Podivné příměří

USA ukazují v Sýrii nespolehlivost a úpadek vlivu

Příměří je kouzelné slovo. Kdo by si přece nepřál přestávku ve válce. Jenže s pětidenním příměřím v severní Sýrii, které nedávno dohodly Spojené státy a Turecko, je to trochu jinak. Spíš než uvítat bychom ho měli brát jako varování. Pro všechny spojence Washingtonu.

Je to totiž podivné příměří. Podobá se podivné válce v roce 1939 na hranicích mezi Německem a Francií. Vojáci seděli v zákopech, dívali se na sebe. Ohlašovaná ofenzíva proti nacistickému Německu, která měla zachránit spojenecké Polsko, nikdy nepřišla. Zkrátka nebyla to tak úplně skutečná válka. Stejně tak nynější příměří v Sýrii není tak úplně příměřím. A to nejen proto, že je porušováno, a i včera se v severní Sýrii stále ozývala střelba.

Především příměří dohodlo Turecko s USA. Nikoliv válčící strany, Turecko a syrští Kurdové. Kurdů se skoro nikdo na nic neptal. Za druhé, tohle příměří neznamená, že obě strany zůstanou na stávajících liniích. Kurdové jen mají dostat čas stáhnout se z té části území, které chce Turecko okupovat. Jinak řečeno, Kurdové mají fakticky vůči Ankaře urychleně kapitulovat. Na příkaz svých bývalých spojenců, Spojených států.

Washington už totiž Kurdy nepotřebuje k boji proti Islámskému státu, jak tomu bylo v minulosti. Navíc tenhle tlak přichází poté, co se americký prezident Donald Trump snažil tureckou ofenzívu proti Kurdům zastavit svým dopisem tureckému prezidentovi Recepu Tayyipu Erdoganovi. Který se na Trumpa vykašlal a dopis hodil do koše.

Trump to ignoroval a nyní označil současnou dohodu o příměří za „velký den pro civilizaci“. Spíše to ale vypadá jako americká zrada – byť pochybných – spojenců a kapitulace před agresorem. Jako známka upadajícího demokratického impéria. Jenže Spojené státy jsou stále ekonomicky i vojensky nejsilnější zemí na světě. Vyznívá to tak tedy spíš jako varování pro spojence Američanů, aby na Washington příliš nespoléhali. Pokud mu nejsou v dané chvíli užiteční.