Tři KArlové v jednom slAvíkovi
Je těžší pojmenovat, čím Karel Gott tolik lidí uchvátil, než definovat, čím ty ostatní tolik iritoval Do pohřbu Karla Gotta zbývá ještě týden, diskuse nad jeho uměleckým a lidským přínosem však nabírají na obrátkách.
Neuvěřitelné nasazení, odevzdání, splynutí s publikem. Docela jiný Gott nežli ten uhlazený, mírně přeslazený Gott z televizních show. Viděl jsem rockera se vším všudy. Od té doby jsem si už nikdy nedovolil soudit někoho jen na základě nepřímého svědectví…“
Od umělce, který rozhodně nemá důvod lichotit někomu, koho by si nevážil, znějí tato slova až prorocky. Vladimír Merta v reakci na smrt Karla Gotta vzpomněl na osobní zážitek na jednom z koncertů v pražské Lucerně. Jistě se jeho kariéra s kariérou mnohonásobného slavíka nedá srovnávat. Ani v obsahu a formě jejich zpívání, ani v počtu oddaných posluchačů, ani ve společenské roli, jakou každý z nich zastával. V časech socialismu v Česku stáli přece na opačných pólech, jeden na trvalém výsluní, druhý trpěný se skřípěním zubů; přesto Merta neklesl k snadnému odsudku zesnulého kolegy a je skoro jisté, že pokud by jej měl hodnotit Karel Gott, dopadlo by to stejně. Tolerance je výsadou těch, kdo něco umějí a něco dokázali.
Kritická hodnocení, ať už se týkala jeho repertoáru, jejž tvrdošíjně obhajoval coby službu většinovému posluchačstvu („měl na víc, ale dobrovolně zvolil poklidnou cestu dokonalé, leč nevzrušivé líbivosti“), nebo většinou politicky neutrálního vystupování (ani disident, ani bezohledný režimista, spíš neprovokující a mocným neodporující konzument toho, co mu talent, píle a štěstí i v době tuhé normalizace umožňovaly), se objevovala čas od času už za Gottova života. Většinou v souvislosti se zpěvákovými oceněními, zahraničními úspěchy, narozeninami, někdy v připomínkách různých výročí či pro kulturu a politiku zásadních událostí, jako byly anticharta či naopak hymna s Karlem Krylem na balkoně Melantrichu. Dá se očekávat, a vlastně už to začalo, že kritických slov po zpěvákově smrti postupně, až povinná pieta ustoupí do pozadí, bude přibývat. To ostatně není nic nového. V blízkosti úspěšných a všeobecně populárních se vždycky najde dost lidí, kteří se v odlesku jejich slávy rádi přihřejí – ať už nekritickým obdivem, nebo naopak jízlivým odsudkem.
Ekonomický i ideologický nástroj
V případě Karla Gotta je dobré soudit s chladnou hlavou. I v jeho osobnosti, tak jako je tomu u výjimečných talentů vždycky, se prolínali nejméně tři Gottové: obyčejný muž, jenž si vlastním přičiněním dokázal splnit zdánlivě naivní chlapecký sen a základní lidské slušnosti se nezpronevěřil ani na pomyslných, ani faktických stupních vítězů, vědom si toho, že zatímco on může svobodně zpívat, jiní nesmějí.
Druhého Gotta ztělesňuje oběť na domácí poměry nevídané a dlouhá desetiletí trvající popularity.
Třetí osobu pak ztělesňuje člověk dlouhodobě vystavený atakům vládnoucí „věrchušky“, která v něm viděla nejen silný ekonomický, ale také ideologii prospívající objekt a nástroj svých zájmů. Málokdo ví a může věrohodně dosvědčit, kolika výzvám a nástrahám musel v životě čelit a jakou obratnost musel vyvinout, aby na jedné straně dostál „smlouvě“s mocí, ale přece zůstal jakžtakž „čistý“, neublížil kamarádům a zároveň nepoškodil svou kariéru, jíž se cele obětoval.
Karel Gott nebyl z těch, kdo každý svůj krok sdílejí s veřejností, nechlubil se ani ústupky, které nepochybně musel dělat, ani pomocí, jakou – jak se ukázalo až později – poskytoval těm, kdo byli v nemilosti. Jeho činy i hnutí mysli známe víceméně zprostředkovaně. Buď z životopisných knih, které nepochybně leccos přibarvily, uhladily a vynechaly, nebo ze svědectví lidí, již se vyskytovali v Gottově blízkosti a tu a tam cosi prozradili. Zřejmě těch výpovědí a vzpomínek nyní přibude, když zpěvákova autocenzura a kamarádská solidarita už nebude aktuální.
Svou převažující upřímnost projevil v osobním styku obvykle až poté, co se přesvědčil, že ten, kdo s ním vede rozhovor, mu věří a je schopen vnímat i pochybnosti, s jakými se i takto úspěšný muž potýkal vlastně po celý život. Jistěže k nim měl důvod, viděl na příkladech z domova i ze světa, co obnáší a jak prchavá je sláva, proti čemu je nutné se obrnit, aby neskončila předčasně, jak křehký je výkon umělcův a co všechno jej ovlivňuje. Byl obezřetný, a přesto, jak se několikrát v jeho životě ukázalo, ne dost; věřil a byl zklamán, využit, ošizen i zrazen. Jakkoli jsou to slova nadnesená, potvrzují někdy až bezelstnou naivitu, s níž svůj život i tvorbu svěřoval do cizích rukou.
Láska je slepá a odpouští
Není tak snadné posoudit, proč Karla Gotta tak bezvýhradně obdivovalo tolik lidí všeho věku, to už spíš se dá vysvětlit, čím ty ostatní iritoval. Láska, jak víme, je slepá a mnohé idoly je schopná svou dychtivou náručí až udusit. Odraz toho, čeho jsme bývali svědky u světových celebrit, v našich malých podmínkách představoval právě Karel Gott. Nenutil lidi protestovat ani se trápit nad zdejším údělem, spíš ho těm, kdo jeho nekonfliktní zpívání přijali, ulehčoval – alespoň on sám byl o tom skálopevně přesvědčen. Jeho působení se dá shrnout i do podoby, jež kopírovala společenský a zejména kulturní vývoj v Československu: od konce padesátých do konce šedesátých let minulého století se zdokonaloval a „rozpínal křídla“, v dalších desetiletích neudělal nic pro to, aby se buď přidal k řadě odpůrců režimu, jichž mezi muzikanty a umělci nebylo málo, nebo aby aktivně a prvoplánově ideologii sloužil jako ti, jichž se rovněž za normalizace vyrojilo dost. Lavíroval na hranici, kam až lze dojít a kam už ne, a svého hvězdného postavení se nevzdal. Dodejme, že nemusel. Těch, kdo v té době žili aktivní léta mezi těmito póly v relativním, byť šedém klidu, jistě odlišném od privilegovaného života Gottova, se nicméně týká stále platná biblická výzva, ať první hodí kamenem, kdo je bez viny.
Ve čtvrteční, hodně vzrušené rozhlasové debatě na jednoznačně příkré výpady někdejšího undergroundového hudebníka a radikálního aktivisty Miroslava Vodrážky směřované k zesnulému zpěvákovi odpovídal Michael Kocáb rozvážně. Připustil výhrady stran Gottova konformismu, řekl, že na celkové hlubší hodnocení ještě bude čas ve vhodnější dobu, a uzavřel diskusi přesvědčením, že navzdory všemu Karel Gott všechny rozpory doby přesahoval.
Dodejme, že s velkou pravděpodobností by Karel Gott současnou pohřební hysterii, minuty ticha ve školách, úvahy o čestných salvách, dni národního smutku a další nápady přijímal s velkými rozpaky.
Byl obezřetný, A přesto ne dost. Věřil A byl zklAmÁn, využit, ošizen i zrAzen. Svůj život i tvorbu občAs svěřovAl Až s bezelstnou nAivitou do cizích rukou.