Nejprve tanky, potom egyptologové
Československý egyptologický ústav vznikl v roce 1958 jako vedlejší produkt dodávek zbraní, které směřovaly z Československa do Egypta od roku 1955.
Vpolovině 50. let se Egypt vedený prezidentem Násirem rozhodl zbavit se závislosti na Velké Británii a dalších západních mocnostech. Jedním z nástrojů této politiky se stala dohoda o dodávkách zbraní uzavřená 12. září 1955, podle které Československo dodalo Egyptu zbraně v tehdy astronomické ceně 45,7 milionů liber. Tři pětiny této výzbroje byly přitom fakticky sovětské, Praha tu vystupovala jako tichý prostředník Moskvy, která nechtěla dráždit Západ svým přímým angažmá.
Podle dohody Egypt dostal 86 stíhacích letounů Mig-15, 47 bombardovacích letounů Il-28, 20 transportních letounů Il-14, 25 cvičných letounů Jak-11, 200 tanků T-34, 220 obrněných vozidel BTR-152, 12 torpédových člunů, čtyři minolovky a velké množství dělostřelecké techniky.
„Skvělý tah“
Zbrojní kontrakt ze září 1955 v pozdějších letech doplnily další dohody s Československem i Sovětským svazem. Velké množství moderní výzbroje vyžadovalo i výcvik egyptských vojáků k jejich obsluze. Za tímto účelem vznikla v roce 1958 v Káhiře Vojenská technická akademie, na níž působily zhruba dvě stovky československých vojenských expertů.
Československé a sovětské zbraně zvedly sebevědomí egyptského vedení, které v červenci 1956 znárodnilo Společnost suezského kanálu, jejíž akcie byly v rukou Britů a Francouzů. O několik měsíců později byl Egypt napaden Izraelem, který mu vytýkal podporu partyzánů v Gaze, Francií a Velkou Británií. Tzv. suezská krize skončila fakticky porážkou útočníků: když jim odepřely podporu Spojené státy a Sovětský svaz začal vyhrožovat jadernou válkou, museli se z Egypta stáhnout.
Československo následně začalo s Egyptem rozvíjet i kulturní styky, k jejichž navázání přispěla kulturní delegace vedená malířem Adolfem Hoffmeisterem, jejímiž členy byli i egyptologové František Lexa a Zbyněk Žába. Ti si u tehdejšího egyptského ministra výchovy a školství vymohli povolení na zřízení československého vědeckého ústavu, který by v Egyptě zkoumal jeho dějiny.
Československý egyptologický ústav pak vznikl v roce 1958 a jeho káhirská pobočka o rok později. Klíčové bylo získání povolení k výzkumu Ptahšepsesovy mastaby v Abúsíru, které bylo původně slíbeno Britům, což pozdější dlouholetý šéf egyptologického ústavu a držitel abúsírské koncese Miroslav Verner označil za „skvělý tah na šachovnici egyptologické diplomacie“.
Roztržka se sovětským blokem a normalizace
Egyptologický ústav musel čelit pravděpodobně větším protivenstvím na domácí půdě než v Egyptě. Zřejmě větší ranou pro něj byla normalizace než roztržka egyptského prezidenta Saddata se sovětským blokem a příklon ke Spojeným státům v první polovině 70. let. Koncesi i ústav se podařilo egyptologům udržet až do roku 1989, po němž došlo k rozkvětu bádání nesvázaného – přinejmenším na české straně – žádnými politickými či administrativními překážkami.