Odešla průkopnice ekologického filmu u nás
Vpátek 18. října zesnula v Praze-Spořilově v důsledku vážné nemoci scenáristka a režisérka dokumentárních filmů Olga Růžičková. Narodila se 10. února 1921 ve Velimi na Kolínsku v rodině statkáře a zaměstnance drah Štěpána Sixty a jeho choti Jiřiny, roz. Jarkovské.
Sixtové dle ústní tradice odvozovali svůj původ od rodu Sixtů z Ottersdorfu. Šlo o rodinu udržující tajně evangelickou víru v období rekatolizace, jejíž příslušníci významně přispěli k obnově evangelictví na Kolínsku po vydání Tolerančního patentu. Olžin dědeček Bedřich Sixta byl pro své osvětové úsilí nazýván „velimským Tolstojem“. Byl osobním přítelem a spolupracovníkem T. G. Masaryka, který v Bedřichově velimském domě přespával při svých cestách po okolí. Bedřichův syn Štěpán zase udržoval kontakty s Antonínem
Švehlou. Rodina byla silně masarykovsky orientována a po nástupu komunistů k moci se někteří její příslušníci stali nejen obětí nucené kolektivizace, nýbrž byli odsouzeni také ke ztrátě svobody (uvězněna byla Jiřina Sixtová, terčem postihu se stal i Olžin mladší bratr Štěpán).
Olga Sixtová, později provdaná Růžičková, v letech 1949–1951 působila v Masarykově lidovýchovném ústavu. Odtud odešla vést vědeckou knihovnu v pražském Výzkumném ústavu vodohospodářském, kde se zabývala také tvorbou filmových dokumentů. Ve svých 35 letech se s podporou chotě Jiřího pustila do studia FAMU, aby se profesně zdokonalila ve svém oboru. Svoji pozornost často zaměřovala na velmi odborná technická a přírodovědná témata, v roce 1956 mimo jiné uveřejnila Kroniku slapské přehrady, v níž mapuje stavbu tohoto obřího vodního díla. Roku 1965 pro změnu natočila snímek, který zkoumá ekologické důsledky zrodu Lipna.
Svými filmy, jichž během svého života vytvořila více než sto a jež se doma i v zahraničí dočkaly 39 ocenění, se stala průkopnicí ekologického filmu v Československu. Její přínos tomuto prakticky se rodícímu oboru vysoce oceňoval mimo jiné zesnulý filmový historik Karel Čáslavský. Při studiu se blíže poznala se Zdeňkem Podskalským, Věrou Chytilovou či Jiřím Menzelem, ale jejich popularity nikdy nedosáhla. „Nevadilo mi to,“odpověděla mi před časem. „Chtěla jsem dělat věci, které mají z mého pohledu smysl, i když mi nikdy nepřinesou velkou známost.“Po celý život byla velice skromná a odmítala pokusy okolí o své zviditelnění.
V roce 1970 změnila profesní působiště a stala se režisérkou Krátkého filmu Praha, kde měla možnost rozšířit tematickou škálu své tvorby. Zde působila až do svých 67 let (do roku 1988). Krátký film v letech 1970–1985 vedl Kamil Pixa, kontroverzní osobnost spojená se zrodem StB, která však v době normalizace dokázala držet ochrannou ruku i nad režimem neoblíbenými filmaři. Také Olga Růžičková neměla díky svému „kulackému“původu vhodný kádrový posudek a neprospěla jí ani pozdější ilegální emigrace jedné z neteří do USA.
Olžiným chotěm byl katolík ing. Jiří Alois Růžička, DrSc., přední český fyzikální chemik a autor řady patentů, s nímž se seznámila již v době druhé světové války. Respekt obou manželů k vlastním náboženským tradicím vedl k tomu, že zvolili neutrální, civilní svatbu a soukromě se účastnili různých ekumenických aktivit i života obou „svých církví“, katolické a ČCE. Měli řadu dobrých přátel mezi duchovenstvem, k nejbližším patřil někdejší synodní senior ČCE Pavel Smetana. Olžiným bratrancem je známý keramik doc. Pavel Jarkovský. Olga a Jiří Růžičkovi (1918–2003) zůstali bezdětní a náhradu za své potomky tak nalézali v životě ve svých synovcích a neteřích.