Jednou do pekla a třikrát do ráje
Židé jako věční poutníci, kterým dvacáté století vedle genocidy a dalších perzekucí rovněž nabídlo tři projekty země zaslíbené .Itak o nich přemýšlí rusko-americký historik Yuri Slezkine, jehož průlomová kniha Židovské století právě vyšla i v češtině.
Ve své biblické tetralogii Josef a bratří jeho staví Thomas Mann titulního hrdinu pod ochranu egyptského boha Nabúa, uctívaného cestovateli, posly a podvodníky: boha pomáhajícího překračovat hranice. Jako bůh písařů byl také asociován s Thovtem. V řecké mytologii vystupoval jako Hermés, v římské coby Merkur. Když se při prvním rozhovoru s Josefem faraon zeptá, zda tohoto boha triků a klamů zná, Josef odvětí, že „duch boha taškáře byl mezi mým lidem vždy doma“. Jako doklad uvádí mimo jiné to, jak jeho otec Jákob získal Izákovo požehnání lstí v převlečení za Ezaua. V nadšení z tohoto souznění faraon Josefa obdaroval lyrou, jedním z mnoha Merkurových vynálezů.
Ačkoliv Yuri Slezkine Mannova Josefa ve své knize Židovské století nezmiňuje, tato postava je dokonalým literárním ztvárněním jeho charakterizace Židů jako merkurovců. Podle Slezkina vynikají v profesích, v nichž mohou využít své složené identity – schopnosti žít (skutečně nebo v myšlenkách) ve více zemích a kulturách zároveň, zaujímat současně více hledisek, která se mohou navzájem vylučovat. V tradičních společnostech vykonávaly tyto menšiny profese, které si usedlé většiny spojovaly s podsvětím a znalostí úradku bohů.
Merkurovci a apollonci
Typicky merkurovským kouskem je Josefovo věštění z faraonových snů. Pro úspěšné splnění takového úkolu jsou třeba znalost lidí i schopnost rozehrávat dvojznačnosti. Obojí souvisí s tím, že merkurovci současně – reálně i imaginárně – pobývají ve více světech. Střídání různých hledisek tak znejasňuje jejich identitu. Vzbuzují nejistotu: jsou blízcí, nebo vzdálení? Našinci, nebo cizinci?
Hermés nosil okřídlené sandály, které mu umožňovaly být na více místech zároveň. Byl bohem hranic. Jeho „domovem“byla no man’s land mezi různými geografickými, kulturními i ontologickými sférami. Proto se mohl stát bohem prostředníků a zprostředkovatelů, poslů a obchodníků, kejklířů a kouzelníků – těch, kdo jsou schopni propojovat různé a často protilehlé světy, protože sami nepatří cele k žádnému. Od zakořeněných usedlíků odlišuje merkurovce místo, které zaujímají ve společenské dělbě práce. Jsou specializovaní na služby, v nichž mohou využít své postavení ani zcela uvnitř, ani zcela vně dané společnosti.
Slezkine přelétavé uctívače boha Merkura srovnává s usedlými uctívači boha Apollóna, ať již zacházejí s pluhem, nebo mečem. Zatímco apollonci vyrábějí a tvoří, merkurovci se věnují činnostem neproduktivním a nenásilným. Nepobývají ve sféře tvorby materiálních a kulturních statků, ale ve sféře jejich oběhu – (pře)rozdělování a překladu. Spravují, udržují, směňují či modifikují to, co vytvořili jiní lidé nebo příroda. A pokud už řídí druhé, nepoužívají fyzické síly, ale navozují takové situace, aby druzí vykročili žádoucím směrem a ještě si mysleli, že je to jejich vlastní rozhodnutí.
Požehnání, nebo prokletí?
Jak si již před sto lety všiml sociolog Georg Simmel ve slavném eseji Cizinec, předurčuje-li merkurovce postavení „vnitřních cizinců“v tolerantních dobách k propojování se společenskými elitami, v čase krize a nejistot z nich toto postavení naopak činí obětní beránky lidového hněvu. Zkušenost s různými světy, a tedy vědomí možnosti jiného uspořádání společenské reality z některých zároveň činí vůdce revolučních hnutí. Jejich oscilace mezi mocí a bezmocí, privilegovanými a vyděděnci, statusem quo a revolucí zesiluje s nástupem modernizace v 19. století. Příslušníci merkurovských menšin – evropští Židé, osmanští Arméni, indičtí Pársiové, zámořští Číňané – excelují ve schopnostech a dovednostech, které modernita oceňuje: v obratném zacházení s věcmi, symboly i lidmi, v objevování a vynalézání nového či v překračování kulturních a geografických hranic. Tyto schopnosti zdědili ze svých předmoderních zkušeností a tradic, před modernizujícími se apollonci proto mají obrovský náskok. Ti ovšem prohry s merkurovci chápou jako nespravedlnost.
Kdyby kapitalistická modernita měla jen univerzalistickou stranu, byla by zlatým věkem merkurovských menšin: obdobím, v němž by merkurovci mohli plně zúročit z generace na generaci předávané dovednosti, jež jim předem zajišťují výhodu ve svobodné soutěži individuálních výkonů. Jenže modernita má také druhou – partikularistickou a kolektivistickou – stranu. Tu představuje národní stát. A resentiment vůči úspěchům merkurovců je v dobách krizí jednou z pohonných látek nacionalistických, rasistických a socialistických projektů, toužících zrušit či radikálně transformovat liberální řád.
Vykořenění podvraceči
Výhody a úspěchy merkurovských menšin jsou symbolem nespravedlnosti liberálního řádu. Nespravedlivě, jako kdyby neproduktivní správci a směňovatelé ekonomických a kulturních statků vládli lidem, kteří tyto statky vytvářejí, tedy manuálně pracujícím nebo vyrábějícím materiální předměty. Stejně tak vadí národním literátům, kteří jsou zakořeněni v „krvi a půdě“, ovšem mezi ně se merkurovci dokážou vetřít díky svému chameleonství a talentu nápodoby.
Slovy anarchistického socialisty Pierra-Josepha Proudhona (1809–1865) je Žid „svou povahou neschopen produkovat. Není ani farmářem, ani průmyslníkem. Je prostředníkem, podvodným a parazitujícím, jenž se jak v obchodě, tak ve filozofii uchyluje k falzifikaci, padělatelství a handlování.“
Antisemitské kampaně ve střední a západní Evropě, vyhánění indických obchodníků z východní Afriky, pogromy proti indonéským Číňanům či Židům v Rusku ve chvílích nástupu modernizace se dají vysvětlit právě zvláštní pozicí merkurovců. Proč však ze všech těchto skupin získali prominentní postavení v dějinách 20. století právě Židé?
Podle Slezkina tomu tak bylo proto, že Židé byli hlavními merkurovci evropské civilizace, která od 16. století postupně ovládla zbytek světa a vnutila mu svůj model produkce a akumulace bohatství, správy území a obyvatelstva i organizace násilí. Dědici této civilizace byly také Sovětský svaz, Německo a USA, které mezi sebou v minulém století zápasily o světovládu, a tím i o budoucnost lidstva. V těchto státech tři hlavní ideologie, formulované v Evropě v 19. století, nabyly krajní podoby: šlo o nacionalismus, liberalismus a socialismus. Lišily se však tím, jak řešily vztah protikladných způsobů života – a z nich plynoucích ctností – merkurovců a apollonců. Ve všech proto hráli důležitou symbolickou úlohu evropští merkurovci par excellence – Židé.
Jak dosvědčují Hitlerovy plány na proměnu Ukrajiny do zemědělské Arkádie, jeho projekt si dal do vínku apollonské ideály meče a pluhu – zakořenění v přírodě a přirozeném řádu. Podmínkou jeho uskutečnění tak byla likvidace Židů, kteří tento řád svou vykořeněností a umělostí kazili a podvraceli.
Vykořenění bylo naopak od počátku konstitutivním rysem Ameriky coby země přistěhovalců, pocházejících z různých národů, a tedy na rozdíl do evropských zemí schopné pod střechou jedné politické identity snést pluralitu různých etnických či náboženských identit, včetně té židovské. Navíc vedle etnonáboženské tolerance měly Spojené státy pro Židy i druhou obrovskou výhodu: ničím nekrocený kapitalismus v nich stavěl na piedestal mezi nejoceňovanější ctnosti právě individuální iniciativu, podnikavost a vynalézavost, v nichž Židé jako merkurovci vynikali.
Země zaslíbené
Amerika se jako mimořádně liberální stát stala útočištěm statisíců východoevropských Židů, kteří od osmdesátých let 19. století utíkali před pogromy a úřední diskriminací z ruského pásma osídlení mezi Baltským a Černým mořem. Žilo jich tam přes pět a půl miliónu, což představovalo nejpočetnější koncentraci židovského obyvatelstva v tehdejším světě.
Ve stejné době formulovali evropští sociální demokraté další velký projekt, jenž se v bolševické podobě posléze vtělil do Sovětského svazu. Ruští socialisté chtěli zaostalé, polofeudální Rusko modernizovat, a tak se o ruské merkurovce – Němce a Židy – začali zajímat. Protože Němci byli od dob Petra I. součástí úřednickopolitického establishmentu, který socialisté chtěli svrhnout, viděli jako své přirozené spojence mladé Židy. Socialisté Židům, které establishment drtil stejně jako je, nabídli zaslíbenou zemi, ale trochu jinou, než jakou jejich soukmenovci hledali v Americe. Ta ruská neležela na
jiném kontinentě, ale v budoucnosti, a nevedla k ní cesta přes oceán, ale skrz revoluci.
Merkurovci měli pomoci Rusko modernizovat, a tedy pozápadnit. Finálním cílem marxistických socialistů však nebylo vítězství merkurovských ctností nad apollonskými, ale jejich syntéza. Každá strana totiž podle marxistů představovala jen polovinu pravdy o člověku a svou jednostranností ho mrzačila. V socialistickém lidství se ale měla harmonie vesnického řádu snoubit s neklidným ruchem města, sílu apollonského těla, schopného vnucovat svou vůli přírodě a druhým, měla doplňovat pohyblivost merkurovského ducha reflektujícího svět a nově propojujícího jeho elementy. V člověku budoucnosti se měla spojit síla s rozumem, srdce s intelektem, solidarita se svobodou, zakořeněnost s vykořeněností. Mnozí ruští Židé přelomu 19. a 20. století se toužili vymanit z maloburžoazního způsobu života svých otců, a tak je projekt společnosti nového člověka oslovil. Místo hledání současné materiální jistoty v Americe se rozhodli připravovat socialistickou budoucnost v Rusku.
Třetí pozici zaujali ti Židé, kteří sice také odmítli buržoazní štěstí, před symbiózou s ruskými apollonci ale upřednostnili vlastní proměnu do apollonců v Palestině. Rozhodli se překonat svou vykořeněnost usazením v zemi, kterou jim podle bible kdysi slíbil Bůh. A to i přesto, že většina z nich v Boha nevěřila. Spolu s „pluhem“se zmocnili i „meče“a upřednostnili rozhodný čin, neštítící se násilí.
Vzkříšení a další pád
Ve 20. století na (východo)evropské Židy čekalo jedno peklo (holokaust) a tři země zaslíbené, které odpovídaly třem hlavním ideologickým projektům evropské modernity. Západní vědomí se v posledních čtyřiceti letech koncentrovalo na „katastrofu“Židů v podobě nacistické genocidy a jejich obrodu v Izraeli, díky autorům typu Philipa Rotha či Woodyho Allena se hodně dozvědělo i o jejich buržoazním štěstí v Americe. Z příběhu sovětských Židů se pozornost zaměřovala hlavně na jejich represi, Stalinovu antisemitskou kampaň z přelomu čtyřicátých a padesátých let, marginalizaci holokaustu druhé světové války nebo na odpírání jejich práva vystěhovávat se do USA či Izraele v sedmdesátých a osmdesátých letech.
To je však málo. Slezkinova kniha doplňuje obraz konce „rudé asimilace“Židů v SSSR o analýzu jejích počátků v prvních dvou desetiletích existence sovětského Ruska, kdy mladí Židé z pásma osídlení bez diskriminačních omezení carského režimu začali zaplňovat města, střední a vysoké školy, expertní a úřednické pozice a mířit do horních pater mocenské pyramidy sovětského režimu.
Ze Slezkinovy knihy tak plyne, že zhodnotit skutečnou hloubku jejich pádu do nemilosti od konce čtyřicátých let můžeme pouze tehdy, vezmeme-li v úvahu jejich společenský a politický vzestup v letech dvacátých a třicátých. Bez něj obraz nebude úplný a srozumitelný.
„Vnitřní cizinci“jako Židé se v klidných dobách ocitli mezi společenskou elitou, v časech krizí a nejistot z nich toto postavení naopak učinilo obětní beránky
Autor přednáší sociální a politickou teorii na FF UK