V rekordním finále pátá
V osmém velkém finále kariéry dělilo Zuzanu Hejnovou od třetí medaile ze světového šampionátu 49 setin.
DAUHÁ (od našeho zpravodaje) Byla u toho. Patřila k aktérkám nejkvalitnějšího ženského závodu na 400 metrů překážek všech dob. Závodu, v němž padl světový rekord. Ale vysněnou medaili z něj nemá. Zuzana Hejnová doběhla ve finále mistrovství světa v Dauhá pátá.
Dvě Američanky, Dalilah Muhammadová a Sydney McLauglinová, svedly daleko přede všemi strhující souboj o zlato na hraně světového rekordu. Muhammadová, ještě v září bojující s nedostatkem motivace, jej časem 52,16 překonala.
Za nimi se na cílové rovince pět žen rvalo o bronz. Hejnová správně odhadla, že na třetí příčku bude potřeba čas okolo 53,80. Výkonem 53,74 si o ni řekla žena s modrými rty i nehty Rushell Claytonová z Jamajky. Až pak finišovaly Evropanky, v národním rekordu Švýcarka Sprungerová a Češka Hejnová.
Po ročním trápení potvrdila dvaatřicetiletá Češka návrat do světové špičky. Výkonem 54,23 o dvanáct setin zaostala za svým letošním maximem. Byla v medailové hře. Ale zůstala pod stupni vítězů. „Ale jsem strašně ráda, že jsem se dostala do dalšího finále,“řekla.
V roce 2002 poprvé reprezentovala na trati 400 metrů překážek, v Kingstonu na mistrovství světa do 17 let. Hlavní hvězdou byl jistý mladík jménem Usain Bolt. Hejnová poprvé letěla letadlem a atmosféra velké akce ji omámila. Tehdy sama sobě slíbila: „Chci takové šampionáty zažívat znovu a znovu. Jako dorostenka, juniorka, žena.“
Dlouhá léta pak plnila slib, který si tehdy na Jamajce dala.
Na hrách v Pekingu 2008 běžela v 21 letech poprvé olympijské finále. Skončila osmá. Nikdo z tehdejších soupeřek už nezávodí. Od šampionátu v Tegu 2011 se na každé vrcholné světové akci, olympiádě či mistrovství světa, probila do finále. Nyní posedmé v řadě.
Mezitím střídala trenéry. Od jablonecké Dany Jandové zamířila v roce 2004 do pražské skupiny Rychlý holky a péče Martiny Blažkové. Dlouho úspěšná spolupráce se začala hroutit v roce 2012, kdy sice Hejnová dosáhla v Londýně na olympijský bronz, ale zároveň rivalita mezi ní a Denisou Rosolovou přerostla únosné meze. Odešla k Daliboru Kupkovi, jenž dal jejímu tréninku mnohem pevnější řád. „Možná právě to jsem potřebovala,“říkala tehdy. Trénovala s muži, nabrala fyzičku, zrychlila.
Díky tomu dosáhla v Moskvě 2013 a Pekingu 2015 na dva tituly mistryně světa. Jenže platila za ně i daň. Velké tréninkové dávky přinášely s sebou i zranění. Únavová zlomenina nohy ji vyřadila z takřka celé sezony 2014 a výrazně poznamenala olympijský rok 2016. Vyslovila domněnku, že je přetrénovaná. Opustila Kupku a poprvé experimentovala se zahraničním koučem, Němcem Falkem Balzerem.
Šlo o nešťastné spojení, které po půlroce skončilo hádkami.
A tak se kruh uzavřel a předloni se vrátila k Jandové. Podobně jako někteří další starší atleti, například Barbora Špotáková, hledala v závěru kariéry kouče, s nímž bude lidsky sladěna na stejnou vlnu. Nejen trenérku, ale i kamarádku, která ji dostane do pohody.
Společně sváděly nekonečný souboj s čím dál více stávkujícími achilovkami. Kde byly ty časy, kdy Hejnová po svém prvním světovém titulu říkala: „Mým nejtěžším zraněním byl zatím výron kotníku. Možná mám tělo a zdraví, které přímo výjimečně drží. Ale snažím se tomu všemožně napomoci.“
Ovšem během její dvanáctileté cesty po finálové trajektorii se toho změnilo mnohem více. Na jejím počátku ještě pochybovačně tvrdila: „My bílí ve sprintech proti černým nemáme šanci, nikdy tak rychlí nebudeme. Černošky mají úplně jiné geny i svalové vybavení.“Potřebovala čas, než si sama přiznala, že i její idoly, v čele s Američankou Demusovou, mohou být porazitelné. A porážela je.
Osmá, sedmá, třetí, první, první, čtvrtá a čtvrtá. Tak zněla bilance jejích velkých finále, než dospěla na start toho zatím posledního včera v Dauhá.
Vyrazila na trať rychleji než v semifinále. Na medaili to ale nestačilo. „Jsem docela spokojená,“řekla. „Chtěla jsem medaili, ale po loňsku, kdy jsem byla pořád zraněná, musím i to páté místo přijmout a být spokojená.“