Velmi krotké orgie
Irena Pavlásková natočila až příliš pietní adaptaci novely Philipa Rotha ,vníž americký židovský spisovatel zavítá do normalizační Prahy a seznámí se s groteskní, kafkovsko-haškovskou podobou přežívání zdejší intelektuální obce.
Na začátku je nutno zchladit očekávání, případně obavy, které by mohl u někoho vyvolat název snímku: stejně jako v předloze zaujímá pasáž věnovaná hanbatému večírku v domě Jiřího Klenka (inspirovaná podobnými společenskými dýchánky u Jiřího Muchy) jen malou část vyprávění – pár erotických výjevů navíc, které režisérka přidala, na tom celkem nic nemění.
Daleko víc jde v příběhu o snahu vypravěče, jímž je alter ego Philipa Rotha Nathan Zuckerman, vymámit v Praze z manželky českého emigranta Sisovského soubor povídek v jidiš, jež kdysi napsal Sisovského otec. To je hlavní důvod Zuckermanovy návštěvy Prahy, který jej mimo jiné přivede i mezi kopulující elitu, jejíž setkání organizuje v Klenkově domě právě Olga, dřívější Sisovského manželka a nynější Klenkova milenka. Zuckermanovým průvodcem po labyrintu okupované Prahy je někdejší režisér, nyní skladník, údržbář či snad topič v muzeu Bolotka – sarkastický a vědoucný, ale už v podstatě adaptovaný na svůj nový způsob existence.
Čím citlivější a nadanější bytost, tím bizarnější je karikatura, která z ní pod tlakem nesvobody vzniká, dá se patrně říci. Proto také všem zvláštním zjevům vévodí umlčená spisovatelka Olga – ve všech ohledech přepjatá nymfomanka, alkoholička a exhibicionistka, jež neustále touží někoho (a především Nathana) „fakovat“, či se chce za Nathana alespoň provdat, zatímco Nathan by od ní chtěl právě jen ony zmiňované povídky.
Neblahý rys české národní povahy, který přinesl smíření s okupací a potažmo všechny související neblahé jevy, nakonec v Rothově novele charakterizuje ministr kultury, který k Nathanovi promlouvá v závěru spisovatelova neslavného utkání s všudypřítomnou totalitní policií: „Jestlipak víte, jak můj otec celý život vyjadřoval svou lásku k vlasti? V roce 1937 ctil Masaryka a republiku, vzhlížel k Masarykovi jako k národnímu hrdinovi a spasiteli. Když přišel Hitler, ctil Hitlera. Po válce ctil Beneše, protože byl prezidentem. Když Stalin Beneše vyhodil, ctil Stalina a našeho velkého vůdce Gottwalda. Dokonce když nastoupil Dubček, ctil chvilku i jeho. Ale teď, když je Dubčekovi a jeho reformám konec, už ho to ani ve snu nenapadne. Víte, co mi říká teď? Chcete slyšet uvědomělou politickou filozofii skutečného českého vlastence, který prožil v téhle zemičce šestaosmdesát let, který pro svou ženu a čtyři děti postavil pěkný pohodlný baráček a který teď žije na zaslouženém odpočinku a těší se ze své dýmky, ze svých vnoučat, z půllitru piva a ze společnosti starých dobrých kamarádů? Říká mi: ‚Hochu, kdyby někdo prohlásil Jana Husa za špinavého žida, budu s ním souhlasit.‘ Toto jsou lidé, kteří skutečně představují českého ducha – to jsou naši realisté!“
Na pivu s Havlem a Vaculíkem Je vlastně s podivem, že právě tenhle výrok ve filmové adaptaci nezazní – jinak totiž ve scénáři nechybí snad žádná štěpná věta z předlohy, filmové dialogy doslova kopírují ty knižní a také děj se odehrává téměř přesně tak jako v knize – výjimky jsou drobné a vesměs nepodstatné. Téměř otrocká svázanost předlohou ovšem filmu vůbec neprospívá. V knize lze děj chápat (a jeho svévoli omluvit) jako subjektivní výsledek vypravěčovy snahy vyznat se v deformované české skutečnosti, jako kafkovskou anekdotu na pomezí groteskní halucinace. Výsledkem převedení do víceméně realistických filmových obrazů je naproti tomu málo přesvědčivý sled upovídaných, papírem šustících scén, podbarvených vlezle návodným hudebním doprovodem.
Na chvíli film začne samostatně dýchat až v momentu, kdy dojde na krátké přidané setkání Nathana s Václavem Havlem a Ludvíkem Vaculíkem (byť příjmení postav tu nepadnou); je to ovšem výjev z trochu jiného příběhu.
O zřetelný odkaz ke skutečnému předobrazu se adaptace snaží také v případě „Klenka“, nepřítomného hostitele večírků, který může být docela dobře spolupracovníkem tajné policie nebo dvojitým agentem. Pokud se jedná o samotné „orgie“, byla nepochybně největší výzvou klíčová a poněkud problematická scéna s „chlapečkem“, jehož si na večírek přivede poměrně snadno identifikovatelný, stejně talentovaný jako zbabělý český spisovatel. Výměna chlapečka („Je buclatý, hlaďoučký, má tmavou tvář a kruté rysy: krém karamel se šlehačkou“) za mladého muže sice filmovou scénu činí méně pohoršlivou, ale také ji z velké části zbavuje smyslu.
Ruské herečce Kseniji Rappoportové lze poděkovat, že je filmová Olga o něco snesitelnější postava než sexistický konstrukt v knize. Dává nahlédnout nejen tam, kam jí předloha předepisuje, ale občas nabízí i pohled pod masku únavné sexuální dotěrnosti. Z mantinelů doslovně převedených situací se však vymanit nemůže.
Kanadský herec Jonas Chernick jako Nathan solidně vystihl rostoucí „vycukanost“amerického občana, který si teprve postupně uvědomuje, kam to vlastně přijel a jakého protivníka má v tajném policejním aparátu. Ve scénách s Balatkou či s Olgou se většinou tváří tak, jak mu vlastně jedině zbývá: jako nechtěný účastník či svědek trapného výjevu. Pořádný klíč k Nathanově postavě nedostáváme, což je ale vlastně logické už proto, že Pražské orgie jsou jen dovětkem celé Rothovy knižní série věnované Zuckermanovi. (Studie nesvobody pražských literátů je pro Zuckermana doplňkem k zážitku omezené svobody spisovatele v židovské komunitě.)
Filmové Pražské orgie ušetří divákům práci s četbou útlé předlohy – o mnoho víc však nepřinášejí.
Pražské orgie
ČR 2019 Scénář a režie: Irena Pavlásková Premiéra 10. 10.