Braňme medvídka Pú
Osobní výběr ze světového tisku
Možná někdy přemítáte, čím se liší Václav Klaus mladší od staršího. Mimo jiné v tom, že zatímco otec se vyžíval ve vymezování pravice a levice (to bývala legrace, když říkal, že salát je levicový, kdežto čokoládový krém pravicový, nebo když určoval atributy levičáctví – batůžek, snowboard a PET lahev s vodou), syn už z toho prioritu nedělá. Třeba v rozhovoru pro Týdeník Echo sám říká, že pojmy pravice a levice už jsou lehce vyprázdněné.
***
Jen na první pohled může překvapit, že podobně zacházejí s ideologickým nálepkováním němečtí Zelení. To téma rozebírá Valerie Höhneová na webu Spiegel Online. „Kdo chce pochopit strategii Zelených a jejich úspěch, musí se zabývat mysliteli, kteří je ovlivňují,“píše autorka a nabízí tři. Jsou to systémový teoretik Armin Nassehi, sociolog Andreas Reckwitz a k nim se nedávno přidal americký sociolog Daniel Ziblatt.
Nassehi tvrdí, že politické kategorie levice a pravice se nehodí k vyjádření komplexního světa. „Fakt, že je něco pravicové či levicové, konzervativní či progresivní, obsahuje stále menší informační hodnotu,“píše v knize Poslední hodina pravdy. Ehm, jako bychom slyšeli VK juniora. Podle Reckwitze je konflikt mezi levicí a pravicí vytěsňován konfliktem mezi globalisty a komunitáři. A jak píše Höhneová, právě typ světoobčana, který líčí Reckwitz, působí jako vzor zeleného voliče či politika. Úhrnem: Zelení přitahují vítěze globalizace.
Ale má to háček. Aby se Zelení stali „lidovou stranou“(catch-all-party), nesmí oslovovat jen vítěze globalizace. Musí se zbavit cejchu strany jednoho tématu. Jenže právě toto drhne. V průzkumu listu Der Spiegel jim lidé přisuzují vysokou kompetenci jen v tématu klimatu a životního prostředí, kdežto v tématech jako rodina, ekonomika, sociální či zahraniční politika hluboko propadají. To není něco, s čím může pohnout jedna kampaň.
***
Aktuální německé téma ale vyvolal ozbrojený neonacista, jenž 9. října zkusil proniknout do synagogy v Halle, a když neuspěl, na ulici zastřelil dva občany. V zemi, kde teprve před 75 lety skončil holokaust, způsobil poplach. „Potřebujeme protifašistický konsenzus,“píše Spiegel Online. To sice odráží odpor proti antisemitismu, ale nechtěně připomíná klišé z časů komunistické NDR, kdy se i berlínské zdi říkalo „protifašistický ochranný val“. Jak píše historička Elena Demkeová, ten režim považoval „téměř všechny nesouhlasné síly za varianty fašismu“.
Šéfka CDU Krampová-Karrenbauerová mluvila o „poplašném znamení“. Tím přiměla Mathiase Döpfnera, šéfa společnosti Axel Springer i Svazu vydavatelů novin, k článku pro Die Welt. Döpfner nechápe, jak lze pokládat antisemitský útok – po řadě případů – za poplašné znamení. K těm případům patří nejen činy vykonané muslimy, ale i soudní verdikt z listopadu 2017, že odmítá-li letecká společnost Kuwait Airways ve Frankfurtu přijímat izraelské pasažéry, je to podle kuvajtského práva, tudíž v pořádku.
„To nejsou poplašná znamení,“píše Döpfner. „To je systémové selhání otevřené společnosti. Země, jejíž prezident tradičně posílá blahopřání mulláhům do Íránu, jejíž vláda se brání zakázat teroristickou organizaci Hizballáh, v níž parlamentní verdikt proti hnutí za bojkot Izraele líčí vůdčí médium (myšlen Der Spiegel – pozn. LN) jako výsledek temného židovského lobbismu, taková země ať se nediví, že se v její společnosti pomalu usazuje protižidovská nenávist a mnozí Židé si kladou otázku, zda Německo ještě může být jejich bezpečnou vlastí.“
Suma sumárum podle Döpfnera: místo demonstrací a hesel je třeba prosadit právní stát a aplikovat platné zákony.
Čína cenzuruje nejen filmového medvídka Pú, neboť v něm vidí karikaturu vůdce Siho, ale přímo svobodu slova na Západě. Stačí sympatizovat s demonstranty v Hongkongu.
***
Čína doma cenzuruje západní debatu i popkulturu. Třeba filmového medvídka Pú, neboť v něm někteří vidí karikaturu vůdce Siho. Z toho vychází i článek Nicholase Kristofa v The New York Times, ale míří k tomu, že Čína cenzuruje i svobodu slova přímo na Západě. Když Daryl Morey, manažer basketbalového týmu Houston Rockets, na webu sympatizoval s demonstranty v Hongkongu, Čína začala bojkotovat celý jeho tým. A je toho víc a víc.
Co s tím? Kristof navrhuje možné kroky. Například zahrnout čínské blokování webu do překážek, které řeší Světová obchodní organizace. Nebo aby američtí zpravodajci sbírali informace o korupci v Siově rodině, a měli tak munici pro případ potřeby. Budeme-li stále jen uhýbat, shrnuje to Kristof, jednoho dne zaklepe na dveře sám „strýček Si“a řekne, abychom vydali medvídka Pú.