Fikce a odcházení české levice
Kdysi u nás vyšla knížka Kdo ve stínu čeká na moc. Pojednávala o mocichtivosti a nebezpečnosti KSČM. Podobné publikace jsem vždycky považoval za neadekvátní, strašící neexistujícími riziky. V podstatě apelující na myšlenkové stereotypy, odkazující k dávno překonané minulosti. Pod záminkou, že se musíme (do nekonečna) vyrovnávat s minulostí, zneužívaly pak léta nesvobodné minulosti k soudobému politickému boji zejména pravicové strany. Občany země začleněné do NATO a EU strašily návratem „říše zla“. Marxistickým pojmem řečeno, formovaly falešné vědomí, jež mělo komplikovat nahlédnutí aktuálního zneužívání moci. Případně znemožnit nějakou formu koalice sociálních demokratů s komunisty. Navíc, kolikrát jsme mohli vidět, jak se pravicový politik jal hrozit domnělým comebackem „komančů“, když mu v diskusích došly argumenty. Agitační zbraň to tedy byla opravdu mnohostranná. Zvláště ve světle dominance slovenské partaje Směr, v níž se sloučila kompletní levice, pročež pravicová opozice neměla šanci vyhrát.
Určitou lenivost některých voličů samostatně myslet doplnil také fakt daleko závažnější: vymývání mozků ovlivnilo i některé vedoucí sociální demokraty. Málo se třeba ví, jak blízko měl tehdejší premiér Vladimír Špidla k nahrazení problematické stojedničkové vlády novým, čistě levicovým spřežením. Tichá vládní spolupráce s KSČM již byla dojednána, ale nepříliš zdatný politik v čele „strany a vlády“ji nakonec po noci přemítání svévolně odmítl. Byť si jako frankofil mohl snadno vybavit, co se stalo francouzským komunistům, když je socialisté přijali do vládního kabinetu. Ve prospěch svých partnerů ztratili voliče.
Nápad odstranit účelovou ideologickou veteš prosadil až Andrej Babiš. Politický kšeftsman, jehož celý život dokazuje ztotožnění s poučkou, že účel světí prostředky. Pikantní ovšem je, jaká nám tím vznikla situace. Velkokapitalista se stal svorníkem pragmatického spojení tří (polo)vládních stran, jež se aktuálně všechny profilují levicově. Minimálně jedna z nich přitom formálně vzývá třídní boj a levicový internacionalismus. „Oranžoví“s „rudými“se tak sice konečně spojili k dlouhodobé mocenské spolupráci, nicméně jejich vztahy jsou leckdy horší než v minulosti. Proměňuje je mimo jiné skutečnost, že machiavelistický předseda KSČM Vojtěch Filip má úzké vazby na prezidenta Zemana (ten v jeho prospěch zasáhl do posledního předsednického klání). Takže pokaždé, když se Lidový dům cuká Babišově nerozborné vůli, komunisté neváhají přislíbit podporu – anoistům. Což bylo zvláště patrné na vleklé, čerstvě ukončené trestní kauze ministerského předsedy.
Aby toho nebylo v bizarním vztahu dvou tradičních levicových formací málo, jejich semikoaliční spolupráce dala nebývale vystoupit faktu, že jsou jen nástroji zainteresovaných obchodníků s mocí. Babišovo jednání za to přímo nemůže, nenasazujme mu psí hlavu, vždyť daný vývoj byl pozorovatelný odedávna. Vyprázdněnost mnoha tradičních levicových hesel a příslibů docházela kdekomu, jenže k jejich protagonistům nebyla alternativa. Nynější koaličně-konkurenční ANO 2011 je však úplně zbavilo sil. Převzalo a vystupňovalo kupříkladu komunistickou rétoriku o děsivých 90. letech budování kapitalismu v Česku...
Filipovi i Hamáčkovi lidé se motají kolem hranice zvolitelnosti, což může mnohým lidem dělat dokonce radost. Speciálně v případě staromilců vychovaných dobou, kdy bylo slovo „komunista“, ba jen „levice“, něčím víceméně vulgárním. Ostatním, kteří takové absurdní předsudky neměli, vyvstal však problém daleko reálnější. Vedení rudých třešní či oranžových růží jsou zjevně plná parazitů, jimž nikdy nešlo o ideje, nýbrž o dobré bydlo. O koryto, chcete-li. Nyní, v časech (širší) krize levice, kdy je takříkajíc hodně slimáčků a málo kapustičky, to jen vyvřelo na povrch. Tudíž se jeví docela možné, že brzy dojde k zásadnímu přeskupení sil i nalevo od středu. Až nyní je otázkou, kdo ve stínu čeká na moc.
Nápad odstranit účelovou ideologickou veteš prosadil až Andrej Babiš