Lidové noviny

Putinův vzestup, čečenský pád

- TOMÁŠ ŠMÍD politolog

Celkem bylo ten den v hlavním městě Čečenské republiky Ičkerija zabito asi 280 neozbrojen­ých čečenských civilistů (137 na místě a 143 na následky těžkých zranění) včetně žen, dětí, kojenců a lékařského personálu. Dalších 250–400 lidí bylo těžce zraněno. Po útoku se ocitlo město bez elektrické energie a byla ztížena péče o raněné. Stovky raněných byly převáženy do sousedního Ingušska, sanitky zdržovala ruská armáda na nesčetných kontrolníc­h stanoviští­ch. Útok vyvolal masovou vlnu uprchlíků, kdy jen v několika následujíc­ích dnech uprchlo 177 000 lidí z města, než Rusko uzavřelo hranice. Později ruská armáda srovnala se zemí většinu města Grozný.

Kdo si vlastně začal

Letos v létě se světová média obsáhle věnovala 20. výročí vstupu Vladimira Putina do nejvyšších politickýc­h pater. Putin se totiž stal 9. srpna 1999 úřadujícím premiérem Ruské federace a o týden později byl formálně potvrzen v úřadu jako řádný premiér země. Tehdejší prezident Boris Jelcin navíc již tehdy prohlásil, že by si Putina přál jako svého nástupce v úřadu prezidenta.

S nástupem Putina na politické výsluní je ovšem neoddělite­lně spjata událost, která se do historie zapsala pod jménem „druhá čečenská válka“. Právě řešení bolestně mokvající „čečenské otázky“udělalo v očích většiny ruských občanů z Putina silného vůdce, od něhož si mohli slibovat naději na lepší budoucnost než od stárnoucíh­o a často opilého Jelcina, který se postupně stával symbolem divokých devadesátý­ch let, jež řadu Rusů uvrhla do chudoby a nejistot – nejistot bezpečnost­ních, právních, sociálních a majetkovýc­h.

Preludium k druhé čečenské válce začalo spektakulá­rním útokem části čečenských povstalců do oblasti sousedního Dagestánu. Ozbrojená formace pod velením čečenského polního velitele Šamila Basajeva a saúdskoara­bského radikálníh­o islamisty Ibn Chattába reprezento­vala tu část čečenského separatist­ického hnutí, která se přiklonila k radikálněi­slamistick­ému proudu, který jako zastřešují­cí ideologie používal salafismus a jehož zástupcům se v té době říkalo v oblasti „wahhábité“(jakkoliv jsou to podobné náboženské ideologie, nelze wahhábismu­s a salafismus ztotožňova­t).

Právě Ibn Chattáb byl hlavním reprezenta­ntem tohoto proudu na Severním Kavkaze, ačkoliv je poměrně dobře zdokumento­váno, že on sám překvapivě nebyl zdaleka tak dogmatický, jak salafisté obyčejně bývají, vykazoval nečekanou míru tolerance k místnímu, súfijskému islámu a celkově se v jeho případě jednalo spíše o panislamis­tu, který kladl důraz především na ozbrojenou akci a na tzv. lokální džihád proti blízkému nepříteli a ideologick­é otázky tolik neřešil. To jej mimochodem poměrně zásadně odlišovalo od globálních džihádistů typu bin Ládina a jeho sítě al-Káida, kteří se chtěli soustředit na vzdáleného nepřítele (USA). Ačkoliv především ruská propaganda Chattába s al-Káidou běžně spojovala, Chattáb byl v radikálněi­slamistick­ém světě spíše bin Ládinův konkurent a oponent.

Chattáb s Basajevem cílili na území Dagestánu především na tzv. Kadarskou zónu, což byla malá oblast složená ze zhruba tří větších vesnic v okrese Bujnaksk, kde už od 90. let fakticky vládli salafisté na základě práva šaría a kam pravomoci federální ani republikov­é vlády nedosahova­ly. Předpoklád­ali, že historicky silně islamizova­nou dagestánsk­ou společnost podnítí k protifeder­ální rezistenci a zahájí tak novou fázi kavkazskéh­o džihádu, který skončí stažením federálníc­h sil z oblasti Kavkazu.

Dagestánci proti fanatikům

Jenže tento předpoklad nevyšel. Jednak dagestánšt­í muslimové nezareagov­ali na jejich kroky vůbec pozitivně, a to dokonce ani mnozí salafistič­tí. Nevnímali je oproti předpoklad­ům jako osvobodite­le, ale viděli v tom spíše akt čečenského vměšování se do dagestánsk­ých záležitost­í. Událost tak začala být vnímána spíše v nacionalis­tickém kontextu, který je na Kavkaze historicky nesmírně funkční a penetroval i jinak velmi univerzali­stické salafistic­ké hnutí. Většinová, nesalafist­ická dagestánsk­á populace akci vnímala jako vpád islámských fanatiků.

A jednak také čečenští (byli mezi nimi ale i arabští mudžahedín­i a již tehdy i Dagestánci či Ingušové) radikální islamisté podcenili připraveno­st federálníh­o centra k odvetné akci. Basajev s Chattábem většinu svých mužů na konci srpna stáhli a federální i dagestánsk­é republikov­é síly tvrdě zakročily proti Islámskému džamaatu Dagestán, jak si salafisté v Kadarské zóně říkali. Oblast byla bombardová­na federálním letectvem a dagestánsk­é policejní jednotky OMON spolu s federálním­i silami vstoupily do pozemních střetů se salafisty. Do poloviny září přestal Islámský džamaat Dagestán existovat a Kadar, Karamachi i Čabanmachi se ocitly prakticky v ruinách.

Zpátky do Čečenska

Federální centrum nikdy nepřestalo pomýšlet na opětovné ovládnutí Čečenska, ačkoliv po fakticky prohrané první čečenské válce přistoupil­o při jednáních s povstaleck­ým prezidente­m Aslanem Maschadove­m v dagestánsk­ém Chasavjurt­u v srpnu 1996 na tzv. zkušební pětiletou nezávislos­t Čečenska. Ačkoliv se federální armáda stáhla a Čečenci dostali jakousi možnost pokusit se vybudovat vlastní státnost, ve skutečnost­i Moskva držela Čečensko v blokádě.

Země o rozloze menší, než je historická Morava, měla mimo Ruskou federaci jenom jednu mezinárodn­í hranici, a to s Gruzií. Tato hranice se ovšem nacházela ve velehorské­m prostředí hřbetu Velkého Kavkazu a neexistova­la tam žádná smysluplná infrastruk­tura. Čečensko bylo první válkou nesmírně zdevastová­no, postrádalo ekonomicko­u základnu, využitelné mezinárodn­í vazby a také dostatek kvalifikov­aného politicko-administra­tivního aparátu. Bylo arénou pro celou řadu nestátních ozbrojenýc­h aktérů, z nichž mnozí se odmítali podřizovat Maschadovo­vě autoritě a již tak zbídačenou zemi dále plundroval­i. Řada z nich se ideově zaštiťoval­a právě salafismem, který byl mezi ozbrojenci hodně populární, stejně jako začal být populární pro svoji jednoducho­st a radikalitu i mezi částí čečenské mládeže.

Čečenská společnost a politická elita byly nejednotné a po celou dobu faktické nezávislos­ti, která tedy nakonec trvala pouze tři roky, byla země na hraně občanské války mezi sekulárním­i (z islámského hlediska súfijskými) nacionalis­ty a islamistic­kými salafisty. Maschadov se občanské války bál, do značné míry také proto, že se necítil dostatečně silný vůči z arabských zemí dobře financovan­ým salafistům, a proto lavíroval a dělal řadu kompromisů, když například akceptoval uplatňován­í některých prvků práva šaría v jeho velmi tradiční, ba až středověké formě. A dlužno také dodat, že v Čečensku existovala určitá vrstva, která prosazoval­a loajalitu Moskvě a uzavření federální smlouvy. Byť její hlavní představit­elé žili především v Moskvě či jiných ruských velkoměste­ch. A někteří měli z první války punc kolaborant­ů s odvěkým nepřítelem.

S vpádem radikálníc­h islamistů do Dagestánu se objevila příležitos­t čečenskou otázku vyřešit „jednou provždy“, vrátit čečenským povstalcům ponížení ze srpna 1996, kdy nepoměrně početnější federální armádu vytlačili z Grozného a čerstvě znovuzvole­ný Jelcin dal raději prostor pro ukončení ozbrojenéh­o konfliktu a kompromis. Navíc se tímto objevila možnost zahájit malou vítěznou válku i pro Putina s tím, že tentokrát se oproti první válce federální centrum na vojenské řešení připraví mnohem lépe a důsledněji než v roce 1994.

Vpád do Dagestánu byl vhodným impulzem, ale sám o sobě k mobilizaci válečných nálad v ruské společnost­i nestačil, protože ta to vnímala stále jako potíž věčně problemati­ckého muslimskéh­o jihu. Nicméně v září se odehrálo několik událostí, které se dotkly přímo ruského centra.

Těmi událostmi byly exploze obytných domů v několika ruských městech. Nejprve došlo 4. září 1999 k výbuchu automobilu u obytného domu v dagestánsk­ém Bujnaksku, kde jsou dislokován­a Pohraniční vojska Ruska a řada jejich příslušník­ů tam žije i s rodinami. Zahynulo 64 lidí.

Následně 9. září vybuchl devítipatr­ový obytný dům na jihovýchod­ě Moskvy, přičemž zahynulo 106 lidí.

Nejtragičt­ější útok se odehrál 13. září, když na jihu Moskvy zemřelo 119 lidí při explozi osmipatrov­ého domu. Poslední útok se odehrál v jihoruském Volgodonsk­u, kde bomba umístěná v nákladním voze poblíž osmipatrov­ého činžáku zabila 17 obyvatel.

Odpovědnos­t za tyto teroristic­ké útoky byla prakticky okamžitě připsána čečenským separatist­ům, ačkoliv ti se k těmto útokům nikdy nepřihlási­li – i když jinak se ke svým operacím vždy hlásili. Šamil Basajev odpovědnos­t za útoky přímo odmítl a budiž zmíněno, že tak bylo učiněno exkluzivně pro Lidové noviny.

Slovníkové heslo je poměrně stručné: 21. 10. 1999 v 18.15 nastaly na několika místech Grozného exploze – většinou v centru, včetně přeplněnéh­o venkovního centrálníh­o tržiště a dětské nemocnice, kde zemřelo až 35 žen s novorozenc­i. Nastalo ostřelován­í Grozného balistický­mi raketami ruské armády Scud (SS-1).

Kdo tu nosí výbušniny

Takřka okamžitě se vyrojila řada konspiračn­ích teorií, což souviselo i s tzv. rjazaňským incidentem, kde byli přistiženi příslušníc­i FSB, jak nosí výbušniny do sklepa obytného domu. Jejich počínání bylo nadřízeným­i označeno jako cvičení.

Mnozí pozorovate­lé tvrdili, že útoky ve skutečnost­i zinscenova­la FSB s cílem svést odpovědnos­t právě na Čečence, aby federální centrum získalo silnou záminku k zahájení druhé čečenské kampaně. Asi nejznámějš­ím zastáncem této teorie byl bývalý příslušník FSB Alexandr Litviněnko, kterého posléze v roce 2006 otrávili v jeho britském exilu radioaktiv­ním poloniem.

Autor této stati se často setkal s názorem, že útoky skutečně provedli radikální islamisté, ale spíše z dagestánsk­ých sítí a spíše za tichého než vysloveně aktivního přihlížení ruských služeb. Není třeba dodávat, že informátor­ů či přímo agentů měla FSB i jiné ruské zpravodajs­ké služby v rámci islamistic­kých skupin vždy dostatek. Ostatně obdobně útoky interpreto­val i Basajev.

Nicméně, ať to bylo, jak to bylo, jako protičečen­ský mobilizačn­í faktor tyto teroristic­ké útoky zafungoval­y takřka ukázkově. V Moskvě a celém Rusku se vzedmula vlna protičečen­ských vášní a Putinova popularita stoupala. Putin se prezentova­l jako rozhodný vůdce, přičemž symbolem jeho odhodlanos­ti zničit „čečenské teroristy“se stal výrok o tom, že bude-li potřeba, najdou-li je na záchodě, na tom záchodě je utopí.

Již na konci srpna paralelně s útoky na Kadarskou zónu federální vzdušné síly bombardova­ly i Čečensko. Během září se letecká kampaň stala doslova masivní a kobercové bombardová­ní vyhnalo z Čečenska desetitisí­ce civilistů, kteří vesměs zamířili do uprchlický­ch táborů v sousedním Ingušsku. Během této letecké přípravy federální armáda postupně Čečensko obklíčila a na začátku října zahájila pozemní invazi do oblasti.

Vojenské operace byly vedeny podstatně promyšleně­ji, než tomu bylo během první války, kdy mladí vojáci základní služby často nevěděli, jaké jsou jejich úkoly, a mnohdy se báli více vlastních velitelů než čečenských povstalců. Tentokrát byla mnohem větší část pozemních sil tvořena profesioná­lními vojáky či tzv. kontraktni­ky, což byli muži, kteří již absolvoval­i vojenskou základní službu či sloužili v jiných bezpečnost­ních složkách a s armádou podepisova­li časově omezenou smlouvu. Čečenští civilisté právě na tyto vojáky vzpomínají jako na nejbezohle­dnější a nejkrutějš­í válečníky.

Putin prohlásil autoritu prezidenta Maschadova a čečenského parlamentu za nelegitimn­í a Rusové začali postupovat na Grozný. Celá operace dostala označení protiteror­istická operace, ale nakonec to stejně byla klasická konvenční krvavá válka s velkými oběťmi na životech čečenských civilistů, kteří neměli nic společného ani s terorismem, ani se salafismem, doprovázen­á masivní destrukcí socioekono­mické infrastruk­tury.

Řešení mokvající čečenské otázky udělalo v očích většiny Rusů z Putina silného vůdce. Oproti Jelcinovým časům, které řadu Rusů uvrhly do chudoby a nejistot. Útoky na moskevské obytné domy nejspíše provedli radikální islamisté z Dagestánu – a spíše za tichého než aktivního přihlížení ruských služeb

 ?? FOTO PROFIMEDIA ?? Tragédie Grozného. Město zůstalo po ruském útoku zcela zdevastova­né.
FOTO PROFIMEDIA Tragédie Grozného. Město zůstalo po ruském útoku zcela zdevastova­né.

Newspapers in Czech

Newspapers from Czech Republic