Jak ven z bludiště
Britští politici musí najít způsob, jak opustit EU. A pak se hádat o budoucím vztahu k Unii
Září by se dalo označit jako měsíc měsíců britské politiky. Od chvíle, kdy premiér Boris Johnson rozhodl o rozpuštění parlamentu, prohrál sedm hlasování v Dolní sněmovně, všechna, kterým čelil; ztratil vládní většinu; dvacet tři konzervativních poslanců; svého bratra Jo Johnsona, který vládu dobrovolně opustil. A jako třešnička na dortu se vyjímá rozhodnutí Nejvyššího soudu, který před týdnem rozhodl, že premiér porušil zákon, když parlament rozpustil, za což se Johnson musel omluvit královně. O jeho vztahu k dalším ženám a potenciálnímu střetu zájmů ani nemluvě.
Pro jakéhokoliv premiéra s byť sebemenší troškou respektu k demokracii a odpovědnosti vůči své pozici by tento výčet pohodlně stačil na rezignaci. Ne tak v Británii, která každodenně posouvá hranice politického vkusu. Na Britských ostrovech se vlastně ani po minulém týdnu vůbec nic nezměnilo. Jsme stále tam, kde jsme byli v létě – abychom předešli takzvané „no-deal“, musí premiér předložit parlamentu dohodu o vystoupení Spojeného království z EU a najít pro ni napříč stranami podporu.
Na nového premiéra není čas
Je fér říct, že načasování hraje Borisi Johnsonovi do karet. Není totiž čas na to, aby svým odstoupením přilil ještě více oleje do dnes už neuhasitelného britského brexitového požáru. Británie nemá čas hledat nového premiéra.
Všichni, kdo sledovali hororovou konferenci Labour Party, mi jistě dají za pravdu. Strana i po téměř třech a půl letech od referenda opět odmítla zaujmout jasné stanovisko k brexitu. Její strategie je dojednat jakousi smlouvu o odchodu země z EU a pak proti té samé smlouvě vést kampaň během druhého referenda o brexitu. Liberální demokraté, kteří původně chtěli druhé referendum, teď říkají, že by brexit zrušili úplně. A zelení chtějí vládu složenou jen ze samých žen a ještě k tomu těch, které chtějí setrvat v EU. Skotové tomu pak nasadili korunu, když hlásají, že by rádi byli nezávislí, ale pod nadvládou Bruselu. A není se tak co divit, že Irové volají zpátky po svém klidu.
Boris Johnson teď musí najít cestu z krize do 19. října. Pokud do tohoto data nezajistí dohodu o odchodu Británie z EU s Bruselem, bude muset požádat a další odložení brexitu. To ale už mnohokrát zdůraznil, že neudělá. Problém je, že po přestřelkách a ostrých slovech nejen premiéra, ale i poslanců napříč parlamentem, která si vyměnili minulý týden, se bude jakákoliv smlouva odhlasovávat jen velmi těžko. A totéž platí i pro evropské bitevní pole. Přesto právě tam musí premiér napnout své úsilí, aby pro Británii odchodovou smlouvu dojednal.
Ve Westminsteru se jsou politici schopní shodnout stále jen na tom, co nechtějí, a ne na konstruktivní cestě z bludiště ven. Ta totiž obsahuje kompromis, slovo, které je dnes v Británii porovnáváno se zradou.
K tomu všemu je v plném proudu sjezd konzervativců. Pro Borise Johnsona první, kdy stojí v čele strany. Bude chtít udělat vše pro to, aby to také nebyl jeho předsednický sjezd poslední.
Jeho manévrovací pozice se ale zmenšuje. V praxi totiž rozhodnutí Nejvyššího soudu znamená, že parlament je zpět ve hře a premiér v něm nemá většinu. Většinou vládnou jeho protivníci. Johnson se chová jako šelma, zahnaná do kouta. Je agresivní a nenaznačuje, že bude respektovat právo a zákony. A tak opozice přišla s plánem impeachmentu premiéra. Pokud by ke stejnému procesu došlo i za oceánem, je možné, že nakonec jak v Americe, tak v Británii přijdeme o „blonďaté“lídry. Ale nepředbíhejme. Ve hře je i svržení vlády a nastolení vlády přechodné, není ale shoda na tom, kdo by takovou vládu vedl. Ta by navíc brexitové martyrium jen prodloužila.
Premiér byl ponížen parlamentem a soudem. Přesto by toho opozice neměla využít. Ve hře je osud a budoucnost Británie.
Konstruktivní řešení
Řešení celé situace je přitom mnohem jednodušší. V zájmu země by se politici měli spojit napříč politickým spektrem a odsouhlasit dohodu o odchodu Británie z Evropské unie, kterou Boris Johnson předloží, pokud tedy nějakou předloží. Premiér byl ponížený parlamentem a soudem. Přesto by toho opozice neměla využít. Ve hře je osud a budoucnost Británie. A to není málo.
Ve hře je osud země, kde dvě skupiny Britů (48 a 52 procent) budou stále žít vedle sebe. Politici proto musí najít řešení, které nebude první volbou všech, ale bude to řešení, které budou všichni moci tolerovat a akceptovat. Bude to v praxi znamenat, že Británie Evropskou unii opustí. A hádky se poté povedou o budoucím vztahu se sedmadvacítkou, a ne o brexitu jako takovém. Teprve pak mohou jít Britové k volbám, kde se budou rozhodovat podle toho, jaký vztah s EU jednotlivé politické strany budou nabízet. Tomu by se dalo říkat konstruktivní řešení. Je jen o krok dál za kompromisem.