Cesty za horizont starého Egypta

„Profesor Miroslav Verner v nás studentech vzbuzoval potřebu zahloubat se do věcí, dívat se pod povrch a vidět věci v souvislostech,“vzpomíná egyptoložka Lenka Varadzinová.

krokodýlů. Dokázal nás skvěle vtáhnout, zadával zajímavé, reálné úkoly. S Renatou Landgráfovou jsme měli nejstarší egyptštinu, s dalšími klasickou egyptštinu, novoegyptštinu a koptštinu.

LN Pamatujete si chvíli, kdy jste si sama poprvé a přímo na starověkém artefaktu přečetla zašlé hieroglyfy či jména osob? Bylo to vzrušující?

Ano, když jsme jako studenti jezdili po Egyptě. Sice jsme tehdy ještě nepřečetli celý text, ale v kartuších jsme dokázali přečíst jména panovníků anebo rozluštit obětní formule.

LN Jak pokračovalo vaše studium v dalších ročnících – přišly další expedice?

Za nás se na výzkumy ještě zdaleka nejezdilo pravidelně. Ale mně se v roce 2006 poštěstilo, že jsem jela na měsíc s Bártou do oázy Bahríja v Západní poušti, kde jsem se měla zaměřit na pravěké pozůstatky a mohla jsem více uvažovat o krajině. Tam bylo pro mě důležité setkání s paleoekologem Petrem Pokorným.

LN Nepletu-li se, ten snad zkoumá dávné pyly a podobné věci...

Ano, to je jeho specializace, ale Petr se krajinou minulosti zabývá komplexně; vnímá ji jako celek. V oáze el-Héz, kde jsme tehdy pracovali, popsal hlavní krajinné zóny lišící se vegetací a zdroji vody a historií osídlení. A bylo to během této expedice, kdy rozpoznal význam takzvaných agúlů, takových vegetačních „pahrbků“. Petr si v sobě uchoval úžasnou dětskou zvídavost a nadšení; byť je to špičkový vědec, stále má takové to klukovské zaujetí. Zmíněné pahrbky mají na svých vrcholcích stromy či keře a on vyslovil hypotézu, že by se mohlo jednat o pozůstatky vegetace z doby římského osídlení a že by výskyt těchto pahrbků, jež na satelitních snímcích vypadají jako pihy na pouštním povrchu, mohly indikovat dosud neznámé římské lokality. A my jsme to pak ověřovali dle satelitních snímků – a lokality tam skutečně nacházeli, takže z toho vzešel jeden velmi důležitý typ archeologického pramene.

LN V roce 2007 jsem se dostal do jedné z oáz v této oblasti, asi el-Ríz, a ohromně mne zaujala postupující duna, která hrozila, že nevyhnutelně jednoho dne celou vesnici zavalí, převalí se přes ni... A lidé s tím museli žít a počítat.

Nějak takhle mohla být celá řada lokalit na konci starověku vysídlena a zanikla. Vedly k tomu vedle přírodních faktorů ovšem i různé ekonomické důvody.

LN Laik si českou egyptologii spojí s Abúsírem. Tam jste pracovala často?

Ne, pomáhala jsem tam jen jednu sezonu s focením hrobky, a to bylo vlastně spíš v sousední Sakkáře. (směje se)

Do Egypta jsem jezdila hlavně kvůli skalnímu umění: do jižního Egypta či do Asuánu. Pracovala jsem kvůli tomu i v Libyi. Zaměřuji se totiž na skalní umění jako na archeologický pramen, odhlížím od výhradně ikonografické stránky, i když i ta je důležitá. Jde mi o komplexní chápání fungování lokalit jako zvláštních míst v někdejší krajině; v disertaci jsem zpracovala malby zdokumentované československou expedicí v Núbii z 60. let.

LN Vy dnes pracujete s manželem Ladislavem Varadzinem, známým středověkým archeologem, v Súdánu. Jaké

LN Jak vnímáte tolik mrtvých? Jako „nálezový materiál“, či emotivně?

Mě se to velmi dotýká ve chvíli, když nacházíme kostry dětí, protože sami máme skoro tříletou dceru. Rozhodně na ostatky nepohlížíme nějak automatizovaně, to ne. Špatný pocit mívám spíše u těch ostatků, jejichž jméno znám, jako třeba u starých Egypťanů; u těch anonymních o tom až tolik neuvažujete.

LN Zvažovali jste někdy, že byste svoji dceru vzali s sebou do terénu?

Dosud to nebylo potřeba, protože během našich výjezdů se o dcerku skvěle postarali manželova maminka Anička a její manžel Karel. Na společnou cestu do Súdánu ale určitě jednou dojde. (usmívá se) Ona sama to pěkně prožívá, když jedeme pryč a pracujeme tam. Na jednu stranu si uvědomuje, že jí nás to bere, ale vnímá to i tak, že je to pro nás důležité – takže nám to jakoby dovolí, přeje, ale ví, že jí to vynahradíme. Byla s námi na konferenci v Bernu, kde proseděla celou sekci o neolitizaci Předního východu a Afriky, koukala po lidech, tleskala a prospala se. A když jsme se jí ptali, co se jí v Bernu líbilo nejvíc, odvětila, že nikoliv medvědi, ale: „Ta konference, lidi, jak poslouchají, a jak táta a máma mluví.“Ale když skončila diskuse, už koukala na nás úkosem a netrpělivě klepala nožičkou ve smyslu: „Teď je můj čas, věnujte se mi.“