Nechte salvy znít!
Cokoli premiér udělá, špatně udělá. Když navrhne státní pohřeb, je z něj normalizační populista, jenž chce přepsat historii. Kdyby pocty nenavrhl, byl by držgrešle a cizák z východu, jenž nemá pochopení pro český národ. Litovati Babiše nebudeme, být bleskosvodem hněvivých nálad je v jistém slova smyslu součástí práce politika. Ale smáti se té komedii Chlívek jistě může.
Vláda nakonec vyřešila dilema se státním pohřbem pro nestátníka jako královna Koloběžka: pohřeb státní bude i nebude, v katedrále bude i nebude. Pohřeb bude obyčejný – ale se státními poctami, v katedrále nebude – ale bude v ní zádušní mše. Národ se nasytí a protokol zůstane celý. Nicméně téma vede k podstatnějším úvahám. Proč je vlastně státní pohřeb vyhrazen jen páprdům, kteří se na pár let nechali někam zvolit, nebo chlapcům a děvčatům, kteří ovládají spoušť na zbrani?
Tradiční odpověď je jasná: „Nemáš uši? Státní pohřeb, čili dotyčný musí být nějak spjat se státem, se státností.“Chlívek uši má a občas si je i myje, ale přesto nechápe – proč státnost definují jen politici a vojáci, respektive příslušníci všech silových složek?
Tradiční odpověď ani tady neváhá: „Snad nejsi tak tupý, abys dával na jednu roveň ty, kdo položili život za vlast, s pouhými komedianty.“Chlívek tupý jistě je, přesto samozřejmě nesrovnává. Nicméně tu otázku položí znovu: Proč krom hrdinů jen politici? V tomto striktním myšlení by na hypotetické státní pocty neměl nárok ani sv. Vojtěch, ani mistr Jan z Husi – ani jeden nebyl vojákem ni knížetem. A proč si Francie dovolí státní pohřeb vystrojit komediantům, jako byl Charles Aznavour či Johnny Hallyday?
Chlívek soudí, tady cítíme ozvuky jakési prastaré tradice, kdy se král vydával za vyvoleného a Bohem pomazaného, za člověka, jehož lidství se vymyká tomu našemu. Zbožňování a zbožštění tatíčka Masaryka bylo toho nejkrásnějším dokladem – stejně jako kult, jemuž se těšil Václav Havel prvá porevoluční léta. Ale proč by měl mít státní pohřeb kdejaký hejhula, jenž se jen na pár let nechal někam zvolit?
A zajdeme ještě dále: mimořádných lidí má tato země nespočet, ale jen málo z nich se proslaví a získá celonárodní respekt. A tak se Chlívek svatokrádežně ptá: Nemají lidi jako Zdeněk Svěrák mnohem větší vliv na tvar české státnosti, na to, jak vnímáme sebe a okolí, na to, jaká slova používáme a jak uchopujeme okolní svět, než nějaký panák v saku, co pár let seděl na Hradě?
Zní to kacířsky, ale Chlívek našel tři zajímavé texty, velmi inspirativně srovnávající životy Karla Gotta a Václava Havla. Úvahy zjevně „havlistických“autorů (Jiří Pehe, Pert Fischer, Martin Fendrych) přitom vyzněly vůči zpěvákovi překvapivě vstřícně. Česko, země paradoxů.
Proč jsou státní pocty vyhrazeny jen panákům, co se nechají na pár let někam zvolit? Nemají lidi jako Zdeněk Svěrák mnohem větší vliv na tvar české státnosti, na to, jak vnímáme sebe a okolí, na to, jaká slova používáme a jak uchopujeme okolní svět?