Díky Gorovi už vím, co je zodpovědnost
Vězni v Jiřicích pečují o štěňata, jež mají jednou sloužit jako vodicí psi. Cílem projektu je připravit odsouzené na odchod z vězení
JIŘICE „Goro, neskákej! Nekousej, sedni!“udílí pokyny vězeň Bohumil směrem ke skotačícímu čtyřměsíčnímu kříženci labradorského a zlatého retrívra. „Nesmíš!“okřikuje smetanově zbarvené štěně, jež se jalo radostným olíznutím pozdravit návštěvu. „Je vítací,“usmívá se Bohumil omluvně. Pozornost vzápětí upoutá i vězňova rozkousaná bota. „To jediné jsem mu dovolil,“krčí rameny. „Učím ho základní povely. Sedni, lehni, vstaň, k noze. Nebo aby nežebral. Máme i určitá tabu. Nesmí do postele, což respektuje. Učíme ho, aby se zastavil před jakoukoliv překážkou a upozornil na ni. Je hravý, ale velmi inteligentní, rychle chápe,“vypočítává Bohumil, zatímco se Goro na zahradě zdraví přes plot se samcem lamy Charliem.
Jsou to dva měsíce, co Bohumil, jeden z odsouzených, již si odpykávají trest v takzvané otevřené věznici v Jiřicích poblíž Mladé Boleslavi, dostal do péče štěně Gora. Stal se jeho dočasným pánem v rámci intenzivního devítiměsíčního socializačního programu s názvem Tlapka v dlani. Má jej připravit na speciální výcvik určený pro vodicí psy. Pokud tedy zrovna nemá pracovní směnu v pekárně, tráví s ním veškerý svůj čas. Pes stínuje vše, co vězeň dělá, včetně cestování MHD při přerušení trestu.
Jednou z podmínek programu socializace psů je i setkávání s velkými zvířaty. Koně tu nemají, a tak si musejí vystačit s lamou. Druhová skladba zdejšího vězeňského dvorku je vůbec překvapivě atypická: na přilehlých pozemcích tu chovají i klokany, pávy, králíky, krocany či slepice.
Zatím nikde jinde v Česku Podmínky, které v otevřené věznici v Jiřicích panují, nikde jinde v tuzemských věznicích nenajdete. Odsouzení tady již druhým rokem žijí v domcích, starají se o domácnost, zahradu, o zvířata a dojíždí do zaměstnání. Připravují se na život po propuštění, dostává se jim individuálního přístupu a mají možnosti na sobě pracovat. Program je náročný. Otevřená věznice si vytkla za cíl minimalizovat recidivu – a zatím se jí to daří; pilotním projektem dosud prošlo 98 vězňů, do výkonu trestu se vrátili čtyři z nich.
Pravidla jsou tady jasně stanovená: stačí jeden drobný přestupek a vězni putují zpět do věznice s ostrahou, jež s areálem sousedí. Otevřená věznice je nicméně ideálním místem pro socializaci budoucích vodicích psů. „Projekt je velmi úspěšný ve Spojených státech amerických a u nás je prvním svého druhu. Z americké studie vzešel zajímavý fakt, že vodicí psi, kteří byli socializovaní ve věznicích, jsou lepší než ti vzešlí ze socializace v rodině. Možná je to tím, že odsouzený je schopný se jim více věnovat,“vysvětluje vedoucí otevřené věznice Hana Prokopová.
Na pět let odsouzený Bohumil, kterému do propuštění na svobodu zbývají čtyři měsíce, projevil o štěně zájem ihned. Prošel výběrem, v němž musel splnit několik kritérií: prokázat motivaci, vhodné osobnostní rysy, nebýt agresivní, ale naopak vyrovnaný. „Starost o Gora mi přinesla lásku a opravdovou zodpovědnost. Předtím člověk přišel z práce, udělal si povinné programy, práci a de facto měl klid. Se psem mám pořád starosti, je to jako s dítětem. Zajistit, aby byl venku, aby měl co jíst, chodit s ním cvičit,“vypráví. Je to pro něj i příprava na život po opuštění věznice: vrátí se ke své rodině a čeká jej starost o osmiletého syna s lehkou mentální retardací, kterému teď lékaři zjistili i svalovou dystrofii.
„Prioritou je rodina“
Ve výkonu trestu je Bohumil už potřetí. „Tentokrát ale naposledy,“dušuje se. Za mříže jej opakovaně dostaly krádeže aut. „Jsem autíčkář. Určitě v tom hrály roli i drogy,“líčí upřímně. „Program v Jiřicích mi pomohl uvědomit si některé věci. Se ženou jsem vše urovnal, měla by mít svatozář. Mám i čtrnáctiletou dceru, u ní se trochu bojím, že mi to ještě vyčte. Stoprocentně ale vím, že už se k trestné činnosti nevrátím. Teď se musím věnovat rodině, to je hlavní priorita. Už bylo dost blbnutí,“vypráví.
„Je šikovný, uděláme z něj zámečníka,“přidává s úsměvem Hana Prokopová, která se během své dvacetileté praxe ve vězeňství přesvědčila, že jednat na rovinu je v této branži zásadní. Práci zámečníka má Bohumil – až věznici koncem ledna opustí – opravdu již přislíbenou, péči o Gora tak na zbývající část socializace zvířete přenechá svému spoluvězni.
„Se psem je to ve vězení naprosto jiné a lepší, když jej tady můžete mít, starat se o něj, a navíc když víte, že jednou bude někomu pomáhat. Rozhodně bude těžké se s ním loučit,“neskrývá Bohumil vděčnost a dodává, že ke psům měl vždy vřelý vztah. „Odmala jsme doma nějakého měli, i na vojně jsem působil u psovodů. Dokonce jsem od armády jednoho odkoupil, protože byl starší a utratili by ho.“
Přínos přítomnosti psů ve věznici spočívá podle Prokopové mimo jiné v tom, že si odsouzení vytvoří se zvířetem vztah a po jeho odebrání sami pocítí, co vnímá oběť při trestné činnosti, například při krádeži.
Nedávno se v Jiřicích při návštěvě zástupců organizace Vodicí pes zkusili vžít do role slepce. „Když jsem šel bez vodicího psa, uvědomil jsem si, jak složité to pro nevidomé je. Musíte dát psovi naprostou důvěru, s ním pak stanovenou trasu projedete daleko rychleji. Neměl jsem problém mu svou důvěru svěřit,“líčí Bohumil, zatímco vcházíme do domku, který společně s dalším spoluvězněm starajícím se o Gora obývá. Uvnitř míjíme prostornou sedací soupravu i kuchyni, nahlížíme do ložnice. Po stranách obou zdí stojí postele, uprostřed má místo psí pelech. Na podlaze se válí kousky vaty, která ještě ten den ráno tvořila útroby plyšového zajíce. „Než jsem vstal, Goro ho vypreparoval,“líčí Bohumil. V pět ráno se totiž vrátil z noční směny v pekárně a kvůli naší návštěvě jej museli pracovníci věznice předčasně probudit, což je ostatně důvod, proč pokoj v jinak vzorně uklizeném příbytku ještě nestihl dát do pořádku.
Někdy je to boj
„To byste musela zažít,“opáčí Bohumil na otázku, čeho si na nestandardním programu otevřené věznice nejvíce cení. „Tam vedle,“mávne rukou směrem k věznici za ostnatým drátem, „tam to plní izolační účel. Nikdo s vámi nepracuje, protože vychovatel má na starosti třeba 130 lidí na oddíle a člověk je jenom zavřený, nemá nic na práci, žádné programy. Tady s námi řeší veškeré problémy, včetně toho, co nastane po odchodu z vězení,“povídá a mimoděk si hraje s neposedným Gorem. Hana Prokopová doplňuje, že dlouhodobá izolace odsouzených vede ke ztrátě určitých kompetencí a člověk tak přichází třeba o schopnost komunikace, tolik důležité například při následném hledání práce, neboť vězni mezi sebou hovoří slangově.
A jak tu projektu přejí? „Někdy je to boj. Ne všichni zaměstnanci věznice v Jiřicích s projektem otevřené věznice souhlasí, protože je to jiný styl zacházení s odsouzenými,“přiznává vedoucí Prokopová. „Vše je intenzivní a velmi individuální. Naši odsouzení mají možnost intervencí s odbornými zaměstnanci kdykoliv potřebují, nemusejí se psát do sešitu pohovorů a čekat na něj týden,“pokračuje. Sama má prý jasno, ačkoli se jedná o odsouzeného, je to stále člověk, s nímž je podle ní potřeba pracovat a motivovat ho. „Jeden z kolegů to popsal hezkým přirovnáním: Když se vám rozbije auto a zavřete ho na pět let do garáže, aniž byste s ním cokoli udělali, nemůžete předpokládat, že pak do auta sednete a odjedete,“říká s tím, že u vězňů je potřeba posilovat to dobré v nich a ukázat jim cestu životem z jiné strany. A co bude podle ní dál s Bohumilem? „Myslím, že to dopadne dobře. Jeho rodina jej hodně potřebuje.“