Kluk, co se jen chtěl s někým vyspat
Spříchodem Deana Moriartyho začalo období mýho života, který by se dalo nazvat životem na cestě. Předtím jsem docela často snil o tom, že vyrazím na západ, podívat se ven. Vždycky to ale byly jen takový mlhavý představy a nikdy jsem nevytáh paty z domova. Dean je ideální společník na cestování, protože se vlastně na cestě narodil, když se v roce 1926 jeho rodiče kodrcali ve starý rachotině do Los Angeles a zrovna projížděli Salt Lake City.“
Těmito slovy začíná nejslavnější Kerouacův román Na cestě, jedno ze stěžejních děl americké literatury 20. století, které se v okamžiku svého vydání v roce 1957 stalo biblí mladých lidí v celých Spojených státech a definovalo poválečnou generaci, jež se tolik vzpírala „americkému snu“, konformnímu stylu života svých rodičů. Na jejich základě o dekádu později vyrostlo hnutí hippies, které na rozdíl od beatniků nezůstalo jen v Americe, ale ovlivnilo celý svět.
Na to už ale Jack Kerouac, přes všechny výstřednosti konzervativní katolík, koukal s nevraživostí. Přestože celou jednu generaci založil a stal se její modlou, pořádně mezi ostatní vlastně nezapadal.
Zbití a blažení
Jack Kerouac (ročník 1922) pocházel z maloměstského prostředí massachusettského Lowellu z rodiny canucků, tedy francouzských Kanaďanů – ostatně jeho celé rodné jméno znělo Jean-Louis Lebris de Kerouac. Choutky psát měl už od dětství, ale mnohem víc ho v dospívání zajímal sport – na střední škole Kerouac platil za hvězdu amerického fotbalu. Právě na základě sportovního stipendia se dostal na newyorskou Kolumbijskou univerzitu, kam záhy odešel studovat a hlavně hrát.
Ovšem právě New York může za to, že Amerika sice přišla o nadějného hráče, ale získala výborného spisovatele. Jednak si Kerouac v prvním ročníku zlomil nohu, takže toho moc nenahrál, a především pro neshody s trenérem z týmu nakonec odešel. Daleko víc ho začal bavit úplně jiný život: hodně četl, rád se toulal městem a s kamarády se pustil do experimentování s drogami a sexem. Právě tehdy, v první půli čtyřicátých let, se formovaly zárodky budoucí beat generation.
Kerouac se v New Yorku seznámil s o pár let mladším plachým brýlatým chlapcem, z nějž se zanedlouho měl stát světově uznávaný básník Allen Ginsberg, společně pak vzhlíželi ke staršímu prozaikovi Williamu Sewardu Burroughsovi, jehož halucinační román Nahý oběd (1959) měl podobně jako Na cestě v budoucnu vstoupit do kánonu světové literatury. Kolem nich se motali další, více či méně důležití spisovatelé i prostí milovníci života. Jedním z nich byl Herbert Huncke, zloděj a narkoman, který jako první používal výraz beat ve smyslu zbitý či unavený pro stavy v období drogové závislosti. A byl to právě Kerouac, jenž od Hunckeho slýchal odfrknutí „I am beat“, kdo vymyslel termín beat generation (původně to měl být titul pro román Johna Clellona Holmese o beatnických historkách z počátku 50. let, který nakonec vyšel pod názvem Jeď!). Dodal mu ještě další význam – beat nemělo znamenat jen zbitý, ale i blažený (beatific), a tak vystihovat pocity celé generace.
V té době se už Kerouac také pokoušel vážně psát. První román vydal v roce 1950 pod názvem Maloměsto, velkoměsto a shrnul v něm své zážitky z dětství v Lowellu a příchod do New Yorku. Nutno dodat, že prvotina je to notně upachtěná. Při psaní se inspiroval velkými autory od Shakespeara přes Dostojevského po třeba Thomase Wolfa, ale i když se v románu objevují prvky typické pro jeho pozdější díla, jako je zalidňování reálnými postavami pod falešnými jmény, sám cítil, že to není ono.
Na cestě s Nealem
Za to, že se všechno změnilo, mohl Neal Cassady, kluk z ulice, který se jednoho dne v roce 1946 zjevil v New Yorku a s Kerouacem se seznámil. Stala se z nich nerozlučná dvojice. Zatímco Kerouaca svazovaly konvence a stud, Cassady prostě jen žil – naplno a bezhlavě. Kerouac jím byl natolik fascinovaný, že z něj učinil hlavní postavu románu Na cestě pod jménem Dean Moriarty. Společně vyrážely na tahy po barech a za děvčaty, společně stopovali po celých Státech i do Mexika a žili hodně divokým a nevázaným životem.
Podle oblíbené Kerouacovy legendy vznikl román Na cestě o jejich zážitcích tak, že si jednoho dne roku 1951 sedl k psacímu stroji, během tří týdnů od něj nadopovaný benzedrinem nevstal a na jednu dlouhou roli papíru, aby se nemusel obtěžovat měnit stránky, vychrlil celý román, čímž mimo jiné položil základy „spontánní prózy“. Pravda je však taková, že ho s rukopisem a jeho formou čekal dlouhý a bolestný zápas, který se táhl několik let, a základy napsané v onom tvůrčím záchvatu mnohokrát přepsal. Dlouho nemohl najít ani nakladatele – všichni román považovali za kuriozitu, ne skutečnou literaturu. Nakonec se ale úsilí Kerouacovi vyplatilo. Na cestě ho proslavilo po celém světě.
Počátkem padesátých let se k němu a Ginsbergovi přidávali další literáti, kteří sdíleli odpor k usedlému idylickému životu svých rodičů v předměstských čtvrtích. Někteří disponovali opravdu velkým talentem, jako třeba básníci Gregory Corso nebo Lawrence Ferlinghetti (ten je mimochodem stále naživu a aktuálně mu je rovných sto let!). Jejich scénou byl New York, než ho během pár let vyměnili za San Francisco. Jak to tehdy vypadalo, shrnul Kerouac v novele Podzemníci (1957), kde popsal svět večírků a spletitých beatnických vztahů. Zároveň ale k té době později dodával, že o žádnou „generaci“vlastně nešlo a celá pověst beatnického hnutí je nadnesená: „Nebyli jsme žádní intelektuálové, vůbec jsme nevedli nějaký abstraktní řeči o umění a psaní a tak. Byli jsme jen parta kluků, co koukali, s kým by se vyspali.“Nakonec, jak se rád chvástal, vedle psaní a pití byl jeho největší zálibou právě sex.
Z literární ilegality do oficiálního provozu beatnici vstoupili 7. října 1955. Kerouac byl u toho, přestože za to sám nemohl a všechno to bylo zásluhou jeho parťáka Allena Ginsberga. Ten večer se v sanfranciské Gallery 6 odehrála „kouzelná událost“, při níž vystoupilo „šest andělů na jednom jevišti“, jak stálo na pozvánce. Konalo se básnické čtení, kde vedle Ginsberga vystoupili ještě Kenneth Rexroth, Michael McClure, Philip Whalen, Philip Lamantia a Gary Snyder, mladí, talentovaní, ale renomovanými knižními domy ignorovaní autoři. Kerouac měl číst taky, ale k vystoupení před lidmi se ostýchavě neodhodlal. Místo toho za peníze z dobrovolného vstupného nakoupil demižony vína, jimiž hostil všechny návštěvníky, vystupující básníky povzbuzoval a přispěl k uvolněné náladě, do níž pak dopadla básnická bomba. Jack Kerouac
Jen tak mimochodem, Jack Kerouac byl sám skvělý básník. V době, kdy ke čtení v San Francisku došlo, se zabýval psaním haiku, lyrických básní původem z Japonska, které mají pouze tři verše, dohromady sedmnáct zvukomalebných slabik a zachycují prchavé momentální okamžiky. „Skutečný haiku musí bejt strašně jednoduchý, a přesto z něj musíš pochopit přesně to pravý, jako je to u snad nejslavnějšího haiku, který zní: ,Vrabec poskakuje po verandě, má mokré nožky.‘ V duchu vidíš obraz vlhkých ťápot a v těch pár slovech ještě taky vidíš všechen ten déšť, který ten den padal, a téměř cítíš navlhlý borový jehličí,“napsal o haiku v románu Dharmoví tuláci. Sám se specializoval na „západní haiku“, v nichž kvůli rozdílům mezi angličtinou a japonštinou ignoroval počet sedmnácti slabik. Stačilo jen zachytit „prostý obraz, zbavený vší poetické veteše a fíglů, a přesto vzdušný a ladný jako Vivaldiho pastorála“. Jak dobře mu to šlo, můžou čeští čtenáři posoudit v čerstvě vydané Knize haiku od nakladatelství Argo.
Nástup na scénu
Ale zpět do Gallery 6. Vrcholem večera se stal Ginsbergův přednes vlastní básně Kvílení, velkolepé skladby odhalující zoufalství své generace a útočící na „molocha“usedlé americké společnosti, kterou napsal jen pár týdnů předtím. Výjimečnost zážitku vedle samotného textu umocňoval i Ginsbergův přednes, jenž dlouhé několikařádkové verše pronášel na jedno nadechnutí. O Kvílení se začalo hodně mluvit, po jeho vydání se autor i nakladatel (jímž nebyl nikdo jiný než Lawrence Ferlinghetti, majitel nakladatelství City Lights) ocitli před soudem – ale o slávu už měli postaráno. Od toho okamžiku se s beatniky muselo počítat.
Profitoval z toho i Kerouac. Jakkoli renomovaná newyorská nakladatelství beatniky zatím pořád ignorovala, trh najednou zaplavila jejich díla – a byl o ně zájem, takže menší nakladatelé si spokojeně mnuli ruce. Světlo světa tak konečně spatřilo i Kerouacovo Na cestě, které vzápětí následovala další díla.
Jenže autorovi román sice vynesl slávu, po které vždycky toužil, a s ní i nějaké peníze, ale zároveň množství nesnází. Fanoušci, kteří pod vlivem knihy začali hojně stopovat, automaticky předpokládali, že Kerouacovi je stejně jako jeho románovému alter egu Salu Paradisovi pořád šestadvacet a cestuje od pobřeží k pobřeží, a jen těžko chápali, že skutečný Jack Kerouac je pětatřicetiletý unavený alkoholik, co před lidmi začíná mnohem víc utíkat.
Někdy se útěky povedly, jindy ne. Kerouac dlouhodobě osciloval mezi nechutí ke společnosti, když se třeba nechal najmout jako strážce požárů na vrcholu hory Desolation Peak, kde se týdny úplně sám pokoušel odpočívat, meditovat a psát, a strachem ze samoty. Zážitky z hlídkování v heroickém duchu shrnul jak v Dharmových tulácích , tak v Andělech zoufalství, kde už realističtěji opatrně přiznal, že se na vrcholku hory Desolation bál, nudil se a prchl odtud v okamžiku, kdy mu došly zásoby alkoholu.
Patřil k zakladatelům revoltujícího beatnického hnutí a z jeho románu Na cestě se stal manifest celé jedné generace. Jack Kerouac, od jehož smrti uplyne v příštím týdnu přesně padesát let, ale svůj „beat“nikdy moc nežil, jen ho s lahví alkoholu v ruce pozoroval. Čtenáři nechápali, že skutečnému Jacku Kerouacovi není šestadvacet a nestopuje někde u silnice, ale je to pětatřicetiletý životem unavený alkoholik
Svým vlastním stínem
Oblíbené tvrzení říká, že to nejlepší umělec vytvoří vždycky předtím, než se stane slavným. V Kerouacově případě toto klišé platí beze zbytku. Do roku 1957, než vyšlo průlomové Na cestě, napsal několik vynikajících próz, které vydal krátce po sobě. Šlo ponejvíc o autobiografické romány a novely, jimiž vystihoval atmosféru doby a beatnického hnutí, přestože si realitu občas „umělecky přikrášloval“.
Vedle už zmíněných Podzemníků šlo třeba o novelu Říjen v železniční zemi, popisující další zážitky z toulek po Americe, nebo Vize Codyho, kde se znovu vrátil k Nealu Cassadymu coby hlavní postavě. Hodně často taky vzpomínal na dětství a mládí: román Gerardovy vize popisoval konec života Kerouacova staršího bratra, který zemřel ve věku devíti let; v Doktoru Saxovi se zabýval vlastními vzpomínkami a nočními můrami z dob, kdy byl dítětem; citlivý román Maggie Cassidy je pak hold Kerouacově středoškolské lásce Mary Carneyové, s níž se při odchodu do New Yorku rozešel a na kterou zbytek života myslel jako na „největší lásku, kterou kdy měl“.
Přelom ve spisovatelově tvorbě představují Dharmoví tuláci. Po úspěchu knihy Na cestě měli být čímsi jako jejím pokračováním. Místo Neala Cassadyho do hlavní role obsadil básnického kolegu z čtení v Gallery 6 Garyho Snydera, překřtěného na Japhyho Rydera, a popisoval život v divočině s batohem na zádech či Snyderem praktikovaný zen buddhismus. Kniha to vůbec není špatná, ale přesto je na ní vidět, že vznikla vlastně jenom pro peníze.
Ovšem to, co následovalo, už za mnoho nestálo. A s přibývajícími roky se Kerouacovo psaní jen zhoršovalo. Román
Big Sur, demaskující beatnické pozlátko, je neskutečně unavený text, přičemž ze
Satori v Paříži, možná nejhorší knihy, kterou Kerouac napsal, je znát, že ho psaní už přestalo bavit. Opilecké historky z výletu do Evropy, kde se pokoušel v archivech pátrat po svých francouzských kořenech, ale protože neustále páchl alkoholem, nikdy ho k žádným dokumentům nepustili, se skoro nedají číst.
Zbytek života strávil osamělý Jack Kerouac spolu se svou matkou v St. Petersburgu na Floridě. Čím víc stárl, tím byl konzervativnější. Opovrhoval kulturou hippies, která vyrostla i na jeho knihách, a nechápal jejich autory v čele s Kenem Keseyem. Stejně tak nechápal Neala Cassadyho, že si s hipíky tak rozumí, a dokonce že se stal řidičem pestře pomalovaného autobusu Keseyho partičky „veselých šprýmařů“Merry Pranksters. Urážel staré přátele v čele s Ginsbergem kvůli homosexualitě, byť sám si v mládí homosexuální styky nejednou vyzkoušel taky, a málokdy byl střízlivý.
Když v roce 1968 našli v Mexiku mrtvého teprve jedenačtyřicetiletého Neala Cassadyho, byl Kerouac v šoku, nicméně svého „bratra“o moc dlouho nepřežil. Následoval ho 21. října 1969. Zemřel na krvácení jícnových křečových žil, způsobené celoživotním alkoholismem. Kerouac se zkrátka uchlastal. Bylo mu 47 let.
Nelze však říct, že by mu alkohol sebral tvůrčí síly. V té době už žádné neměl. A právě i díky pití mohl vedle ostatních beatniků žít a jako kronikář beat generation o nich psát.