Puškinův rok

Alexandr Sergejevič Puškin se narodil před dvěma sty dvaceti lety. Jeho kulaté výročí jsem slavil čtenářským návratem. Literární láska zrozená ve studentském věku mi vydržela. Počínal si geniálně ve všem, nač sáhl: od satirických a rouhavých poem přes lyrické básně a rozsáhlé skladby, veršované romány, dramata a povídky až k pohádkám. Fascinuje mě jeho Měděný jezdec: chudák, kterého výstavba Petrohradu připravila o příbytek, zahrozí v hněvu jezdecké soše cara Petra I., strůjce velkého státního projektu i hrdinovy bídy, a zachvátí ho představa, že se socha nese za ním a pronásleduje ho až ke zničení. Čtu ty verše jako současné.

Připomněl jsem si však i Puškinovo stanovisko k polskému povstání v roce 1830. Geniální autor nebyl schopen nadhledu. Přísně se na povstalce osopil: jak to, že neberou ohled na mimořádný význam Ruska ve světě?

Jako gymnazista jsem si oblíbil krátké prózy Lva Nikolajeviče Tolstého, soubor Kavkazský zajatec a jiné povídky. Důstojníci Žilin a Kostylin se ocitnou ve vražedném tatarském zajetí, snaží se uniknout, ale druhému z nich se to nepodaří. Teprve s dlouhým časovým odstupem mě to napadlo: co oba pohledávali na území, kde je pokládali za vetřelce?

Stejný prožitek jsem prodělal, když jsem se po letech vrátil k Lermontovově pentalogii Hrdina naší doby. Ruští vojáci končili občas jako otřesné oběti s hlavami uřezanými rukama čerkeských bojovníků. Ruské právo na zábor cizí země přitom vychází z děje jako samozřejmé. Nikdy jsem nezalitoval, že jsem si na fakultě zapsal ruštinu. Ani za zoufalých srpnových dní roku 1968 jsem nepropadl rusofobii. Miluju Rusy skrze jejich klasiky, skvělé, ale namnoze přesvědčené o ruské nadřazenosti jiným národům. Politicky to působí hrozivě.