Jakobín sametové revoluce
Martin Mejstřík během svého politického života konzistentně prosazoval zákaz komunistické strany s tím, že pokud komunisté trvají na třídním boji, mají být vyloučeni z demokratické soutěže politických stran. Jak prohlásil v roce 2014 v rozhovoru s Evou Streichsbierovou pro idnes.cz, komunismus je „naprosto srovnatelný s nacismem“, strany, které se k němu hlásí, jsou „zločinecké organizace“, a dokud nebudou postaveny mimo zákon, v Česku demokracie „v tom pravém slova smyslu nikdy nebude.“
Dnes se může zdát, že Mejstřík svůj boj prohrál. Na jedné straně komunisté v dosud nejmocnějším postavení od roku 1989 jako „tišší společníci“vlády vedené kádrem pozdně normalizačního období. Na druhé straně Mejstřík žijící v ústraní mimo Prahu s mediální nálepkou ztroskotance. Můžeme to vnímat jako přirozený průběh věcí, při němž revoluce požírá své děti, nebo jako zosobněný paradox polistopadového vývoje.
V čele ukradené revoluce Martin Mejstřík se narodil v Kolíně, ale v letech 1964 až 1968 žil spolu se svými čtyřmi sourozenci v Žilině. Pak se rodina přestěhovala do Liberce. Jeho otec byl vysokoškolský pedagog a až do roku 1968 členem KSČ, z níž byl pro nesouhlas s invazí vojsk Varšavské smlouvy vyloučen. Jak uvádí historik Miroslav Vaněk v projektu Studentská generace roku 1989 v časosběrné perspektivě, žila Mejstříkova rodina „v poklidné symbióze protichůdných hodnot“, v níž otec-komunista nikdy nic nenamítal, když se „matka s dětmi o Vánocích modlila otčenáš“.
Kvůli otcově „hříchu“musel Mejstřík, jak dodává Vaněk, volit takové vzdělávací instituce, o kterých se dalo předpokládat, že mu „kádrově projdou.“Střední školu ukončil v roce 1982 ve Frýdlantě a poté byl přijat na Pedagogickou fakultu Univerzity Karlovy, z níž byl o dva roky později vyloučen. Od roku 1984 pracoval jako kulisák a elév v Ústředním loutkovém divadle v Praze. V roce 1986 byl přijat na DAMU na obor loutkářství, jejž po sametové revoluci v roce 1991 i vystudoval.
V roce 1987 se začal podílet na vydávání a redigování progresivního studentského časopisu Kavárna A.F.F.A (Art Forum-Forum AMU). Časopis vydával tehdejší celoškolský výbor Socialistického svazu mládeže (SSM) Akademie múzických umění (AMU) a měl původně informovat studenty tří fakult AMU a udržovat kontakty s dalšími pražskými humanitně zaměřenými vysokými školami. Postupně se etabloval jako kritická platforma studentů. Kolem časopisu vyrostlo podhoubí a budoucí studentská revoluční síť, kam pak patřili například Monika Pajerová, Igor Chaun, Pavel Žáček či Milan Podobský.
Mejstřík jako šéfredaktor byl v rámci „krytí“členem SSM, kde později zastával i funkci místopředsedy celoškolského výboru pro ideově výchovnou práci. Toto angažmá mu pak neopomněli jeho političtí odpůrci především z řad ODS při vzájemných vypjatých potyčkách v Senátu připomenout. Sám Mejstřík to později v rozhovoru s Richardem Valouškem v roce 2009 vysvětloval takto: „Problém nastal, chtěl-li jste něco dělat. Výstavy, divadlo, koncert, časopis. Pak nebylo jiné cesty. Buď do podzemí, nebo přes SSM.“
Historik James Krapfl ho označil za jednoho z nejradikálnějších členů studentského stávkového výboru. Účastnil se demonstrace 17. listopadu na Vyšehradě i na Národní třídě a hned druhý den stál u spontánního vyhlášení okupační stávky na AMU. Spolu s ním tak další studenti vysokých škol vytvořili první ohnisko revoluce, Koordinační stávkový výbor studentů vysokých škol. étos revoluce, a většinou, která chce revoluci ukončit a žít „normální“život, bude v následujících letech jeden z leitmotivů Mejstříkova politického života. Deziluzi z polistopadového vývoje vyjádřil Mejstřík poměrně brzy – již během prvního výročí v listopadu 1990. Byl jedním z autorů dnes již polozapomenutého, možná proto, že do optimistického sametového diskurzu se nehodícího, manifestu Ukradená revoluce, jenž nebývale hořce i důrazně poukazoval na nedostatečné vyrovnání se s komunistickou minulostí a nutnost důrazně se zbavit kádrů minulého režimu. Zároveň, což je poněkud ironické při vědomí pozdějšího odporu k opoziční smlouvě, odmítal tzv. třetí cestu mezi socialismem a kapitalismem, a nepřímo se tak postavil za Václava Klause.
Jazykem, připomínajícím robespierrovský apel na uchování „čistého plamenu“revoluce, vyzývali signatáři k radikálním opatřením vůči „armádě sabotérů, konfidentů bývalých i současných a všem ostatním delikventům minulého režimu“a například vzhledem k současným enviromentálním problémům spojených s velkým agrobyznysem prozíravě žádali „třetí agrární reformu“a podporu „soukromého hospodaření sedláků“. Nezvykle svatokrádežně se opřeli i do nedotknutelného „boha revoluce“Václava Havla, jehož nepřímo obvinili ze zatajování informací a obklopování se spolupracovníky, kteří mu údajně neposkytují pravdivé informace. I v tom zůstává Mejstřík po následující dekády konzistentní, možná ještě příkřejší – neochotu a neschopnost Občanského fóra vypořádat se s komunistickou stranou označil za „obrovský podraz na lidech“a Havlovu snahu o „všeobjímající smíření“za tragédii. Jeho i celého národa. V jiných formulacích se již blíží ke konspirační hranici o předpřipraveném převratu a Havlovi jako někomu, kdo zradil a „nedokázal říct ďáblovi ne“.
Deziluze a naštvanost Zklamání z toho, že jeho životní summa Deník: (řekněte jim, že sametová) z roku 2010 – jinak zajímavě autentické svědectví o Mejstříkově duchovním vývoji hlavně v době jeho studentských let – nevyvolala podle jeho názoru žádnou odezvu, což si v rozhovoru pro idnes.cz vysvětloval tím, že „oni“(jakási tichá koalice současných, KSČM, a bývalých, ODS, komunistů a jejich kolaborantů, např. ČSSD) třímají v rukou moc a nejsou ochotni slyšet a pustit ven pravdu. Této deziluze se Mejstřík nikdy nezbavil, rozdíl byl v tom, zda ji popisoval v termínech politického kompromisu nebo v souladu s prastarou lidskou historickou zkušeností či v biblickém příměru, jako pro televizní dokument Pavla Kouteckého Evoluce 4 z revoluce: „od poloviny 90. let přemýšlivější lidé postupně ztrácejí naději… těm ostatním stačí, jako před více než dvěma tisíci lety, chléb a hry… ještě pořád máme duši otroků a potácíme se pouští. Bez Mojžíše“.
V podobné směsi naštvanosti, zesílené navíc tím, že sázka z roku 1990 na Klausův potenciální dekomunizační drajv nevyšla, se nesl i další manifest bývalých studentských vůdců Děkujeme, odejděte! (1999), pod nímž byli podepsáni Josef Brož, Igor Chaun, Vlastimil Ježek, Martin Mejstřík, Šimon Pánek a Vráťa Řehák. Desáté výročí listopadu 1989 podle nich Česko zastihlo v dosud „největším marasmu – politickém i morálním“. Signatáři kritizovali „nedůvěru, zlodějinu, neschopnost a korupci ze strany státních úředníků“, volali po návratu „slušnosti, morálky, politické korektnosti a humanistické orientace“a žádali odstoupení politiků hlavních politických stran. Výzva se postupně transformovala v občanskou iniciativu „Sdružení Děkujeme, odejděte!“a politickou stranu Cesta změny. Mejstříkova politická kariéra i jeho osobní život tím dostaly nový impulz, lépe řečeno intenzivní životní zlom: „Byl jsem smířený, spokojený, usměvavý… vzápětí se začaly dít věci… potopa v srpnu 2002, volby do Senátu, rodina…“
Již od roku 1998 (do 2009) působil na kandidátce Iniciativy pražských občanů (IPO) a později SNK Evropských demokratů jako zastupitel městské části Praha 1. Ve stejném obvodu byl v roce 2002 zvolen jako nezávislý za stranu Cesta změny do Senátu, v němž byl členem senátorského Klubu otevřené demokracie. Jeho politickým leitmotivem se stal antikomunismus, jejž u něj pohánělo konzistentní přesvědčení o zločinnosti předchozího režimu a o tom, že se česká společnost se svou minulostí ani více než deset let po revoluci nevyrovnala. Podporoval vznik Ústavu paměti národa, později Ústavu pro studium totalitních režimů, v rámci sporů o Lex Beneš v roce 2004 kritizoval druhého československého prezidenta za jeho podíl na komunizaci Československa, doporučoval vyznamenat bratry Mašíny, chtěl zakázat komunistickou stranu i propagaci symbolů komunistické moci.
Senátorský mandát se mu v roce 2008 nepodařilo obhájit, podle jeho mínění především kvůli tomu, že ho nepodpořila názorově spřízněná Strana zelených, jež proti němu nasadila Michala Kocába. V Mejstříkovi z toho zůstala hořká pachuť, což v rozhovoru s Barborou Tachecí pro idnes.cz v roce 2011 komentoval: „Michal jako kamarád kandidoval proti mně, a to se mezi kamarády nedělá.“
Následný odchod z politiky a střídání profesí od vychovatele, vedoucího outdoorového centra až po taxikáře si novináři i jeho přátelé interpretovali jako životní prohru a ponížení. Mejstřík tyto náznaky buď racionalizoval, jako například v rozhovoru s Tachecí, s tím, že je šťastný, když skončil mezi „normálními lidmi,“nebo převedl do obecně filozofického bilancování, jako v rozhovoru s Igorem Chaunem pro týdeník Reflex: „Žít na venkově u lesa v kontaktu s přírodou. Tak si to tady plním. Co je ale určitě prohra, že tady jsem sám. Že tu nemám rodinu, že to dopadlo, jak dopadlo.“
K 30. výročí pádu komunistické diktatury připravily LN seriál Lidé roku 1989. Dnešní díl je věnován Martinu Mejstříkovi (* 1962), studentskému vůdci, senátorovi a kritikovi polistopadového vývoje.