Barva kočky

Toto poplašné brebentění nejsem ochoten přijmout bez dalšího průzkumu. Není snad jednou z příčin onoho vytrácení rychle probíhající změna kapitalismu? Od dob dětských štrajchpudlíků, pracujících dvanáct hodin denně šest dní v týdnu, urazil dlouhou míli až po sociální stát. Zajisté, stalo se tak díky tlaku klasické sociální demokracie, budiž jí nehynoucí sláva! Je však připravena na další kolo souboje? Na robotizaci, automatizaci a na nejrůznější technická hejblátka, která ani pojmenovat nedovedu? Obávám se, že ne!

K tomuto skepticismu mne vede pohled na ČSSD. Stále je tam silný hlas volající po „návratu ke kořenům“. To jest představa dělníka s bandaskou culifindy, kocarem chleba, s kloboukem značky nedejme se, rudým karafiátem v klopě a písní Rudý prapor na rtech. Přijměme proto jako možnost, že myšlenky sociální spravedlnosti, nezničitelné, protože pro další vývoj lidské společnosti je nepostradatelná, se chopí napříště jiná, aktuální politická uskupení. U nás třeba Piráti, až ovšem vyrostou z mírně páchnoucí praxe typu „mládež vede Brno“, a třeba i Zelení, až pochopí, že unáhleně nekonkurenčně schopnou bezuhlíkatou Evropu jen vydají všanc dýmajícím komínům čínským, ruským a africkým.

Vraťme se však k barvě kočky. Sociální demokracie vstoupila do vlády oligarchy, už z definice pravicového. Byl to odvážný čin, srovnatelný v dějinách ČSSD s tzv. Tusarovým tanečkem. Pro neznalé: Tusar, šéf brněnské ČSSD za Ra- kouska, oblékl se do fraku, přijal pozvání na místodržitelský ples a vyzval paní místodržitelovou k tanci. Soudruzi z toho omdlévali, on však tím vyvedl partaj z izolace.

Stejne tak i ČSSD. Volbami sražená na kolena donutila oním tanečkem oligarchu plnit svůj program. Trochu sice staromódně rozdavačský. Ale svůj! Prý to oligarcha dělal z milosti, jak mumlá opozice. Jenže k chytání myší byla ona oligarchická kočka donucena. Kým asi? Že by Teng Siao-pching měl pravdu? Už to tak asi bude. Už toto posiluje moji víru, že to z vytrácením levice nebude tak horké. JIŘÍ HANÁK