Konec hájení Čaputové

Co přineslo prvních 100 dní marketingového symbolu tzv. liberální demokracie

Zuzana Čaputová, která nedávno završila prvních sto dní ve funkci hlavy státu, je vyhraněnou reprezentantkou jednoho z pólů rozdělené slovenské (i evropské) politiky. A tedy její názory pronášené i poté, co se ujala prezidentského úřadu, nejsou žádným překvapením. Tím spíše, že vzešla ze stranickopolitického prostředí, když byla předtím místopředsedkyní Progresivního Slovenska, tedy politické strany jasně vyhraněné v kontextu výše naznačených konfliktních linií slovenské politiky.

S vědomím výše uvedeného asi nemá smysl podrobněji rozebírat názory, které Čaputová i během prvních sto dní ve funkci prezidentky pronášela. Můžeme se zastavit u některých aspektů její osobnosti, které se navíc vzájemně prolínají a které jsou v konečném důsledku příčinou toho, že se jen obtížně mohla naplnit očekávání především těch, kteří si mysleli, že Čaputová jako prezidentka opustí svůj dosavadní politicko-aktivistický styl a bude více jednat jako hlava státu, od které se očekává integrující a nadstranická role.

Bez silného příběhu

Čaputová rozhodně není příkladem výrazného politického lídra, u kterého platí ono pravidlo, že takový lídr buď je, nebo není. Její osobnostní slabost jde ruku v ruce s tím, že se dostala na samý vrchol politiky bez toho, aby měla za sebou dlouholetý nebo silný osobnostní příběh, ať již v politice, nebo v jiné lidské nebo profesní činnosti. Rozhodně se za toto nedá považovat mediálně frekventované připomínání pouhé lokální aktivity kolem skládky v Pezinku. A konečně s tím souvisí její politická nezkušenost. V této souvislosti platí, že čím slabší je politická osobnost sama, tím silnější jsou kruhy v pozadí a okolo.

Z hlediska pozadí je patrné, že o politickém úspěchu Zuzany Čaputové rozhodla mohutná kampaň za pomoci médií, marketingových agentur, agentur zkoumajících vývoj veřejného mínění a samozřejmě také finančních prostředků. Takto v prezidentských volbách uspěla donedávna neznámá osoba bez viditelnějšího životního příběhu. Pokud jde o okolí prezidentky, z jejího dosavadního účinkování je zřejmý vliv jejích poradců (politicky vyhraněných a zároveň zkušených) podobně jako u jejího předchůdce ve funkci Andreje Kisky.

Není tedy divu, že proslovy Zuzany Čaputové jsou omezené pronášením obecných frází bez nějaké přidané hodnoty. Opakovat klišé o liberální demokracii nebo evropských hodnotách v době, kdy toto je stále více v krizi a předmětem kritiky, je příliš laciné a pouze potvrzuje, že máme co do činění s pouhým marketingovým produktem určitých zájmů situovaných, jak jsme již uvedli, buď v pozadí nebo v okolí. Nejen odpůrci, ale i příznivci Zuzany Čaputové by (v zájmu jimi preferovaných hodnot) od ní mohli očekávat více – třeba hlubší argumentaci toho, proč a v čem je koncept tzv. liberální demokracie přínosný a výhodný.

Dvojí metr

Silně charakteristická je pro Čaputovou moralistní politika. Nadměrná hodnocení politických jevů z morálních hledisek je však vždy ošidné. Čaputová jako jiní podobně zaměření politici uplatňuje při posuzování politických skandálů či přešlapů dvojí metr. Nedávno vyzvala státní tajemnici ministerstva spravedlnosti Moniku Jankovskou (Směr – sociální demokracie) k odstoupení poté, co se v médiích objevily zprávy o její komunikaci s – v současné době obviněným – kontroverzním podnikatelem Mariánem Kočnerem. Proč však takto nepřistupuje v případě jiných politických činitelů? Zvlášť když například kontakty mnoha současných opozičních politiků s již zmiňovaným Mariánem Kočnerem byly ještě intenzivnější.

A vůbec o tom, že by politická reprezentace současné opozice (z jejíhož jednoho stranickopolitického segmentu vzešla i Čaputová) byla morálně čistší alternativou vůči dosud vládní straně Směr, nejsou – ve světle každodenně se valících skandálů na její představitele – přesvědčeni už ani její stoupenci.

Opakovaně se Čaputová ve svých proslovech věnuje problému nenávisti v politice a ve společnosti. Opět však výhradně selektivně směrem ke svým politickým odpůrcům. Nenajdeme lepší příklad nenávisti z posledních dní, než je výrok Henriety Hajtové z Kanceláře prezidentky Slovenské republiky, která se velmi hanlivě vyjádřila o nedávno konaném Národním pochodu za život. Doplňme, že se v případě této akce jednalo o mimořádně masové shromáždění občanů, které můžeme považovat za mnohem pestřejší, reprezentativnější a z hlediska autenticity spontánnější projev aktivizace společnosti, než byly před rokem protesty iniciativy Za slušné Slovensko.

Určitě není překvapením, že Zuzana Čaputová coby prezidentka rozhodně není političkou, která by z titulu své funkce přispívala k překonávání politických konfliktů a sjednocování společnosti. Je tomu přesně naopak. I když zase nemůžeme říci, že by aktivně a intenzivně posilovala tendence k polarizaci a konfrontaci.

Čekání na výjimečnou situaci

Určitě není překvapením, že Čaputová coby prezidentka rozhodně není političkou, která by z titulu své funkce přispívala k překonávání politických konfliktů a sjednocování společnosti. Je tomu přesně naopak. I když zase nemůžeme říci, že by aktivně a intenzivně posilovala tendence k polarizaci a konfrontaci. Na to je příliš omezená svými pravomocemi, slabší osobností a ne příliš originálními projevy, ve kterých jen opakuje naučené fráze. Její účinkování se tak zatím nijak výrazněji nepromítlo do kooperačně-konkurenčních vztahů slovenské politiky.

Čaputová zatím nepřekvapila ani své příznivce, ani své odpůrce. Je však třeba objektivně dodat, že také neměla mnoho příležitostí k tomu, aby například musela jednat ve výjimečných situacích.

O to více nás bude zajímat, jak se bude chovat, až tyto situace nastanou, což se dá očekávat především v souvislosti s blížícími se parlamentními volbami, které se budou na Slovensku konat již za čtyři měsíce.