Závist je mocná čarodějka

Pokud spor o restituce skončil, je teď na církvích, aby přesvědčily o své prospěšnosti

Je to málem k neuvěření, ale církevní restituce jsou tu s námi už tři desetiletí: je to devětadvacet let, co médii hýbala kauza Voršilky. Pro ty, kdo tehdy ještě neuměli číst: jedním z prvních restitučních rozhodnutí vůbec bylo chybné vydání provozní budovy Národního divadla řádu svaté Voršily. Pokusy o nápravu omylu byly hodně nepovedené, a tak byl od počátku po téměř tři desetiletí vztah české veřejnosti k církevním restitucím negativní. Flanďáci jsou hamouni, kteří chtějí schramstnout i to, co jim nepatří, zněl často prezentovaný názor převážně sekulárních obyvatel Česka.

Komunisté, kteří kdysi církevní majetky ukradli, ale i jejich příležitostní souputníci, kteří se k nim v tématu církevních restitucí utilitárně připojovali (závist je, byť to tak hezky lyricky nezní, tisíckrát mocnější čarodějka než láska), tímhle klackem a čísly, kolik procent lidí církevní restituce odmítá, mávali až do posledního úterka. Ten den Ústavní soud vyhověl stížnosti senátorů a rozhodl, že zákon, kterým měly náhrady od ledna příštího roku podléhat devatenáctiprocentní dani, což odpůrcům církevních restitucí přinášelo alespoň částečné uspokojení, je protiústavní. Mimosoudně vzato, byl zákon zdaňující církevní restituce rovněž mrzký a nemravný: motivem k němu nebyla náprava rozhodnutí jednoho z předchozích parlamentů, nýbrž snaha uškodit příjemci náhrad, stručně řečeno, výše zmíněná závist. Ta je neoddělitelným průvodcem komunistické politiky odjakživa. Viz slova básníkova: „Pamatujete si soudruzi / na ty předválečné hrůzy / kdy všechno měli jen ti druzí?“(Egon Bondy)

Štrasburk a legitimní očekávání Reakce politické scény na rozhodnutí Ústavního soudu byla ukázněná – i šéfkomunista Filip sice reptal, ale řekl, že je respektuje. Ostatně, nic jiného mu nezbývalo, uvažovat o tom, jak věc pohnat do Štrasburku, lze až tak po pátém půllitru dvanáctky.

Nejpodstatnější, co na toto téma zaznělo, byla slova předsedy Ústavního soudu Pavla Rychetského, která jsou o to cennější, že on sám při přezkoumávání zákona přiznávajícího církvím restituční náhrady v roce 2013 zaujal disentní stanovisko a zákon za protiústavní označil. V rozhovoru pro Deník N (17. 10.) řekl: „… do tohoto zákona – byť byl podle mého soudu protiústavní – nelze zasahovat opět protiústavním zákonem. Protiústavnost nelze napravit novou protiústavností.“

Poslanci, kteří zákon zdaňující církve prosadili, zdůrazňovali, že není retroaktivní, protože podle něho mají být zdaněny jen náhrady vyplácené církvím až od roku 2020. Neříkali už, že retroaktivně porušoval princip legitimního očekávání, „který zakotvil ve své judikatuře Evropský soud pro lidská práva již před řadou let“(Rychetský tamtéž). Pokud by tedy snad někdo mohl hnát věc do Štrasburku, byly by to církve, a ne komunisté a jejich souputníci; církve k tomu ovšem nemají žádný důvod.

Pořád ta třetí komora

V komentářích nálezu Ústavního soudu zazněl kromě respektu k rozhodnutí i povzdech, že soud opět zafungoval jako jakási virtuální třetí parlamentní komora, dokonce s tím, že obě skutečně existující komory právě na tohle spoléhají. Tento povzdech zazní pokaždé, když Ústavní soud vynese nějaké rozhodnutí, jež je opravdu zásadní. Často je povzdech obohacen ještě o další, že rozhodnutí nebylo právně nezávislé, nýbrž politické.

Je to ovšem vzdychání na nesprávném hřbitově. Zaznívá vždy, když zákonodárci Ústavnímu soudu pošlou kauzu, která je tak politicky vyhraněná, že se na ní nedokážou konsenzuálně dohodnout, a přehlasovaná menšina zatáhne za záchrannou brzdu stížnosti Ústavnímu soudu. Jeho nález pak má nutně vždy politické důsledky.

Navíc vše opomíjí jednu maličkost: parlamentní komory jsou z definice zákonodárné, zákony vytvářejí a přijímají. Ústavní soud je může pouze zneplatnit. Vytvořit a přijmout nemůže žádný, takže zákonodárcem je pouze v negativním slova smyslu. A konečně, do hry nevstupuje nikdy sám, vždy ho tam vtáhnou sami politici.

Pokud by snad někdo mohl hnát věc do Štrasburku, byly by to církve, a ne komunisté a jejich souputníci; církve k tomu ovšem nemají důvod

Pro futuro

Ještě něco podstatného Rychetský ve svém rozhovoru připomněl. Zákon o církevních náhradách se týká zároveň minulosti (náprava křivd) i budoucnosti (směřování k odluce církví od státu). Obojí spolu souvisí, a to nejen orwellovsky. Má-li znít úterní nález Ústavního soudu skutečně jako finální úder soudcovského kladívka v otázce nápravy křivd minulosti, pak teď je na církvích, aby zřetelně a transparentně získané náhrady v budoucnosti využívaly k blahu a prospěchu nejen vlastnímu. Ne vždy to v minulosti dělaly a zejména ne vždy dokázaly (nebo byly ochotny) se zdejší většinově buď ateistickou nebo agnostickou populací komunikovat, aby ji získaly na svou stranu.

I jejich činnost, ač nepolitická, má však politické důsledky. Přestože, abychom parafrázovali skoro dvě století stará slova amerického teologa Jamese Freemana Clarka, se církve liší od politiků tím, že nemusejí myslet na příští volby, ale mají myslet na příští generace.