Opravdové orgie Philipa Rotha
Americký spisovatel pomohl řadě zakázaných českých autorů a nastartoval jejich kariéru v zahraničí
Pobyty amerického autora v Praze vypadaly jinak, než jak je popsal v Pražských orgiích, jejichž filmová verze v režii Ireny Pavláskové měla minulý týden českou premiéru. Přinášíme očité svědectví tehdejší partnerky Philipa Rotha – religionistky a aktivistky Amnesty International Barbary Sproul.
Kamkoli se Philip hnul, sledovala ho tajná policie. Když jsme šli k němu domů, čekali dole na ulici. Když jsme šli do restaurace, posadili se k vedlejšímu stolu, vzpomíná Barbara Sproul na návštěvy Prahy s Philipem Rothem v první polovině 70. let, kdy tvořili pár. „Ale mě nesledovali ani nezastavili nikdy. Ve svém sexismu si mysleli, že jsem jen nějaká jeho holka do postele,“říká. Zatímco Státní bezpečnost pečlivě monitorovala, s kým se Roth scházel, úplně jí uniklo, že mladá profesorka religionistiky na Hunter College v New Yorku, která ho doprovázela, je aktivistkou lidskoprávní organizace Amnesty International, navštěvuje rodiny politických vězňů a získává od nich podrobné informace o jejich situaci.
„Shromažďovala jsem informace od nedávno propuštěných politických vězňů, jako byl například Rudolf Battěk, o lidech, kteří ve vězení zůstávali. Zajímal nás především jejich zdravotní stav. Amnesty se pak snažila na vězněné ve zvláště špatném stavu upozornit pomocí kampaní, její příznivci zasílali tisíce dopisů a telegramů československým úřadům. Kromě kampaní jsme také finančně pomáhali rodinám politických vězňů,“vzpomíná žena, která měla v 70. letech v americké pobočce lidskoprávní organizace Amnesty International na starost koordinaci její činnosti ve východní Evropě.
Krycí jméno: Turista
Dochovaný svazek s krycím jménem „Turista“, který StB na Rotha zavedla v květnu 1973 při jeho druhé návštěvě Prahy, nepotvrzuje dojem Barbary Sproul, že by byl spisovatel sledován od rána do večera. Dochovaný materiál, jehož některé části byly skartovány, je velmi stručný, celkem má jen asi 30 stran. Dokazuje, že Roth se dostal do hledáčku tajné policie poté, co ji jeden z jejích tajných spolupracovníků informoval o tom, že navštívil někdejšího šéfredaktora týdeníku Reportér Stanislava Budína. Podle agenta se Roth Budínovi svěřil s tím, že v New Yorku navštěvuje přednášky Antonína J. Liehma o československém filmu. StB z toho vyvodila: „Jedná se o spojku A. J. Liehma na zájmové osoby do ČSSR, které se zúčastnily v roce 1968 aktivně progresivního pravicově oportunistického vývoje v ČSSR.“
Rothovi v očích StB přitížilo, když zjistila, že si dopisuje se „sionistickým spisovatelem Ivanem Klímou“. Na základě toho dospěla tajná policie k tomu, že je podezřelý z „nepřátelské činnosti ve spolupráci se zahraničními sionistickými centry“. O půl roku později převedla StB Rothův svazek z kategorie „prověřovaná osoba“do kategorie „signální“, což znamenalo, že získala „signály“, že se dopouští trestné činnosti, konkrétně „vývozu tendenčních protisocialistických materiálů do zahraničí“. Kromě kontaktů s řadou spisovatelů, kteří se angažovali za pražského jara, a tím ztratili možnost publikovat, StB nezjistila o Rothově činnosti nic konkrétního, od roku 1976 mu nicméně československé úřady přestaly vydávat vízum. Jediný záznam ze sledování, který ve svazku najdeme, je z 26. dubna 1973, kdy byl Roth náhodně zachycen, když opouštěl americké velvyslanectví, a sledovací skupina do perlustrace vůbec netušila, o koho jde. Svazek byl uložen v roce 1980 do archivu a Roth se do Prahy mohl vrátit až v únoru 1990.
Naopak Barbara Sproul unikla pozornosti StB sňatkem s dramatikem Herbem Gardnerem a do Československa mohla díky tomu jezdit i v 80. letech. Gardnerovu hru Sbohem, lidi, která se po revoluci hrála v několika divadlech, přeložil Jiří Josek. Barbara Sproul si vzpomíná, jak překladateli přivezli z Ameriky počítač a k vývozu této „pokročilé technologie“do Československa museli získal speciální povolení od amerického ministerstva zahraničí. „Lidi si konečně mohli samizdat tisknout, a ne rozmnožovat na stroji v sedmi kopiích,“vzpomíná Barbara Sproul.
Spáchat kufr
Proč vlastně začal Roth do Prahy jezdit? V první řadě ho sem táhl zájem o Kafku, o kterém učil na University of Pennsylvania a o kterém napsal i jednu experimentální povídku, v níž nechá pražského spisovatele emigrovat před druhou světovou válkou do Ameriky, kde se seznámí s jeho tetou. Druhým důvodem byl jeho „židovský sklon pomáhat utlačovaným“, jak říká Ivan Klíma.
V Praze během svých čtyř či pěti pobytů (prameny se různí) zažil spoustu historek, z nichž několik použila i Irena Pavlásková do svého filmu podle Rothovy knihy Pražské orgie. Ta je, stejně jako celá „zuckermanovská série“, považována za částečně autobiografickou a její hrdina Nathan Zuckerman za autorovo alter ego. Přestože zápletka knihy – Zuckermanova cesta do Prahy pro rukopisy povídek v jidiš, které má u sebe a nechce vydat bývalá manželka spisovatele Sisovského, jenž emigroval se svou milenkou do Ameriky – je vyfabulována, některé scény i postavy mají reálný předobraz. Orgie a jejich organizátor Klenek jsou zcela jistě ozvukem večírků u spisovatele Jiřího Muchy. Americký akademik Joseph Benatov šel v identifikaci postav ještě dál. V Sisovském rozpoznal Milana Kunderu a v poněkud cynickém Zuckermanově pražském průvodci Bolotkovi zase Ivana Klímu, který se ale ve skutečnosti postavě z románu téměř v ničem nepodobá.
Pražské orgie dobře evokují ponurou a dekadentní atmosféru normalizační Prahy, kde „čím méně svobody, tím více se souloží“, jak říká Bolotka Zuckermanovi, a kde polovina národa fízluje druhou polovinu. Rothův celkový obraz disentu je však dost pokřivený. Amerikanista Michal Sýkora dobře postřehl, že připomíná způsob, kterým o disentu referovala komunistická propaganda. Zatímco ale Rudé právo zaprodance a samozvance za jejich zhýralý život tepalo, Roth ho obdivuje.
Z dopisů Ivanu Klímovi tajná policie dospěla k závěru, že Roth je podezřelý z „nepřátelské činnosti ve spolupráci se zahraničními sionistickými centry“
Nejpůvabnější historka přidaná z reality do filmu je ta, kde Philip Roth soutěží s Ludvíkem Vaculíkem o to, kdo dokáže vyjmenovat více indiánských kmenů. „S Philipem Rothem se tata setkal na návštěvě u novináře Stanislava Budína,“vypráví Vaculíkův syn Jan. „Pro tatu byla Severní Amerika především vlastí indiánů, a tak na indiánstvo brzy přišla řeč. Tata strávil mládí coby indiánský náčelník v Brumově a Philip Roth se o indiány taky dost zajímal; zdálo se, že našli společné téma. To nakonec Budína přivedlo k tomu, že je vyzval, kdo dokáže vyjmenovat víc indiánských kmenů. Každému z nich přidělil list papíru a oni začali psát: Delawarové, Irokézové, Apači… Když se papír zaplnil a nová jména přibývala už jen pomalu, pohlédl Stanislav Budín na Rothův papír a říká pobaveně: ,Ludvíku, vyhrál jsi! Philip už tam píše názvy židovských jídel.‘“
Ztraceni v překladu
Podle autorky Rothova životopisu Claudie Rothové Pierpontové (není Rothovou příbuznou) zažil spisovatel také velmi humorný večer se svými překladateli Lubou a Rudolfem Pellarovými, kteří právě do češtiny přeložili jeho největší bestseller, skandální knihu z roku 1969 Portnoyův komplex (ta oficiálně vyšla až v roce 1992). „Pellarovi se potýkali především s obscénnostmi románu a hodně času strávili tím, že mu zpátky do své vlastní angličtiny překládali nejsprostší pasáže svého českého textu, aby zjistili, jestli originál pochopili správně.“Například – „vylízal jí pánvičku – he licked her pan“.
Ztracen v překladu zůstal také Václav Havel, kterému tlumočil Ivan Klíma. Havel občas řekl nějakou větu anglicky, ale pletla se mu slova, takže se od něj překvapený Roth o někom dozvěděl, že už na tom byl tak špatně, že spáchal kufr. („Things got so bad that he commited suitcase.“) Tvářil se prý u toho tak vážně a naléhavě, že se Roth ani nezasmál.
Tlumočit potřeboval také Milan Kundera, s nímž vedl Roth hodiny trvající diskuse. V jeho případě se toho ujala jeho manželka Věra. „Když jsme skončili, Věra vypadala, jako kdyby se právě pomilovala s námi oběma,“vzpomínal na to Roth se smíchem v rozhovoru s autorkou svého životopisu. „Byla celá bledá, vlasy jí visely do očí a z našeho rozhovoru byla úplně rozpálená.“
Roth byl Prahou a českými spisovateli, které zde potkal, nadšen a toto své nadšení přetavil ve velmi účinnou pomoc. Po návratu do Ameriky vytvořil „český fond“, který trochu připomínal dnes populární adopce na dálku dětí z chudých zemí. Čtrnáct amerických spisovatelů posílalo pokoutním způsobem každý měsíc sto dolarů, tehdy v Československu v přepočtu dost velké peníze, jednomu konkrétnímu českému spisovateli, který nemohl publikovat.
Ještě větší význam měla Rothova edice Writers from the Other Europe (Spisovatelé z druhé Evropy), kterou prosadil a svým jménem zaštítil v nakladatelství Penguin Books. Od roku 1974 do konce 80. let v ní vyšlo sedmnáct svazků středoevropských autorů, předmluvu ke každé knize napsal nějaký známý americký spisovatel. Z Čechů se do výběru dostal čtyřikrát Milan Kundera (Žert, Kniha smíchu a zapomnění, Valčík na rozloučenou, Směšné lásky), Ludvík Vaculík s Morčaty a Bohumil Hrabal s Ostře sledovanými vlaky. Tato edice založila Kunderovu slávu v anglofonním prostředí, kde byl v polovině 70. let neznámým autorem.
Zatímco Roth zaměřil svou pozornost na umlčené spisovatele, Barbara Sproul organizovala pomoc Amnesty International pro mnohem širší okruh lidí. Osobně se také velmi spřátelila s dcerou Stanislava Budína Ritou Klímovou, budoucí polistopadovou československou velvyslankyní ve Spojených státech. Pro příbuzné jí z Ameriky posílala pleny Pampers a pro její děti – dnešní profesorku dějin umění Milenu Bartlovou-Mlynářovou a bývalého novináře, politika a současného manažera PPF Vladimíra Mlynáře – obnošené džíny, „aby se ve škole necítili vyloučeni a byli cool“.
Když dnes Barbara Sproul vzpomíná na své cesty do Československa 70. let, vybavuje si často bolest, kterou zažívaly rozdělené rodiny. „Znali jsme řadu Čechů, kteří odešli do ciziny a nemohli se vrátit, aby viděli své rodiče nebo děti. Jednou z nich byla Mira Liehmová, manželka Antonína J. Liehma, která byla emigrací do Států odloučena od svých starých rodičů. Když jsem přijela do Prahy, měla jsem Miřinu matku navštívit, předat jí od dcery nějaké dárky, koupit květinu… Když jsem jí vyprávěla o dceři, s napětím poslouchala, líbala mě, objímala a hladila. Když jsem se vrátila do Států, musela jsem vše popsat Miře a podstoupit znovu totéž – objímání, hlazení, předání dárků, naléhavé otázky… Byla jsem prostředníkem jejich lásky. Bylo to srdcervoucí. A stejně se to opakovalo i s dalšími lidmi.“
Za holkama
Když byl Ivan Klíma kvůli Rothovi předvolán k výslechu a dotázán, proč americký spisovatel tak často jezdí do Prahy, odpověděl prý pohotově: „Copak nečtete jeho knížky? – Jezdí sem za holkama.“Zda mu to StB uvěřila, nevíme. Ale s realitou to mnoho společného nemělo.