Jsem spasitel a přicházím zdaleka
Zdálo se, že je politickou nadějí mladých městských liberálů, nebo aspoň těch, co jsou na internetu, že porazí ANO Andreje Babiše a dá na frak příznivcům prezidenta Miloše Zemana. Chytrý, vtipný, se zkušenostmi ze světa a úspěšný ve své branži. Jenže reklamní stratég Martin Jaroš nakonec tento týden oznámil, že žádnou politickou stranu nezaloží a zůstává pracovat v oboru a v arabském Kataru. Zařadil se tak po bok třeba věčného kandidáta kamkoliv Jana Švejnara, „reformátora“politiky a podnikatele Karla Janečka, skorokandidáta generála Petra Pavla nebo kněze Tomáše Halíka či krátkodechých politických hvězd typu bankéře Zdeňka Tůmy a režisérky a patnáctidenní ministryně Heleny Třeštíkové.
Jaroš se přitom nejvíc podobá ekonomu Janu Švejnarovi. Profesor Švejnar dlouhodobě žije a přednáší v USA a občas zajíždí do Česka. Zde má nesmrtelnou zásluhu o založení skvělé ekonomické školy CERGE a zároveň je vždy, když je zde na návštěvě, ochoten udělit všem dobré rady. A případně, jak to dělá od 90. let, být potenciálním kadidátem či „zvažovat kandidaturu“do centrální banky, na post premiéra či prezidenta (budiž mu ke cti, že jednou skutečně kandidoval). Pak se většinou ztratí zpátky do svého nového domova, do Ameriky. Marketér Jaroš je něco podobného.
Je také uznávaný ve své profesi a je v zahraničí,
byť do Kataru odešel teprve před šesti lety. Pracoval pro mobilní operátory (jeho dílem je třeba kampaň Vodafonu se soby) a na internetu okouzlil vtipným blogem „Vosa na jazyku“. Mezitím se, snil o tom prý od osmnácti let, připravoval na průlom v politice. Neúspěšně kandidoval do zastupitelstva v Benešově, pak před třemi lety založil hnutí, které pak opustil, zvažoval vstup do TOP 09, poté ohlásil založení své moderní strany a teď zjistil, že na lídra „není dost sexy“.
Politika je totiž svébytné povolání. Vyžaduje úsilí, je směsí ne jen marketingu, ale většinou i nějakých myšlenek. Musí se v ní občas vyjednávat s lidmi, se kterými by člověk nejraději neměl nic společného. Ne si ušpinit ruce, ale zkrátka snažit se prosadit svůj program v dané situaci. Což překvapilo třeba režisérku Třeštíkovou. A politik, zejména když chce být vůdcem strany, premiérem či prezidentem, musí umět jít za voliči a být s nimi. Ne posílat rady po internetu a být introvert či se chovat jako autista, jak se jevili třeba Tůma nebo Janeček.
Dělat politiku je něco jiného než být například bohatým podnikatelem řešícím algoritmy, ekonomem s poklidným životem v USA či markeťákem utrácejícím peníze bohatých firem. A to poznal i Martin Jaroš, který se svou (byť zřejmě dočasnou) kapitulací zařadil mezi ty intelektuály a profesně úspěšné odborníky, kteří vypadali jako spasitelé české politiky, a pak se zjistilo, že jde jen o jurodivé proroky, kteří nám posílají rady o tom, jak napravit demokracii, tu ze světa podnikatelů a bankéřů, tu z kultury a tu z orientální autokracie.
V politice se musí občas vyjednávat s lidmi, se kterými by člověk nejraději neměl nic společného. Ne si ušpinit ruce, ale zkrátka snažit se prosadit svůj program v dané situaci.