Jsem kritické ucho sólisty
Festival Jarmily Novotné se nese ve znamení královské disciplíny – písní. Vystoupí i klavírista Gérard Wyss
Festival Jarmily Novotné, letos už osmý, a šestý ročník interpretačních kurzů přímo na zámku v Litni, kde Jarmila Novotná žila – to jsou vedle vydavatelských a výstavnických aktivit ty hlavní, kterými nezisková organizace Zámek Liteň v čele s Ivanou Leidlovou obnovuje a pozvedá odkaz (i zdevastovaný majetek) Jarmily Novotné. České umělkyně světového významu žijící v letech 1907 až 1994, která měla být zapomenuta. Sopranistka s hvězdnou kariérou prestižních scén včetně Metropolitní opery, filmová herečka, ale i velvyslankyně české kultury a obdivovaná celebrita byla po komunistickém převratu přinucena svou milovanou vlast opustit a majetek její rodiny byl zkonfiskován.
Slavnostní koncert v Rudolfinu 20. září i kurzy se závěrečným koncertem na liteňském zámku o den dříve jsou tentokrát zaměřeny na písně. Protagonistka této mezinárodní „písňové akademie“sopranistka Martina Janková právě tento žánr považuje za královskou disciplínu. A přizvala klavíristy, kteří v tomto oboru patří k těm nejuznávanějším – Ivo Kahánka a Gérarda Wysse.
LN Jaká jsou z hlediska klavíristy specifika písňového žánru s jeho intimitou a hloubkou miniatury?
V jiných druzích komorní hudby, třeba v sonátě, máte mnohem více času vytvořit atmosféru. Píseň obvykle netrvá déle než tři minuty. Proto už od první noty navozuji prostředí, inspiruji pěvce.
LN Patříte k velmi žádaným partnerům pěvců, kromě Martiny Jankové jste spolupracoval například s Cecilií Bartoli, Nicolaiem Geddou nebo Edith Mathis. V čem spočívá partnerství mezi pěvcem a klavíristou? A je nějaký rozdíl oproti partnerství s instrumentalistou?
Pro mě je partnerství s pěvcem skoro vždy intimnější než s hráčem na nějaký nástroj. Zpěvák sám sebe slyší hůř než instrumentalista, nemá onu vzdálenost mezi ním a nástrojem, i proto je otevřenější dialogu.
LN Přijal jste od Martiny Jankové nabídku lektorského působení na interpretačních kurzech v Litni a interpretaci písní a komorní hudby vyučujete pěvce i klavíristy také na Hudební akademii v Basileji. Co jim vštěpujete?
Číst partituru co nejpřesněji, jak je to možné. Mít respekt k tomu, co děláme. Vzájemně si naslouchat. Vědět přesně, co hrají nebo co zpívají ostatní. Že to, co říkám jako učitel, není daná pravda – nic takového při interpretaci neexistuje –, ale pouze informace, která může inspirovat, pomoci. LN Při interpretaci písní bývá v popředí sólista. Nežárlíte někdy na slávu zpěváka?
Nikdy. Svoji roli chápu jako podporu sólisty, jakési kritické ucho, speciálně s ohledem na intonaci a srozumitelnost textu, protože zpěváci sami sebe často slyší zkresleně. Samozřejmě, toto kritické ucho funguje jen při vzájemné spolupráci, což je naštěstí většinou ten případ. S velkými hvězdami ale bývá někdy spolupráce frustrující. Ne že by tito umělci zanedbávali profesionální etiku, ale prostě nemají čas na detailní zkoušení. Kvůli problémům s plánováním se mi stalo, že jsem se slavným sólistou zkoušel tři měsíce před koncertem a pak v den koncertu jsme si na pódiu sotva stihli říct aspoň základní informace.
LN S Martinou Jankovou jste vystupoval na řadě koncertů, spolupracoval na nahrávkách Recollection s písněmi Josepha Haydna a Voyage s písněmi Musorgského, Strausse, Dvořáka i Schoecka. V čem spočívá její interpretační mistrovství? A prozradíte, o čem se „dohadujete“?
Nepřeme se. Martina dělá vše velmi důkladně. Je otevřená radám. Je vášnivá muzikantka, má ohromnou sílu přesvědčovat, lidé věří tomu, co zpívá. Než začneme s hudbou, věnujeme se textu: o čem je ta píseň, jaké vyjadřuje pocity, nálady. Jedině když rozumíte slovům, je možné interpretovat píseň – a to platí i pro klavíristu. Přesně to vystihl barytonista Wolfgang Holzmair, který právě v tomto oboru patří k vynikajícím, když řekl: „Nezpívám písně, ale básně.“ LN Na slavnostním koncertu bude Eliška Balzerová před písněmi recitovat zhudebněné texty básní. To nebývá obvyklé. Jak hodnotíte tento ojedinělý nápad?
Měl ho už například takový mistr písně, jakým je Hugo Wolf, a sám před provedením písně báseň přečetl. Představte si, že jste na opeře, kterou neznáte. Když předem nebudete vědět, o čem to je, nebudete se v ději příliš orientovat. Stejné to je s písní. I když zpěvák dobře artikuluje, pro posluchače je těžké rozumět slovům, zvlášť u vysokých hlasů.
Před sto padesáti lety se vyšší společenská třída celkově zajímala o kulturu – a básně byly její součástí. Tito posluchači dobře znali zhudebněné texty. Dnes skoro nikdo básně nečte, takže text v programové brožuře je nepostradatelný. I kvůli překladům. Jenže to má tu nevýhodu, že posluchači čtou text během koncertu. To samozřejmě snižuje koncentraci na hudbu, nehledě na rušivé šustění papíru. Nápad recitovat básně proto považuji za velmi atraktivní. Posluchačský zážitek je díky tomu mnohem intenzivnější.
Autorka je operní kritička