Zpíval, co měli lidé rádi
Po létech úspěšné kariéry vzpomínal Karel Gott na dětství a na to, jak odmalička sbíral energii v přírodě: „Já si to uvědomil už jako kluk, pro mě byly prázdniny u babičky na venkově hrozně krásné. Když jsem šel dvě hodiny úvozem, lesem k Berounce, jako bych si uvědomoval, že ten čas, kdy si tohle můžu vychutnávat, je omezený. Nosil jsem si skicák, kreslil, a když naši viděli, že si listuju v knihách o malířích, koupili mi malířskou výbavu, takže já už začal asi v deseti malovat olejem. Byl jsem jedináček, zvyklý být sám se sebou.“
Z továrny do kaváren
Byl to obyčejný kluk: ušatý, zubatý, hubený. Z dílny v ČKD, kde se učil elektromontérem, utíkal s kytarou do ústraní a hrál a zpíval, často pospával někde v koutě, protože dlouho do noci vystupoval v pražských kavárnách ve Vltavě nebo Alfě a přes den byl pak unavený. Kluci se jeho tenůrku trochu smáli, on jim však přinesl desku z Las Vegas a sliboval, že jednou tam bude zpívat.
Když mu nevyšla jeho první umělecká láska a na výtvarnou školu se nedostal, smířil se s otcovou radou, ať se něčemu vyučí. Na internátu, prvním pobytu mimo domov, mu kamarád věnoval kytaru a tím byl Karlův osud zpečetěn.
Protože talent, jímž byl obdařen, se nedal pominout, a protože klukovská touha zpívat a vyniknout byla zřejmě silnější než co jiného, upozornil na sebe Gott nejprve v soutěžích typu Hledáme nové talenty, Písničky na zítra, Hledáme písničku pro všední den – a i když publikum na první poslech třeba neokouzlil, muzikanti jeho kvality a možnosti růstu hned poznali. Třeba kapelník rozhlasového tanečního orchestru Karel Krautgartner, který byl mezi prvními, kdo Karla Gotta pozvali k oficiální nahrávce. Podobně Karel Vlach.
Pro zpěváka typu Karla Gotta nebylo snadné prosadit se v době, kdy české populární hudbě vládly znělé barytony v čele s Rudolfem Cortésem; Gottův tenor i projev byly něco úplně jiného. Ale, jak připomíná hudební publicista Jiří Černý, Karel Gott byl vlastně průkopníkem: „Udělal tu něco podobného, co Jaroslav Vrchlický v překladové literatuře. Za několik generací dohnal svět ve swingu, rokenrolu, díky textařům a skladatelům byly jeho písničky vesměs hity. A svou ohromnou pílí, kdy opravdu pracoval od rána do noci naplno, se strašně zlepšil. Proti jeho začátkům v těch kavárničkách byl i díky jeho učiteli Karajanovi jeho výkon posléze nesrovnatelný.“
Učitel zpěvu jako filozof i mág O lidech, kteří pomáhali začínajícímu zpěvákovi najít cestu, se Gott vždycky vyjadřoval s vděčností. Vážil si autorů, muzikantů i kolegů. Byl si vědom, že sám se může snažit sebevíc, odbornou podporu však potřebuje. Například učitele zpěvu vnímal jako zásadní postavu: „Je to pro mě pedagog, psycholog, filozof i mág,“svěřil se v rozhovoru pro LN.
„On nemusí být výborný zpěvák, jako byl třeba Karenin, ale umí mě koncentrovat, uvolnit, ponořit se do pěveckého projevu, aby působil ozdravně, aby bylo příjemné ho poslouchat, aby nebyl hektický. První hodina probíhá jako rozhovor, skoro meditace. Úplně všechno je třeba naprosto uvolnit, bez akademických snažení, bez křeče, je tam ten tón, ani nevím jak. A vracím se k podstatě zpívání, tam, kde jsem začal. V té šíři spektra, co zpívám, od romancí, bel canta, téměř árií přes pop, swing, rokenrol, světový repertoár, standardy, vlastní písničky, které mají úplně jinou stavbu nasazení barvy hlasu, to je nejlepší způsob, jak si zničit hlas. Dvě a půl hodiny zpívat všechny styly unaví spíš, než když zpíváte těžkou kládu – ale stejnou technikou. Proto potřebuju někoho, kdo mě kontroluje, aby mě chyba nezaskočila někde uprostřed koncertu. Po těch hodinách mám vždycky obrovskou chuť už jít na pódium.“
Z Prahy do světa
Tak jako samo divadlo Semafor, kde jeho talent rychle rozpoznali a svými písněmi podpořili Jiří Suchý a Jiří Šlitr, i Gott sám se záhy těšil ohromné popularitě. I první nahrávky byly úspěšné – první album v roce 1965 mělo už výmluvný titul Zpívá Karel Gott. Nemohlo to dopadnout jinak, než že se od divadelních povinností odpoutá a postupně založí osobní kariéru sólisty.
Vzhledem k uvolněné atmosféře 60. let už – i když ne na dlouho – nebylo nemožné koncertovat ve světě. A Gott se brzy stal jedním s výstavních artiklů československé kultury. Zažil neuvěřitelné: německý Polydor s ním uzavřel exkluzivní smlouvu, Gilbert Bécaud jej pozval do svého pořadu, s kolegy z divadla Rokoko zpívali v Cannes, dostal půlroční angažmá v lasvegaském hotelu Frontier v programu Europa 68.
Přivézt Američanům český pop, to už musela být odvaha. Tam, kde zpíval Sinatra, kde bylo možné potkat, vidět a slyšet hvězdy největšího kalibru. A Karel Gott se v dopisech domů svěřoval se svými pochybnostmi, zda na to všechno – dvě vystoupení denně například – bude stačit. Ale stačil, recenze byly přívětivé, Gotta tu bezvýhradně přijali, přijel domů nadšený, i když tehdy se noviny o jeho úspěchu šířily jen střídmě.
Lasvegaská zkušenost byla pro Karla Gotta zásadní. Pochopil, že v Americe nejen hvězdy, ale i každý „obyčejný“zpěvák musí pracovat do úmoru a není jisté, jak dlouho přízeň publika a kritiky potrvá. Vrátil se, nastala normalizace a Gott se kromě domácích posluchačů soustředil zejména na německý trh, kde získal nejméně tolik příznivců jako doma, a mnozí Němci žili v přesvědčení, že doma je Karel u nich.
Když se po letech ohlížel za svou dlouhou kariérou, nezapochyboval nikdy nad směrem, jaký si vytyčil: zpívat lidem to, co mají rádi, pro ně se vydat ze všech svých sil, být vlídný, zpříjemňovat život v zemi, kde ne všechno bylo úžasné. Dařilo se mu to půl století – a to není málo.