Jediný zpěvák, jehož zná každý Čech

PRAHA Bylo snadné ho milovat, stejně jako bylo snadné jej nemít rád – a ti, kteří pronášeli často zcela protichůdné soudy, měli vždy po ruce spousty argumentů na podporu svého názoru. Přitom rozhodně nelze říci, že by Karel Gott rozděloval národ, jako to dělají někteří politici. I ti největší kritici mu museli přiznat, že po řadu dekád byl po pěvecké stránce skutečnou českou popovou špičkou a že byl opravdu jediným představitelem českého popu, který se dokázal prosadit alespoň v některých zahraničních zemích.

Plzeňský rodák, přestěhovaný v šesti letech s rodiči do Prahy, měl umělecké sklony už od raného mládí. Zprvu jej přitahovalo výtvarné umění, tyto ambice ale nadlouho vzaly za své nepřijetím na uměleckoprůmyslovou školu a Karel Gott se vyučil elektromontérem.

Oboru se věnoval tři roky ve vysočanské Kolbence, paralelně se ale už zabýval zpíváním. Rok 1958 byl prvním ze zásadních letopočtů jeho kariéry: zúčastnil se soutěže Hledáme nové talenty, kde si jej povšiml legendární kapelník Karel Krautgartner a přizval jej ke spolupráci se svým orchestrem. O dva roky později začal Karel Gott na státní konzervatoři studovat operní zpěv pod vedením profesora Konstantina Karenina, o němž po celou svoji následnou hvězdnou kariéru nešetřil slovy chvály. Zároveň zpíval jazzové a popové písničky v tehdy velmi populární pražské kavárně Vltava a pozvolna si odbýval první zkušenosti v nahrávacích studiích, rozhlase a televizi.

Svoji první singlovou gramofonovou desku vydal v roce 1962, byl na ní duet s jazzovou zpěvačkou Vlastou Průchovou Až nám bude dvakrát tolik, píseň, která zvítězila v tehdy mimořádně populární soutěži Hledáme písničku pro všední den. Odtud už šla zpěvákova přímá cesta do angažmá v divadle Semafor, které tehdy bylo líhní největších hvězd hudební scény.

Jiří Suchý s Jiřím Šlitrem napsali pro Karla Gotta také první dva hity: baladu Oči sněhem zaváté a svěží, mírně parodický rock ’n’ roll Zdvořilý Woody, jehož televizní podoba patří k vůbec prvním českým videoklipům.

Pověst Karla Gotta v té době raketově rostla, přijímala ho široká posluchačská obec, ale i odborná kritika, která v něm viděla nejslibnější talent české populární hudby – a nemýlila se. Jeho popularity si začali všímat i filmaři – kromě logické role v semaforském muzikálu Kdyby tisíc klarinetů se jeho stále známější hlas objevil i například v Limonádovém Joeovi nebo Starcích na chmelu.

Zlatý hlas z Prahy

Další zlomový rok jeho kariéry přišel přesně v polovině 60. let. Zpěvák opustil angažmá v Semaforu a s bratry Štaidlovými, textařem Jiřím a hudebníkem a skladatelem Ladislavem založil vlastní divadlo Apollo. A téhož roku, 1965, vydal také svoje první dlouhohrající album, byť – jak bylo zvykem – poskládané z větší části ze starších singlových nahrávek.

Mnohé z nich, i ty bezprostředně následující, patřily k nejhranějším skladbám v rozhlase, Gott s nimi dobýval přední příčky soutěží a hitparád, jako byla Dvanáct na houpačce, jeho poličku začaly zaplňovat zlaté desky a od roku 1964 Zlatí slavíci.

V zahraničí se Karel Gott začal prosazovat pozvolna prostřednictvím jednotlivých zájezdů orchestrů, s nimiž zpíval, nebo divadel, jejichž byl členem. S Apollem tak například v roce 1967 hostoval na Světové výstavě Expo v kanadském Montrealu. Téhož roku využil nabídky na půlroční angažmá z amerického hotelu New Frontier ve světovém centru nočního života Las Vegas a zejména podepsal nahrávací kontrakt se západoněmeckým vydavatelstvím Polydor. Ten byl poté několikrát prodloužen. Po dvaceti letech úspěšné spolupráce získal Gott ocenění Zlatá jehlice Polydoru, které před ním získali pouze dva světoví dirigenti klasické hudby Leonard Bernstein a Herbert von Karajan, a po další dekádě byla smlouva s tímto vydavatelstvím změněna na celoživotní.

Německý debut Die goldene Stimme aus Prag (Zlatý hlas z Prahy) zaznamenal do dnešních dní nejen bezmála půlmilionový prodej, ale zajistil Karlu Gottovi také jeden z nejčastěji používaných přídomků v německy mluvících zemích, jež se staly zpěvákovi, dokonale ovládajícímu tamní jazyk, po umělecké stránce vlastně druhým domovem. Není divu, že když Karel Gott přemýšlel o opuštění okupované a „normalizované“republiky, sám ironicky mluví o „cvičné emigraci“, pokaždé si vybral západní Německo. Poprvé v roce 1968 to bylo na tři měsíce, o tři roky později dokonce na dvojnásobnou dobu.

Zlatá éra a daň za ni Sedmdesátá léta byla v kariéře Karla Gotta mimořádně úspěšná doma i v zahraničí. Jezdil dlouhá evropská turné, na konci desetiletí si poprvé zazpíval v americkém Nashvillu na největším festivalu country hudby, v německé televizi měl svoji pravidelnou show.

Českou kariéru lemuje řada obrovských hitů typu Kávu si osladím, Je jaká je, Kdepak, ty ptáčku, hnízdo máš? nebo Jdi za štěstím. Také v Československé televizi měl svůj pravidelný pořad Karel Gott ve Slaném a jeho fanoušci si neuměli představit konec roku bez jeho Vánočního koncertu v Lucerně.

Daní za úspěch bylo angažmá v režimní akci zvané anticharta, kdy byli v roce 1977 do divadla sezváni zástupci „lehčích“uměleckých žánrů a podepisovali prohlášení odsuzující Chartu 77 (aniž by ji většina četla). Karel Gott seděl na pódiu a pronesl prorežimní projev, který mu pak mělo hodně Čechů za zlé. Mimo jiné proto, že vzápětí následovalo jeho ocenění titulem „zasloužilý umělec“, přičemž bylo těžko nenalézt souvislost.

V následujícím desetiletí už byl do značné míry vnímán jako instituce. Všechno na jeho dráze jaksi běželo automaticky: vydával desky, které byly vždy úspěšné, pokud si člověk pustil rádio, nejpozději do hodiny se ozvala píseň s jeho hlasem, ve všech televizních estrádách, od dožínek po Silvestra, bylo jeho vystoupení zlatým hřebem na závěr. Samozřejmostí se zdála být i jeho hegemonie v získávání Zlatých slavíků. Až do roku 1982, kdy zničehožnic nasbíral větší počet hlasů skoro o generaci mladší slovenský zpěvák Miroslav Žbirka.

Bylo to poprvé od roku 1967 (tehdy byl Gott v Las Vegas a na půl roku zmizel z očí fanoušků a jeho místo zaujal věčný konkurent Waldemar Matuška), kdy svoje prvenství neobhájil. Ve druhé polovině dekády mu pak zlato přebral ještě Peter Nagy a hned tři roky po sobě Dalibor Janda. Gott ale dokázal opět naskočit do sedla, a když byl v nových politických poměrech Zlatý slavík nahrazen Českým slavíkem, až na dvě výjimky „ošéfoval“celou jejich dvacetiletou historii.

V tržním prostředí

Do nových politických poměrů vstoupil Karel Gott slavným vystoupením na Václavském náměstí, kdy na balkoně Melantrichu při jedné z listopadových demonstrací zazpíval společně s navrátivším se exulantem Karlem Krylem státní hymnu. Bylo to traktováno jako akt smíření, realizace revolučního hesla „nejsme jako oni“v praxi. Přestože v dalších letech byl význam tohoto vystoupení relativizován a zahořklý Karel Kryl se od něho téměř distancoval, ve své době nepochybně mělo svoji váhu. Už proto, že Karel Gott jasně ukázal, na které straně stojí, a nepochybně tím dal příklad i svým posluchačům, kteří třeba nebyli dobře zorientovaní v nastalé překotné situaci.

Zatímco mnozí jiní zpěváci v nových tržních poměrech narazili na problémy, Karel Gott jimi dokázal hravě proplouvat jako štika. A to přesto, že v roce 1990, krátce po padesátce, uvažoval o ukončení kariéry. Úspěch „rozlučkového“turné po sportovních halách jej ale přesvědčil, že má smysl zůstat na scéně.

Nejen proto, že mu neubylo publikum a jeho písně se i nadále objevovaly v médiích, ale i proto, že na tržní prostředí byl zvyklý ze své druhé, „světové“kariéry. S Františkem Janečkem založil společnost GoJa, která mu vydávala desky, organizovala koncerty a vykazovala řadu dalších aktivit. Tato spolupráce skončila po několika letech Gottovým návratem k vydavateli Supraphon a změnou managementu.

Ve finále své kariéry snížil množství koncertů, zejména ve prospěch rodinného života. S manželkou Ivanou se oženil v osmašedesáti letech v roce 2008, symbolicky v Las Vegas. Ze sňatku měl dvě dcery, Charlottu Ellu a Nelly Sofii, z předchozích neformálních vztahů měl ještě dvě starší dcery Lucii a Dominiku.

Významnou posilou posledních let Karla Gotta bylo malování, k němuž se s velkou vášní vrátil už v 90. letech. S oblibou podnikal také vystoupení na místech, která pro něj nebyla typická, ať to byl třeba hudební festival Rock for People, nebo naopak komorní prostředí klubu Malostranská beseda.

Na nahrávkách z posledních let se snažil spolupracovat s mladými českými autory, a svojí tvorbě tak dát novou energii. Tu mu ubíraly vleklé choroby, nejprve nádorové onemocnění mízních uzlin, se kterým se popasoval v roce 2016, v dalších letech jiné nemoci a nakonec akutní leukemie.

Karel Gott byl bezesporu jedním z nemnoha českých umělců, na které si mohl prakticky každý udělat vlastní názor a vybudovat si k němu osobní postoj. V oblasti kultury nebyla dlouhá desetiletí tak dominantní a všeobecně známá osobnost.