Putinův vzestup, čečenský pád
Celkem bylo ten den v hlavním městě Čečenské republiky Ičkerija zabito asi 280 neozbrojených čečenských civilistů (137 na místě a 143 na následky těžkých zranění) včetně žen, dětí, kojenců a lékařského personálu. Dalších 250–400 lidí bylo těžce zraněno. Po útoku se ocitlo město bez elektrické energie a byla ztížena péče o raněné. Stovky raněných byly převáženy do sousedního Ingušska, sanitky zdržovala ruská armáda na nesčetných kontrolních stanovištích. Útok vyvolal masovou vlnu uprchlíků, kdy jen v několika následujících dnech uprchlo 177 000 lidí z města, než Rusko uzavřelo hranice. Později ruská armáda srovnala se zemí většinu města Grozný.
Kdo si vlastně začal
Letos v létě se světová média obsáhle věnovala 20. výročí vstupu Vladimira Putina do nejvyšších politických pater. Putin se totiž stal 9. srpna 1999 úřadujícím premiérem Ruské federace a o týden později byl formálně potvrzen v úřadu jako řádný premiér země. Tehdejší prezident Boris Jelcin navíc již tehdy prohlásil, že by si Putina přál jako svého nástupce v úřadu prezidenta.
S nástupem Putina na politické výsluní je ovšem neoddělitelně spjata událost, která se do historie zapsala pod jménem „druhá čečenská válka“. Právě řešení bolestně mokvající „čečenské otázky“udělalo v očích většiny ruských občanů z Putina silného vůdce, od něhož si mohli slibovat naději na lepší budoucnost než od stárnoucího a často opilého Jelcina, který se postupně stával symbolem divokých devadesátých let, jež řadu Rusů uvrhla do chudoby a nejistot – nejistot bezpečnostních, právních, sociálních a majetkových.
Preludium k druhé čečenské válce začalo spektakulárním útokem části čečenských povstalců do oblasti sousedního Dagestánu. Ozbrojená formace pod velením čečenského polního velitele Šamila Basajeva a saúdskoarabského radikálního islamisty Ibn Chattába reprezentovala tu část čečenského separatistického hnutí, která se přiklonila k radikálněislamistickému proudu, který jako zastřešující ideologie používal salafismus a jehož zástupcům se v té době říkalo v oblasti „wahhábité“(jakkoliv jsou to podobné náboženské ideologie, nelze wahhábismus a salafismus ztotožňovat).
Právě Ibn Chattáb byl hlavním reprezentantem tohoto proudu na Severním Kavkaze, ačkoliv je poměrně dobře zdokumentováno, že on sám překvapivě nebyl zdaleka tak dogmatický, jak salafisté obyčejně bývají, vykazoval nečekanou míru tolerance k místnímu, súfijskému islámu a celkově se v jeho případě jednalo spíše o panislamistu, který kladl důraz především na ozbrojenou akci a na tzv. lokální džihád proti blízkému nepříteli a ideologické otázky tolik neřešil. To jej mimochodem poměrně zásadně odlišovalo od globálních džihádistů typu bin Ládina a jeho sítě al-Káida, kteří se chtěli soustředit na vzdáleného nepřítele (USA). Ačkoliv především ruská propaganda Chattába s al-Káidou běžně spojovala, Chattáb byl v radikálněislamistickém světě spíše bin Ládinův konkurent a oponent.
Chattáb s Basajevem cílili na území Dagestánu především na tzv. Kadarskou zónu, což byla malá oblast složená ze zhruba tří větších vesnic v okrese Bujnaksk, kde už od 90. let fakticky vládli salafisté na základě práva šaría a kam pravomoci federální ani republikové vlády nedosahovaly. Předpokládali, že historicky silně islamizovanou dagestánskou společnost podnítí k protifederální rezistenci a zahájí tak novou fázi kavkazského džihádu, který skončí stažením federálních sil z oblasti Kavkazu.
Dagestánci proti fanatikům
Jenže tento předpoklad nevyšel. Jednak dagestánští muslimové nezareagovali na jejich kroky vůbec pozitivně, a to dokonce ani mnozí salafističtí. Nevnímali je oproti předpokladům jako osvoboditele, ale viděli v tom spíše akt čečenského vměšování se do dagestánských záležitostí. Událost tak začala být vnímána spíše v nacionalistickém kontextu, který je na Kavkaze historicky nesmírně funkční a penetroval i jinak velmi univerzalistické salafistické hnutí. Většinová, nesalafistická dagestánská populace akci vnímala jako vpád islámských fanatiků.
A jednak také čečenští (byli mezi nimi ale i arabští mudžahedíni a již tehdy i Dagestánci či Ingušové) radikální islamisté podcenili připravenost federálního centra k odvetné akci. Basajev s Chattábem většinu svých mužů na konci srpna stáhli a federální i dagestánské republikové síly tvrdě zakročily proti Islámskému džamaatu Dagestán, jak si salafisté v Kadarské zóně říkali. Oblast byla bombardována federálním letectvem a dagestánské policejní jednotky OMON spolu s federálními silami vstoupily do pozemních střetů se salafisty. Do poloviny září přestal Islámský džamaat Dagestán existovat a Kadar, Karamachi i Čabanmachi se ocitly prakticky v ruinách.
Zpátky do Čečenska
Federální centrum nikdy nepřestalo pomýšlet na opětovné ovládnutí Čečenska, ačkoliv po fakticky prohrané první čečenské válce přistoupilo při jednáních s povstaleckým prezidentem Aslanem Maschadovem v dagestánském Chasavjurtu v srpnu 1996 na tzv. zkušební pětiletou nezávislost Čečenska. Ačkoliv se federální armáda stáhla a Čečenci dostali jakousi možnost pokusit se vybudovat vlastní státnost, ve skutečnosti Moskva držela Čečensko v blokádě.
Země o rozloze menší, než je historická Morava, měla mimo Ruskou federaci jenom jednu mezinárodní hranici, a to s Gruzií. Tato hranice se ovšem nacházela ve velehorském prostředí hřbetu Velkého Kavkazu a neexistovala tam žádná smysluplná infrastruktura. Čečensko bylo první válkou nesmírně zdevastováno, postrádalo ekonomickou základnu, využitelné mezinárodní vazby a také dostatek kvalifikovaného politicko-administrativního aparátu. Bylo arénou pro celou řadu nestátních ozbrojených aktérů, z nichž mnozí se odmítali podřizovat Maschadovově autoritě a již tak zbídačenou zemi dále plundrovali. Řada z nich se ideově zaštiťovala právě salafismem, který byl mezi ozbrojenci hodně populární, stejně jako začal být populární pro svoji jednoduchost a radikalitu i mezi částí čečenské mládeže.
Čečenská společnost a politická elita byly nejednotné a po celou dobu faktické nezávislosti, která tedy nakonec trvala pouze tři roky, byla země na hraně občanské války mezi sekulárními (z islámského hlediska súfijskými) nacionalisty a islamistickými salafisty. Maschadov se občanské války bál, do značné míry také proto, že se necítil dostatečně silný vůči z arabských zemí dobře financovaným salafistům, a proto lavíroval a dělal řadu kompromisů, když například akceptoval uplatňování některých prvků práva šaría v jeho velmi tradiční, ba až středověké formě. A dlužno také dodat, že v Čečensku existovala určitá vrstva, která prosazovala loajalitu Moskvě a uzavření federální smlouvy. Byť její hlavní představitelé žili především v Moskvě či jiných ruských velkoměstech. A někteří měli z první války punc kolaborantů s odvěkým nepřítelem.
S vpádem radikálních islamistů do Dagestánu se objevila příležitost čečenskou otázku vyřešit „jednou provždy“, vrátit čečenským povstalcům ponížení ze srpna 1996, kdy nepoměrně početnější federální armádu vytlačili z Grozného a čerstvě znovuzvolený Jelcin dal raději prostor pro ukončení ozbrojeného konfliktu a kompromis. Navíc se tímto objevila možnost zahájit malou vítěznou válku i pro Putina s tím, že tentokrát se oproti první válce federální centrum na vojenské řešení připraví mnohem lépe a důsledněji než v roce 1994.
Vpád do Dagestánu byl vhodným impulzem, ale sám o sobě k mobilizaci válečných nálad v ruské společnosti nestačil, protože ta to vnímala stále jako potíž věčně problematického muslimského jihu. Nicméně v září se odehrálo několik událostí, které se dotkly přímo ruského centra.
Těmi událostmi byly exploze obytných domů v několika ruských městech. Nejprve došlo 4. září 1999 k výbuchu automobilu u obytného domu v dagestánském Bujnaksku, kde jsou dislokována Pohraniční vojska Ruska a řada jejich příslušníků tam žije i s rodinami. Zahynulo 64 lidí.
Následně 9. září vybuchl devítipatrový obytný dům na jihovýchodě Moskvy, přičemž zahynulo 106 lidí.
Nejtragičtější útok se odehrál 13. září, když na jihu Moskvy zemřelo 119 lidí při explozi osmipatrového domu. Poslední útok se odehrál v jihoruském Volgodonsku, kde bomba umístěná v nákladním voze poblíž osmipatrového činžáku zabila 17 obyvatel.
Odpovědnost za tyto teroristické útoky byla prakticky okamžitě připsána čečenským separatistům, ačkoliv ti se k těmto útokům nikdy nepřihlásili – i když jinak se ke svým operacím vždy hlásili. Šamil Basajev odpovědnost za útoky přímo odmítl a budiž zmíněno, že tak bylo učiněno exkluzivně pro Lidové noviny.
Slovníkové heslo je poměrně stručné: 21. 10. 1999 v 18.15 nastaly na několika místech Grozného exploze – většinou v centru, včetně přeplněného venkovního centrálního tržiště a dětské nemocnice, kde zemřelo až 35 žen s novorozenci. Nastalo ostřelování Grozného balistickými raketami ruské armády Scud (SS-1).
Kdo tu nosí výbušniny
Takřka okamžitě se vyrojila řada konspiračních teorií, což souviselo i s tzv. rjazaňským incidentem, kde byli přistiženi příslušníci FSB, jak nosí výbušniny do sklepa obytného domu. Jejich počínání bylo nadřízenými označeno jako cvičení.
Mnozí pozorovatelé tvrdili, že útoky ve skutečnosti zinscenovala FSB s cílem svést odpovědnost právě na Čečence, aby federální centrum získalo silnou záminku k zahájení druhé čečenské kampaně. Asi nejznámějším zastáncem této teorie byl bývalý příslušník FSB Alexandr Litviněnko, kterého posléze v roce 2006 otrávili v jeho britském exilu radioaktivním poloniem.
Autor této stati se často setkal s názorem, že útoky skutečně provedli radikální islamisté, ale spíše z dagestánských sítí a spíše za tichého než vysloveně aktivního přihlížení ruských služeb. Není třeba dodávat, že informátorů či přímo agentů měla FSB i jiné ruské zpravodajské služby v rámci islamistických skupin vždy dostatek. Ostatně obdobně útoky interpretoval i Basajev.
Nicméně, ať to bylo, jak to bylo, jako protičečenský mobilizační faktor tyto teroristické útoky zafungovaly takřka ukázkově. V Moskvě a celém Rusku se vzedmula vlna protičečenských vášní a Putinova popularita stoupala. Putin se prezentoval jako rozhodný vůdce, přičemž symbolem jeho odhodlanosti zničit „čečenské teroristy“se stal výrok o tom, že bude-li potřeba, najdou-li je na záchodě, na tom záchodě je utopí.
Již na konci srpna paralelně s útoky na Kadarskou zónu federální vzdušné síly bombardovaly i Čečensko. Během září se letecká kampaň stala doslova masivní a kobercové bombardování vyhnalo z Čečenska desetitisíce civilistů, kteří vesměs zamířili do uprchlických táborů v sousedním Ingušsku. Během této letecké přípravy federální armáda postupně Čečensko obklíčila a na začátku října zahájila pozemní invazi do oblasti.
Vojenské operace byly vedeny podstatně promyšleněji, než tomu bylo během první války, kdy mladí vojáci základní služby často nevěděli, jaké jsou jejich úkoly, a mnohdy se báli více vlastních velitelů než čečenských povstalců. Tentokrát byla mnohem větší část pozemních sil tvořena profesionálními vojáky či tzv. kontraktniky, což byli muži, kteří již absolvovali vojenskou základní službu či sloužili v jiných bezpečnostních složkách a s armádou podepisovali časově omezenou smlouvu. Čečenští civilisté právě na tyto vojáky vzpomínají jako na nejbezohlednější a nejkrutější válečníky.
Putin prohlásil autoritu prezidenta Maschadova a čečenského parlamentu za nelegitimní a Rusové začali postupovat na Grozný. Celá operace dostala označení protiteroristická operace, ale nakonec to stejně byla klasická konvenční krvavá válka s velkými oběťmi na životech čečenských civilistů, kteří neměli nic společného ani s terorismem, ani se salafismem, doprovázená masivní destrukcí socioekonomické infrastruktury.
Řešení mokvající čečenské otázky udělalo v očích většiny Rusů z Putina silného vůdce. Oproti Jelcinovým časům, které řadu Rusů uvrhly do chudoby a nejistot. Útoky na moskevské obytné domy nejspíše provedli radikální islamisté z Dagestánu – a spíše za tichého než aktivního přihlížení ruských služeb