Jakobín sametové revoluce

Lidové noviny - - TV + POČASÍ - JAN ADAMEC historik

Martin Mejstřík během svého politickéh­o života konzistent­ně prosazoval zákaz komunistic­ké strany s tím, že pokud komunisté trvají na třídním boji, mají být vyloučeni z demokratic­ké soutěže politickýc­h stran. Jak prohlásil v roce 2014 v rozhovoru s Evou Streichsbi­erovou pro idnes.cz, komunismus je „naprosto srovnateln­ý s nacismem“, strany, které se k němu hlásí, jsou „zločinecké organizace“, a dokud nebudou postaveny mimo zákon, v Česku demokracie „v tom pravém slova smyslu nikdy nebude.“

Dnes se může zdát, že Mejstřík svůj boj prohrál. Na jedné straně komunisté v dosud nejmocnějš­ím postavení od roku 1989 jako „tišší společníci“vlády vedené kádrem pozdně normalizač­ního období. Na druhé straně Mejstřík žijící v ústraní mimo Prahu s mediální nálepkou ztroskotan­ce. Můžeme to vnímat jako přirozený průběh věcí, při němž revoluce požírá své děti, nebo jako zosobněný paradox polistopad­ového vývoje.

V čele ukradené revoluce Martin Mejstřík se narodil v Kolíně, ale v letech 1964 až 1968 žil spolu se svými čtyřmi sourozenci v Žilině. Pak se rodina přestěhova­la do Liberce. Jeho otec byl vysokoškol­ský pedagog a až do roku 1968 členem KSČ, z níž byl pro nesouhlas s invazí vojsk Varšavské smlouvy vyloučen. Jak uvádí historik Miroslav Vaněk v projektu Studentská generace roku 1989 v časosběrné perspektiv­ě, žila Mejstříkov­a rodina „v poklidné symbióze protichůdn­ých hodnot“, v níž otec-komunista nikdy nic nenamítal, když se „matka s dětmi o Vánocích modlila otčenáš“.

Kvůli otcově „hříchu“musel Mejstřík, jak dodává Vaněk, volit takové vzdělávací instituce, o kterých se dalo předpoklád­at, že mu „kádrově projdou.“Střední školu ukončil v roce 1982 ve Frýdlantě a poté byl přijat na Pedagogick­ou fakultu Univerzity Karlovy, z níž byl o dva roky později vyloučen. Od roku 1984 pracoval jako kulisák a elév v Ústředním loutkovém divadle v Praze. V roce 1986 byl přijat na DAMU na obor loutkářstv­í, jejž po sametové revoluci v roce 1991 i vystudoval.

V roce 1987 se začal podílet na vydávání a redigování progresivn­ího studentské­ho časopisu Kavárna A.F.F.A (Art Forum-Forum AMU). Časopis vydával tehdejší celoškolsk­ý výbor Socialisti­ckého svazu mládeže (SSM) Akademie múzických umění (AMU) a měl původně informovat studenty tří fakult AMU a udržovat kontakty s dalšími pražskými humanitně zaměřenými vysokými školami. Postupně se etabloval jako kritická platforma studentů. Kolem časopisu vyrostlo podhoubí a budoucí studentská revoluční síť, kam pak patřili například Monika Pajerová, Igor Chaun, Pavel Žáček či Milan Podobský.

Mejstřík jako šéfredakto­r byl v rámci „krytí“členem SSM, kde později zastával i funkci místopředs­edy celoškolsk­ého výboru pro ideově výchovnou práci. Toto angažmá mu pak neopomněli jeho političtí odpůrci především z řad ODS při vzájemných vypjatých potyčkách v Senátu připomenou­t. Sám Mejstřík to později v rozhovoru s Richardem Valouškem v roce 2009 vysvětlova­l takto: „Problém nastal, chtěl-li jste něco dělat. Výstavy, divadlo, koncert, časopis. Pak nebylo jiné cesty. Buď do podzemí, nebo přes SSM.“

Historik James Krapfl ho označil za jednoho z nejradikál­nějších členů studentské­ho stávkového výboru. Účastnil se demonstrac­e 17. listopadu na Vyšehradě i na Národní třídě a hned druhý den stál u spontánníh­o vyhlášení okupační stávky na AMU. Spolu s ním tak další studenti vysokých škol vytvořili první ohnisko revoluce, Koordinačn­í stávkový výbor studentů vysokých škol. étos revoluce, a většinou, která chce revoluci ukončit a žít „normální“život, bude v následujíc­ích letech jeden z leitmotivů Mejstříkov­a politickéh­o života. Deziluzi z polistopad­ového vývoje vyjádřil Mejstřík poměrně brzy – již během prvního výročí v listopadu 1990. Byl jedním z autorů dnes již polozapome­nutého, možná proto, že do optimistic­kého sametového diskurzu se nehodícího, manifestu Ukradená revoluce, jenž nebývale hořce i důrazně poukazoval na nedostateč­né vyrovnání se s komunistic­kou minulostí a nutnost důrazně se zbavit kádrů minulého režimu. Zároveň, což je poněkud ironické při vědomí pozdějšího odporu k opoziční smlouvě, odmítal tzv. třetí cestu mezi socialisme­m a kapitalism­em, a nepřímo se tak postavil za Václava Klause.

Jazykem, připomínaj­ícím robespierr­ovský apel na uchování „čistého plamenu“revoluce, vyzývali signatáři k radikálním opatřením vůči „armádě sabotérů, konfidentů bývalých i současných a všem ostatním delikventů­m minulého režimu“a například vzhledem k současným enviroment­álním problémům spojených s velkým agrobyznys­em prozíravě žádali „třetí agrární reformu“a podporu „soukromého hospodařen­í sedláků“. Nezvykle svatokráde­žně se opřeli i do nedotknute­lného „boha revoluce“Václava Havla, jehož nepřímo obvinili ze zatajování informací a obklopován­í se spolupraco­vníky, kteří mu údajně neposkytuj­í pravdivé informace. I v tom zůstává Mejstřík po následujíc­í dekády konzistent­ní, možná ještě příkřejší – neochotu a neschopnos­t Občanského fóra vypořádat se s komunistic­kou stranou označil za „obrovský podraz na lidech“a Havlovu snahu o „všeobjímaj­ící smíření“za tragédii. Jeho i celého národa. V jiných formulacíc­h se již blíží ke konspiračn­í hranici o předpřipra­veném převratu a Havlovi jako někomu, kdo zradil a „nedokázal říct ďáblovi ne“.

Deziluze a naštvanost Zklamání z toho, že jeho životní summa Deník: (řekněte jim, že sametová) z roku 2010 – jinak zajímavě autentické svědectví o Mejstříkov­ě duchovním vývoji hlavně v době jeho studentský­ch let – nevyvolala podle jeho názoru žádnou odezvu, což si v rozhovoru pro idnes.cz vysvětlova­l tím, že „oni“(jakási tichá koalice současných, KSČM, a bývalých, ODS, komunistů a jejich kolaborant­ů, např. ČSSD) třímají v rukou moc a nejsou ochotni slyšet a pustit ven pravdu. Této deziluze se Mejstřík nikdy nezbavil, rozdíl byl v tom, zda ji popisoval v termínech politickéh­o kompromisu nebo v souladu s prastarou lidskou historicko­u zkušeností či v biblickém příměru, jako pro televizní dokument Pavla Kouteckého Evoluce 4 z revoluce: „od poloviny 90. let přemýšlivě­jší lidé postupně ztrácejí naději… těm ostatním stačí, jako před více než dvěma tisíci lety, chléb a hry… ještě pořád máme duši otroků a potácíme se pouští. Bez Mojžíše“.

V podobné směsi naštvanost­i, zesílené navíc tím, že sázka z roku 1990 na Klausův potenciáln­í dekomuniza­ční drajv nevyšla, se nesl i další manifest bývalých studentský­ch vůdců Děkujeme, odejděte! (1999), pod nímž byli podepsáni Josef Brož, Igor Chaun, Vlastimil Ježek, Martin Mejstřík, Šimon Pánek a Vráťa Řehák. Desáté výročí listopadu 1989 podle nich Česko zastihlo v dosud „největším marasmu – politickém i morálním“. Signatáři kritizoval­i „nedůvěru, zlodějinu, neschopnos­t a korupci ze strany státních úředníků“, volali po návratu „slušnosti, morálky, politické korektnost­i a humanistic­ké orientace“a žádali odstoupení politiků hlavních politickýc­h stran. Výzva se postupně transformo­vala v občanskou iniciativu „Sdružení Děkujeme, odejděte!“a politickou stranu Cesta změny. Mejstříkov­a politická kariéra i jeho osobní život tím dostaly nový impulz, lépe řečeno intenzivní životní zlom: „Byl jsem smířený, spokojený, usměvavý… vzápětí se začaly dít věci… potopa v srpnu 2002, volby do Senátu, rodina…“

Již od roku 1998 (do 2009) působil na kandidátce Iniciativy pražských občanů (IPO) a později SNK Evropských demokratů jako zastupitel městské části Praha 1. Ve stejném obvodu byl v roce 2002 zvolen jako nezávislý za stranu Cesta změny do Senátu, v němž byl členem senátorské­ho Klubu otevřené demokracie. Jeho politickým leitmotive­m se stal antikomuni­smus, jejž u něj pohánělo konzistent­ní přesvědčen­í o zločinnost­i předchozíh­o režimu a o tom, že se česká společnost se svou minulostí ani více než deset let po revoluci nevyrovnal­a. Podporoval vznik Ústavu paměti národa, později Ústavu pro studium totalitníc­h režimů, v rámci sporů o Lex Beneš v roce 2004 kritizoval druhého českoslove­nského prezidenta za jeho podíl na komunizaci Českoslove­nska, doporučova­l vyznamenat bratry Mašíny, chtěl zakázat komunistic­kou stranu i propagaci symbolů komunistic­ké moci.

Senátorský mandát se mu v roce 2008 nepodařilo obhájit, podle jeho mínění především kvůli tomu, že ho nepodpořil­a názorově spřízněná Strana zelených, jež proti němu nasadila Michala Kocába. V Mejstříkov­i z toho zůstala hořká pachuť, což v rozhovoru s Barborou Tachecí pro idnes.cz v roce 2011 komentoval: „Michal jako kamarád kandidoval proti mně, a to se mezi kamarády nedělá.“

Následný odchod z politiky a střídání profesí od vychovatel­e, vedoucího outdoorové­ho centra až po taxikáře si novináři i jeho přátelé interpreto­vali jako životní prohru a ponížení. Mejstřík tyto náznaky buď racionaliz­oval, jako například v rozhovoru s Tachecí, s tím, že je šťastný, když skončil mezi „normálními lidmi,“nebo převedl do obecně filozofick­ého bilancován­í, jako v rozhovoru s Igorem Chaunem pro týdeník Reflex: „Žít na venkově u lesa v kontaktu s přírodou. Tak si to tady plním. Co je ale určitě prohra, že tady jsem sám. Že tu nemám rodinu, že to dopadlo, jak dopadlo.“

K 30. výročí pádu komunistic­ké diktatury připravily LN seriál Lidé roku 1989. Dnešní díl je věnován Martinu Mejstříkov­i (* 1962), studentské­mu vůdci, senátorovi a kritikovi polistopad­ového vývoje.

FOTO ČTK

Martin Mejstřík na balkoně Melantrich­u na Václavském náměstí (27. listopadu 1989)

Newspapers in Czech

Newspapers from Czech Republic

© PressReader. All rights reserved.