Izraelcům pořád diktuje strach
LN Jaký byl váš dědeček jako člověk a jaký jako politik?
Narodil jsem se až po jeho smrti, takže jsem ho nepoznal, ale z matčiných vzpomínek vím, že to byl člověk, který si vážil druhých. A přijde mi úžasné, že i když byl pořád zaneprázdněný, vždycky si na dceru našel čas: a ona věděla, že ji má rád a že jejím problémům a názorům naslouchá. Čehož si teď, když jsem sám otcem a mám tři dcery, cením ještě víc, protože chápu, jak je to těžké. Jako politik pak uměl pracovat v týmu a dokázal dospět ke kompromisu, v čemž mu pomáhal i silně vyvinutý smysl pro humor. jenom aby jí někdo, a je jedno, jestli manželův bratr nebo kamarádka, připomenul, kým byla a kdo je. A to nemá s genderem nic společného, i muži si musejí někdy potvrdit, kým jsou.
LN A opravdu se podle vás pohybuje na hranici šílenství?
Šílenství v tradičním smyslu je podle mě moc jednoduchý koncept, protože když si řekneme, že všichni šílení mají být hospitalizovaní, jakoby se nás to netýkalo. A přitom v každém se skrývá možnost, že někdy ztratí kontakt s realitou a nebude přesně vědět, co je skutečné a co je jenom sen. Komukoli se může stát, že se utopí ve vlastním vědomí. A pokud někdo má silně vyvinutou představivost, pravděpodobnost, že se tak stane, se násobí. Což je samozřejmě případ spisovatelů. Když popisuju svým přátelům psychologům, jak vypadá můj tvůrčí proces, mají mě hodně rádi. Se smyšlenými postavami trávím hodiny, měsíce, místy roky, a když píšu, prostě věřím, že jsou skutečné. Což není abnormální ani choré, jen to dokazuje, že lidské bytosti mají schopnost plně žít ve své fantazii. Občas je to bolestné, jindy dar.
LN Jsou vaši tři hrdinové ve Třech patrech vůbec spolehliví vypravěči?
Myslím, že všichni se zpovídají, ale zároveň všichni vyprávějí příběh. Jsou u toho manipulativní, protože sledují svůj cíl: Arnon chce šťastný konec jako Američané, o kterých jsme už mluvili, a hodlá k tomu využít svého kamaráda spisovatele. Chani zase chce, aby jí přítelkyně z mládí potvrdila, že neměla na výběr a musela udělat to, co udělala. Čili aby toho dosáhla, musí svůj osud podat určitým způsobem.
LN Dočetla jsem se, že učíte nejen tvůrčí psaní, ale i tvůrčí myšlení. Co si pod tím představit?
Zkusím dát příklad. Často přednáším třeba ve start-upech, jsme přece start-upový národ. Zpravidla začnu tím, že vylíčím, jak postupuju při psaní – tedy jak se mi vyvíjejí příběhy, jak přicházejí nápady, kdy se rozhodnu začít psát nebo co dělám, když mám tvůrčí blok a zadrhnu se. Základní myšlenkou tedy je, že své posluchače chci inspirovat, aby i ke své práci přistupovali tvůrčím způsobem, ať už jsou zaměstnaní třeba v oblasti IT. Čili se odvážím tvrdit, že tvůrčí psaní je v tomto případě pouhá metoda, jak nastartovat tvůrčí myšlení, ale přistoupit k tomuto problému se dá i obráceně: a sice že kdykoli učím tvůrčí psaní, žákům otvírám mysl, protože jim ukazuju, jak být kreativní.
Jeden z nejpopulárnějších izraelských spisovatelů poprvé vychází i v češtině. Eškol Nevo, vnuk známého tamního premiéra Leviho Eškola, který ve svém románu Tři patra nahlíží do izraelské duše, balancuje na okraji šílenství a analyzuje soudobou společnost, nedávno navštívil i Českou republiku.
LN Ve středoevropském prostoru ale často vládne vůči školám tvůrčího psaní skepse: už proto, že Kafka přece do žádné nechodil….
Zaprvé ne každý je Kafka, zadruhé i já jsem jako spisovatel dospěl až v kurzech tvůrčího psaní. A zatřetí v nich sám učím, mám proto poměrně přesnou představu, co dokáže dobrý učitel. Ten by totiž studenty neměl přímo ani nepřímo k ničemu nutit. Hlavní je spolu se skupinou všem dodávat sebedůvěru a umožnit jim, aby našli vlastní hlas a styl – zkrátka aby byli sami sebou. Mojí žákyní byla i teď už mezinárodně uznávaná Ajelet Gundar-Gošenová, která ode mě vlastně jen potřebovala říct, že má talent a že kdyby mě potřebovala, ví, kde mě najít. Podle mě přece každý člověk potřebuje učitele, který ho bude vnímat a bude mu věřit: a to není ani cynismus, ani marketing. Pro mě jde o životní poslání.
Izraelské duši pořád diktuje strach. Částečně stále vychází z holokaustu, částečně od izraelsko-arabských válek a od raket, které denně dopadají na naše vesnice a města. Nepřestává mě fascinovat, jak se z muže, který vypadá jako intelektuál a neúnavný propagátor míru, může během jediného okamžiku velmi snadno stát násilník
LN Vzděláním jste psycholog. Je to pro vaši kariéru spisovatele nějak důležité?
Ano, psychologie mě pořád zajímá, i když k ní mám docela rozporuplný vztah: něčím mě láká, ale zároveň něčím dráždí. Tři patra jsou například silně inspirovaná Freudem, ale taky v nich najdete scénu, kdy se Arnon vydá na terapii a hrozně ho naštve, že jeho psycholožka pořád jenom komentuje, co říká on, takže začne křičet a požadovat, aby mu konečně řekla něco, co má smysl, a ne jenom „já vás chápu“. Navíc jsem psychology obklopen – psychology jsou moji rodiče i přátelé, takže z povzdálí sleduju nové trendy v oboru.
LN Třeba diskuse o traumatech u třetí generace přeživších holokaust?
Ano, i když zrovna v tomto případě mám taky zkušenosti z první ruky. Ve svých kurzech totiž mám právě příslušníky téhle generace, kteří nezřídka píšou o tom, jak jim rodiče, jejichž emoční stavy už byly důkladně zdokumentovány a svým způsobem se staly historií, málem zničili život. Ale abych byl konkrétní: rodiče druhé generace bývali často neurotičtí a trpěli úzkostmi, případně se vyhýbali fyzickému kontaktu a děti nijak nelíbali ani neobjímali, což vám moc nedovolí vzkvétat – a navíc máte sklon všechny ty chyby jako rodič zopakovat sám.
LN Politikou jsme začali, politikou i skončeme. Jak byste komentoval výsledek posledních izraelských voleb?
Podle mě minulé volby v Izraeli nebyly o pravici a levici tak, jak jsme v Izraeli byli běžně zvyklí uvažovat. Byly o rozdílu mezi Státem Izrael, jak ho založili Theodor Herzl a Ben Gurion, tedy coby demokratický stát s rovností všech občanů, svobodou projevu a úctou k soudnictví, a možností, že se naše země změní v něco opravdu hrozivého – v zemi extrémně rasistickou, ultraortodoxní, nedemokratickou a zkorumpovanou, bez respektu k zákonům. Tato možnost je nyní jasně vyloučena, protože výsledky voleb ukazují, že většina Izraelců nic takového nechce. Za to jsem šťastný. V nejhorším případě nám totiž bude vládnout široká koalice, která, jak doufám, stran základů izraelské společnosti najde shodu. V nejlepším případě by mohla vzniknout vláda, která bude mít šanci nás všechny posunout směrem k mírové dohodě, směrem, kterým jsme se měli ubírat ještě před nástupem Netanjahua. A tady cítím velký optimismus.