí Češi opět slyší na tuzemský původ i záruku skvělého servisu. Zastaví se pán s 15 let starou, obnošenou aktovkou, protože k ní chová citový vztah? Rádi mu ji tu zrepasují, zákazníci se pak rádi vracejí. Pravda je, že s pánským segmentem tu bojují, muži tvoří jen pětinu klientely.
„Když už sem muž přijde, vždycky si vybere, ale máme problém je sem dostat. Obvykle nosí tašku či aktovku, kterou dostal, sám si není schopen koupit něco nového, pokud to opravdu nutně nepotřebuje,“říká majitelka firmy. Nicméně o Vánocích či na Valentýna tu pánové hojně nakupují dárky svým ženám.
Pravá kůže a česká práce
V třebechovickém podniku jako by se zastavil čas. I když prostory udržují, ve výrobně na vás dýchne duch socialistických továren. V rozlehlém skladu ovšem nenajdete žádnou jinou kůži než tu pravou. „Pokud by se k syntetickému materiálu přidala česká práce, zboží by bylo neprodejné,“vysvětluje majitelka.
Z hovězích kůží, dovážených zejména z Itálie, se podle papírových šablon vysekávají nebo vykrajují jednotlivé dílce, kupříkladu taková aktovka jich má až padesát. Také veškeré stroje tu jsou původní. „V tomto oboru nefunguje přílišná inovace, výroba stojí na kontaktu člověka s materiálem, neboť každá kůže je jiná. Málokterý robot dokáže vyhodnotit, co lze použít na pohledový díl. Existují sice laserové stroje, ale pro náš odbyt nedávají ekonomický smysl,“nastiňuje šéfka Elegy.
Zarostlé jizvy na kůžích se schovávají například do straniček nebo zadních častí. Žádný kus suroviny nepřijde nazmar, ze zbytků vznikají peněženky, pouzdra na šminky, klíčenky nebo třeba opasky.
Kůži nejde okecat
Jednotlivé dílce se dále opracovávají, například ztenčují či se upravují jejich hrany, načež se ručně sešívají, doplňují výztuhami, podšívkami a kováním. Finalizace probíhá v jednom velkém prostoru o třech dílnách. „Každá se pod vlastním vedoucím rozdělujícím práci věnuje jiným operacím, tak aby byly schopné dát výrobek dohromady. V každé dílně jsou zpravidla rozdělané dva artikly,“popisuje Šedinová.
Než může výrobek putovat k zákazníkovi, prochází finální kontrolou a leštěním. Cesta materiálu ze skladu k hotovému výrobku trvá asi tři hodiny.
„Některé ženy tu vyrábějí celý svůj pracovní život, pětadvacet třicet let, a bojím se, co budeme dělat, až odejdou. Práce s tak specifickým materiálem, jakým je kůže, není nejjednodušší. Musí se to vysedět, nic nelze okecat,“říká Šedinová. Teď zaměstnává na 60 lidí.
Když je třeba, dokáže prakticky jakoukoliv z mnoha operací výroby zastat i sama majitelka. V oboru se vyučila, koneckonců i s manželem se setkali v práci. „Je to výhoda. Když mi někdo tvrdí, že něco nejde, ukážu mu, že se mýlí,“nastiňuje podnikatelka s tím, že se jedná o hezkou tvořivou práci.
Na designu kabelek se velkou měrou podílí sama. „Návrháři jsou nedostatkové zboží. Byť nakreslí hezkou kabelku, nedokážou ji zcela dobře domyslet technologicky. Potřebujeme člověka, který by dokázal nastínit nejen design, ale i podklady pro výrobu. Teď se nám ale rýsuje spolupráce s vysokou školou designu v Plzni,“říká Eva Šedinová závěrem.
Autorka je spolupracovnicí redakce