Woody u konce s dechem
Od roku 1982 se mohl filmový svět po šestatřicet let spolehnout na jednu jistotu: každý rok dostane nový film Woodyho Allena. Platilo to až do loňska, kdy nový snímek sice taky vznikl, ale uvedení se dočkal teprve letos, a to ještě s obtížemi. Jako kdyby Allena dohnaly minulé hříchy.
Kampaň s hashtagem #MeToo, která vznikla jako reakce na případy sexuálního obtěžování, páchané filmovým producentem Harveym Weinsteinem, si nevybírá – a jako v případě honů na čarodějnice, včetně těch novodobých (nejznámějším byla antikomunistická hysterie amerického senátora Josepha McCarthyho v padesátých letech minulého století), kosí i nevinné. Třeba herce Kevina Spaceyho soudy obvinění z obtěžování mladých mužů zprostily, ale kariéru má zruinovanou takovým způsobem, že v nejbližších letech se žádný režisér neodváží nabídnout mu nějakou práci a nejpravděpodobněji už Spacey nebude točit nikdy.
A něco podobného potkalo i Woodyho Allena. Co na tom, že jde o recyklovaná obvinění, která byla ze stolu smetena už před mnoha lety. Co na tom, že si vláčení tiskem vytrpěl už zpočátku devadesátých let a teď je podruhé trestaný za stejnou věc, kterou (nejspíš) neudělal. Co na tom, že už tehdy se případ uzavřel s tím, že jde jen o pomstu zhrzené partnerky Mii Farrowové. Jakkoli #MeToo vzniklo s bohulibým záměrem a pomohlo odhalit nechutné praktiky celé řady sexuálních agresorů, když dav lační po krvi, je mu jedno, čí poteče.
Choutky chlípného intelektuála
Allen Stewart Konigsberg, známější pod uměleckým jménem Woody Allen (* 1935), je typickým produktem sexuální revoluce šedesátých let. Už ve svých raných povídkách, stand-up vystoupeních nebo prvních filmech akcentoval sex jako zásadní téma, kterému se v průběhu kariéry nepřestal věnovat a potýká se s ním dodnes. Na rozdíl od podobných tvůrců tak činil s mimořádnou dávkou komediálního talentu, a proto mu to vydrželo dodnes – a to je nejnovější Deštivý den v New Yorku Allenův v pořadí už osmačtyřicátý celovečerní film!
Život strávil dnes třiaosmdesátiletý tvůrce po boku mnoha žen, patřily mezi ně i herečky Louise Lasserová, Diane Keaton nebo Mia Farrowová. Je potřetí ženatý – jenže kámen úrazu je v tom, koho si v 90. letech vzal. Současnou Allenovou manželkou je Soon-Yi Previnová, tedy nevlastní dcera Woodyho bývalé přítelkyně Mii Farrowové, se kterou si začal v roce 1992 – tedy v době, kdy ještě žil s Farrowovou. Respektive nežil, ale udržoval s ní partnerský vztah: Allen vždycky tvrdil, že aby spolu partneři mohli vycházet, musejí žít odděleně. Tak či tak, když v zásuvce jeho psacího stolu Farrowová našla intimní fotky své dcery Soon-Yi, oheň byl na střeše.
Z hlediska práva v ničem háček nebyl. Jelikož Allen s Farrowovou nebyli sezdaní, neměl Woody k Soon-Yi žádný zákonem postižitelný vztah, takže si ji pár let nato mohl bez potíží vzít. Z hlediska morálky to ovšem trošku problém byl. Uražená Mia Farrowová rozpoutala v médiích učiněné peklo. Dokonce se právě tehdy objevilo tvrzení sedmileté Dylan Farrowové, další Miiny adoptivní dcery, že ji slavný režisér sexuálně obtěžoval. Allenova kariéra visela na vlásku, ale dočkal se zastání významných osobností filmového světa včetně své kamarádky a bývalé lásky Diane Keaton, kteří mu pomohli postavit se na nohy. Všechna obvinění spadla ze stolu jako vycucaná z prstu a kromě šrámů na duši Mii Farrowové šel život dál... do doby, než se objevilo #MeToo. Dylan Farrowová, vydatně podporovaná svou matkou, znovu vytáhla proti Allenovi do boje: do médií rozeslala srdcervoucí dopisy o tom, jak jí režisér ublížil, a s podporou novinářek nové generace dosáhla toho, že se Allen opět ocitl na černé listině. Tentokrát ale mnohem zásadněji – #MeToo totiž popravuje bez soudu.
Od Allena se začal filmový svět odvracet. Někteří herci z jeho filmů se začali veřejně kát, jak litují toho, že pod ním pracovali, a honoráře posílali na charitu. Na rozdíl od jiných obětí #MeToo se sice dočkal zastání (na kamarádku Diane Keaton je spoleh vždycky, za Woodyho se veřejně postavila i třeba hvězda filmu Vicky Cristina Barcelona Javier Bardem a další), ale zdaleka ne tolik jako před sedmadvaceti lety. Amazon dal od Allena ruce pryč a odmítl distribuovat nový film, stejně si počínaly další společnosti – a tak se stalo, že Deštivý den v New Yorku se uvedení dočkal až letos, a to ne v Americe, ale jen v Evropě. A od minulého týdne i u nás.
Úplně jinou otázkou je, zda se na film vyplatilo čekat. Allen znovu a opět recykloval všechna svá oblíbená témata počínaje kritikou snobství a pseudointelektuálů přes vztahové a sexuální problémy po třeba ťafky směrem k novinářům. Ve filmu vlastně není nic, co by divák už někdy od Woodyho neviděl. Na tom by nebylo nic nového, minimálně v posledních dvaceti letech si tak počíná dost často, ovšem v minulosti to fungovalo. Ne tak v případě Deštivého dne v New Yorku.
Klasický Woody... znovu
Allenově novince zásadně chybí jedna věc. Prvek, kterým se vyznačovaly snad všechny předchozí filmy – intelektuální a místy až anarchistická energie, s kterou glosuje svět kolem sebe. Poslednímu snímku ale tahle energie chybí, což nejlépe vystihuje scéna, kdy hlavní hrdina Gatsby Welles (Timothée Chalamet) sedí v kavárně, pomalu se opíjí a nenuceně, nicméně unaveně konverzuje s luxusní prostitutkou. Stejně unaveně působí celý film: přestože Allen rozehrává celou řadu příběhů, každý jen naťukne a nechá být, v lepším případě ho uzavře jedinou větou a je hotovo.
Tvůrčí krizi režiséra Rolanda Pollarda (Liev Schreiber), jehož výbuchu vzteku o tom, že poslední hotový film prostě není dobrý, mohl klidně napsat podle sebe, nevyřeší vůbec. Trable scenáristy Davidoffa v podání Juda Lawa, který přistihne manželku při nevěře, vyřeší jediná věta na večírku, příběh záletného herce Francesca Vegy (Diego Luna) zase ukončí nečekaný příjezd jeho přítelkyně – ovšem bez nějaké katarze. Naopak se v mikropříbězích těchto tří postav odrážejí všemožná klišé bez větší tvůrčí invence. Manželka podvádí svého manžela zrovna s jeho nejlepším kamarádem – to jako vážně?
Deštivý den v New Yorku tak zachraňuje hlavně mladá generace. Neplatí to možná o Seleně Gomezové, disponující hezkou tvářičkou, ne už tak hereckým umem, ale o dalších. Především o možná nejlepším mladém herci současnosti, teprve třiadvacetiletém Timothée Chalametovi, jenž je v roli floutka z lepší společnosti, který dává přednost polosvětu nočních klubů, mimořádně přesvědčivý. Jeho ústy promlouvá sám režisér – Gatsby Welles je přesně ta role, kterou by si Woody Allen zahrál sám, kdyby byl mladší. Odrážejí se v něm všechny Allenovy postoje ke světu počínaje odporem k formálnímu vzdělání, zálibou v barovém jazzu, procházkám v dešti nebo v tajnůstkářské, nevynucené umělecké výchově (už to jméno – Gatsby Welles – napoví o hlavním hrdinovi víc než jakákoli charakteristika). A hlavně láskou k New Yorku.
Typický Newyorčan Woody Allen se do svého rodného města nevrátil poprvé. Poté, co se v něm odehrával téměř každý film, ho v devadesátých letech (právě po skandálu s Miou Farrowovou a Soon-Yi) nuceně opustil a natáčel v jiných metropolích. Allenovi fanoušci tak díky tomu mohli zažívat příběhy z Barcelony, Paříže, Říma nebo San Franciska. Velkému režisérovi a typickému městskému člověku, který se třeba při natáčení venkovské komedie Sex noci svatojánské každý večer vracel do svého newyorského bytu, protože v tichu přírody nedokázal usnout, se ale po domovině stýskalo. Romantika Central Parku je ale důležitá pro Woodyho niterně – divákovi ji ve filmu moc neukázal.
Více než padesátiletá filmová kariéra Woodyho Allena se dá snadno rozčlenit do několika období. Počáteční období parodií velkých vzorů ve snaze „vyřídit si účty“(jak zní také název jedné Allenovy sbírky povídek) vystřídaly koncem sedmdesátých let vztahové komedie ze současnosti (za jednu z nich, Annie Hallovou byl oceněn Oscarem za režii, scénář i nejlepší film). V osmdesátých letech se věnoval komediím s filozofickým podtextem, devadesátá léta znamenala nástup lehčích žánrů, mimo jiné si Allen zkusil i muzikál. V posledních letech se režisér věnuje hlavně – opět – příběhům o vztazích, čím dál častěji laděných do retro tónů.
Po Deštivém dni v New Yorku se však zdá, jako kdyby tvůrce, unaveného životem i ostouzením #MeToo kampaně (také se pomstil novinářům tvrzením, že „všechny noviny jsou bulvár“), opouštěla síla i humor.
Woody Allen se po obvinění ze sexuálního skandálu v novém filmu vrací do svého milovaného New Yorku. Není to však už naposledy? Vzhledem k bojkotu jeho novinky ve Spojených státech a také s ohledem na režisérův věk spekulace o konci kariéry opět zesílily. Nepřišel náhodou čas na zasloužený odpočinek?
Svět (ne)patří osmdesátníkům
V porovnání s dalšími aktivními režiséry své generace je na tom Woody Allen přibližně stejně. Šestaosmdesátiletý Roman Polanski nebo jedenaosmdesátiletý Ridley Scott také stále aktivně natáčejí, ale křivka kvality jejich filmů míří nezadržitelně dolů. Scottův Vetřelec: Covenant vykazuje podobné známky tvůrčí únavy jako poslední Allenovy filmy, o moc lepší to nebude ani s letošní Bitvou o Británii, která pro jistotu minimálně u nás ani nezamíří do kin.
A co se Romana Polanského týče, jeho osud poslední dobou kopíruje ten Allenův: i režiséra Rosemary má děťátko znovu dostihl sexuální skandál, přestože se odehrál už v roce 1977. Tehdy měl Polanski v posteli třináctiletou dívku, která mu ale tvrdila, že jí je víc – podle všeho šlo o úmyslnou manipulaci iniciovanou dívčinou matkou, aby mohla slavného režiséra vydírat. Jenže podle amerického práva je pohlavní styk s nezletilou roven znásilnění, takže případ Polanského pronásleduje přes čtyřicet let, přičemž v souvislosti s #MeToo se v poslední době vyrojily ještě další tři svědectví žen, které měl Polanski také znásilnit. A podle vlažného přijetí jeho posledního filmu J'Accuse o Dreyfusově aféře na letošním festivalu v Benátkách to vypadá na podobný úbytek tvůrčích sil. Ne náhodou je však tématem filmu nespravedlivé obvinění.
Všem těmto tvůrcům ukazuje záda jiná legenda. Devětaosmdesátiletý Clint Eastwood, který se z nevalného herce jediného výrazu postupně stal jedním z nejlepších režisérů posledních dvaceti let, potvrzuje tezi, že věk je jen číslo, a chrlí jeden výborný film za druhým. Jen loni byly dva: solidní drama podle skutečné události Paříž 15:17, kdy se Eastwood inspiroval příběhem tří amerických vojáků na dovolené, kteří v roce 2015 zmařili teroristický útok ve vlaku z Amsterodamu do Paříže, a především vynikající Pašerák. V něm si Eastwood i zahrál hlavní roli kurýra drogového kartelu – ve svých letech!
Mia i Dylan Farrowovy znovu vytáhly do boje: do médií rozeslaly srdcervoucí dopisy o tom, jak jim Allen ublížil, a dosáhly toho, že se režisér ocitl na černé listině
Život je jinde
Woody Allen si o Eastwoodově energii může nechat jen zdát. Pro jeho fanoušky, mezi které se počítá i autor tohoto textu, jde o bolestivé zjištění, že tak fenomenální tvůrce již přestává světu stačit. Allen ale ani světu stačit nechce: dál sází na starou dobrou jazzovou hudbu, dál předpokládá, že mladí lidé znají Orsona Wellese nebo mají načteného F. S. Fitzgeralda, dál obléká postavy do tvídových sak a dál ignoruje výdobytky moderní civilizace (se skřípěním zubů postavám Deštivého dne v New Yorku svěřil alespoň mobily, přesto je nenechal nějak moc je používat; sociální sítě pro jistotu v Allenově světě neexistují vůbec).
Na jednu stranu tak Woody Allen vytváří příjemné retro bezčasí i ve filmech ze současnosti, na druhou stranu působí, jako kdyby do tohoto světa už nepatřil a jen v něm přesluhuje.
Vyberte si...
Woody Allen současnému světu stačit nechce: dál sází na jazz, předpokládá, že mladí citují Orsona Wellese nebo F. Scotta Fitzgeralda, dál ignoruje výdobytky moderní civilizace.