Trochu jiné školy

Rodiče mají často pocit, že by pro jejich dítě byla nejlepší nějaká alternativní vzdělávací instituce. Ale jaká?

Bývá zajímavé číst si ve školních časopisech. Například následující reportáž: „Dlouho očekávaná událost konečně nastává. Úklid kaple spolu s novými kostelníky ze šesté třídy, krásná květinová výzdoba a malá Schola vedená sestrou Veronikou, nácvik zpěvu, důkladný nácvik s ministranty z řad žáků 3. až 8. ročníku, příprava pohoštění i další drobné či větší služby lidí, bez kterých by to prostě nebylo možné, se blíží ke svému vrcholu. Auto s vlaječkou přiváží pana kardinála Dominika Duku i s jeho ceremoniářem...“

Úryvek z časopisu Ostrovník dává tušit, že vzdělávací instituce, která ho vydává, nebude stejná jako většina ostatních. Kdo by ale dneska chtěl běžnou školu? Českým rodičům učarovaly alternativy. Samozřejmě ne všem, ale otázka, zda by nebylo dobré zapsat dítě do trochu jiné školy, se řeší v mnoha českých domácnostech.

„My jsme ateistická rodina, ale hrozně bych chtěla, aby Tomáška vzali tam, co chodí holčička od vedle, protože vidím, s jakou radostí každé ráno vykračuje z domova,“říká matka dvou synů Tereza Z. Kvůli zvýšení šancí zapsat mladšího z nich do církevní školy změnila před časem dokonce adresu, dlužno říct, že marně. Měli plno.

Na děti nespěchají

Když se řekne jiná škola, zdaleka nemusí jít jen o školu církevní, ba ani o školu soukromou. Například některé waldorfské školy zřizují obce. To je případ i ZŠ waldorfské v pražských Jinonicích. Charakteristika výuky, kterou najdete na jejích internetových stránkách, mluví o respektování vývojových fází dítěte a rozvíjení sociálních dovedností.

Koncept waldorfských škol vznikl už před sto lety, ale v mnohém se shoduje s moderní vývojovou psychologií. Učební plány zahrnují vedle obvyklých předmětů i tvůrčí rukodělné činnosti, pěstuje se vyprávění a sdílení, ale hlavně se na nikoho v ničem nespěchá. Někdo může mít dokonce pocit, že se děti od rychlého učení odrazují. Výsledkem přitom nebývá zaostávání, spíše naopak.

Ve světě působí více než tisícovka waldorfských škol. V Česku vznikaly od devadesátých let, dnes je jich několik desítek, ale už moc nepřibývají, což ovšem neznamená, že nepřibývá alternativních škol. Například v Kladně začala nově fungovat základní škola s Montessori zaměřením, které už má také skoro stoletou historii. Je rovněž založené na nenátlaku a nesoutěživosti, ale i na snaze nevybudovat u dětí závislost na pochvalách.

Minimalizování nátlaku je charakteristické i pro poměrně nové a zásadně privátní Scio školy, kde už nenazývají učitele učitelem, nýbrž průvodcem ve vzdělávání.

Některým dětem a rodičům to vyhovuje, jiní se obávají přílišné rozvolněnosti. „Mám pocit, že moje dítě potřebuje, aby ho občas někdo k něčemu přinutil,“konstatovala v internetové diskusi jedna z matek, které se posléze rozhodly pro rovněž alternativní, ale přece jen o něco tradičnější školu, jež se od Scia odpojila.

Přírodní neznamená bez IT

V některých rodinách celkem přesně vědí, co pro své dítě nechtějí, ale tápají, když mají formulovat, co chtějí. Dost často mluví o tom, že by neradi, aby jejich dítě vyrůstalo u počítače.

Pražská Přírodní škola, jež vznikla jako privátní už v devadesátých letech, funguje trochu jako skautský oddíl, což je pro mnohé lákavé. Běžné je tam například vrstevnické učení. Je známo, že dítě se naučí nejvíc od jiného dítěte nebo tím, že má samo vyložit látku někomu jinému.V Přírodní škole si žáci dokonce připravují vlastní vyučovací hodiny. „Chodí mi tam dvě děti a považuji to za nejlepší investici svého života,“stojí na stránkách Rodina.cz pod jménem Helena. Pod jménem Violetina najdeme ale spíš lehký povzdech: „Je to dost náročná škola, pořád nějaké výjezdy, systém postupných zkoušek a zápočtů, některé znalosti jsme neměli jako povinné ani na vysoké škole...“

Kdo by čekal, že se v Přírodní škole nebude pracovat s „nepřírodními“počítači, mýlil by se. V jejích dokumentech se praví mimo jiné: „Každá třída umožňuje vyučujícím i studentům používat vedle klasických pomůcek (tabule, schémata) přenosný počítač v kombinaci s nastálo připevněným dataprojektorem, zvukovou aparaturou a velkým projekčním plátnem.

Jedna věc je zřejmá: Rozdíly mezi alternativními a běžnými školami se zmenšují. Potvrzuje to i náměstek ústředního školního inspektora Ondřej Andrys: „Učitelé dnes běžně zařazují dílčí alternativní přístupy v takzvaných běžných školách. Zároveň platí, že vzdělávací programy alternativních škol, jako jsou Montessori, waldorfské, Step by step a podobně, musí vycházet z rámcového vzdělávacího programu. To v důsledku znamená, že očekávané výstupy a dosahované kompetence žáků mají být stejné jako v případě všech ostatních škol.

Záhořovo lože

Tady je třeba vysvětlit, že rámcový vzdělávací program (RVP) nahradil po roce 2004 někdejší rigidní školní osnovy, které říkaly, kdy a jak přesně se co učí. Učitelé pak dostali možnost vytvořit si na základě tohoto dokumentu vlastní školní vzdělávací program podle svých představ a zkušeností. Do mantinelů rámcového vzdělávacího programu se přitom musely dostat i školy „jiné“, které měly původně programy svoje, ovšem s tím, že si určitou jinakost mohou ponechat. Ponechaly?

„Rámcový vzdělávací program je trochu jako Záhořovo lože. Tomu, kdo je do něj moc dlouhý, je třeba useknout hlavu, kdo je moc krátký, musí se natáhnout, takže se třeba přetrhne,“říká s nadsázkou ředitel Základní školy waldorfské v pražských Jinonicích Pavel Seleši. Připomíná, že původní idea RVP předpokládala velmi jednoduché kurikulum neboli obsah vzdělávání. „Jenže se z něj vyvinuly stovky závazných výstupů a já pochybuju, že existuje škola, která by dokázala poctivě a do hloubky v dětech zasít všechna témata, která ten program nařizuje.“Řediteli Selešimu by víc vyhovoval finský přístup, který potlačuje hranice mezi předměty a zdůrazňuje i jiné než vědomostní dovednosti.

Čítanku píší rodiče

Na otázku, co bylo třeba v průběhu existence školy měnit, vysvětluje, že třeba počty hodin, které jsou v rámcovém vzdělávacím programu dané. „My máme například od první třídy výuku jazyků. Každý týden dvě hodiny angličtiny a dvě hodiny němčiny. To má svůj význam v tom, že se děti učí vniknout prostřednictvím říkanek, písniček a podobně do jiných sociokulturních prostředí, než je to jejich zabydlené.“

Problém podle ředitele ale je, že závazné pokyny se pořád mění. „Po třech letech platnosti rámcového vzdělávacího programu někdo navrhl a centrálně schválil povinnost mít od třetí třídy hlavní cizí jazyk v minimální dotaci tři hodiny. Jenže když někde jednu hodinu přidáte, musíte jinde jednu ubrat. Taky už nemůžete brát ty dva cizí jazyky paralelně a po epochách, jak jste to měli vymyšlené, propracované a vyzkoušené,“stýská si Seleši.

Jedna zvláštnost alternativních škol, včetně těch waldorfských, je poměrně známá. Děti tam většinou začínají číst později než jinde. Tedy ne že by jim to nešlo, prostě se to netrénuje. První rok se cvičí spíš artikulace, rytmus, vyprávění, hra na flétnu, na konci znají žáci všechna tiskací písmena, s psaným textem se ale začíná pracovat až od druhé třídy.

Na otázku, kdy začínají žáci plynně číst, odmítá ředitel Seleši odpovědět jednoznačně: „Neřešíme, jestli je to ve druhé, nebo ve třetí třídě. Podle výzkumu, který provedla mezinárodní organizace pro ověřování výsledků vzdělávání PISA, jsme ale byli jako škola hodnoceni v porozumění textu jako nadstandardní.“

Mimochodem, právě v jinonické waldorfské škole se s textem doslova mazlí, a to v úzké spolupráci s rodinou. První čítanky píší dětem dokonce sami rodiče a vypravují je skoro jako někdejší památníčky. Pěkně perem. Přitom ani tady nejsou tabu počítače. Ostatně IT vyučuje právě ředitel. A žáci se na programování připravují vlastně už od prvního stupně základní školy.

Nároky státu na vzdělání dosahované v alternativních školách jsou stejné jako v případě všech ostatních škol

Unikum je každá škola

Školy, které jsou vnímány jako „trochu jiné“, vyžadují většinou poměrně intenzivní spolupráci rodičů. Někomu se to může zdát dost náročné. Takže pokud se někdo na něco takového necítí, asi by měl pro potomky volit tradičnější cestu. S velkou pravděpodobností přitom zjistí, že běžná škola není stejná, jakou absolvovala jeho generace. Ostatně i ředitel waldorfské školy Pavel Seleši říká: „Já se pravidelně stýkám u nás v Praze 5 s ostatními řediteli a co vím, každá škola je svým způsobem unikum. Nikdy bych proto třeba nepoužil pojem normální škola, protože každá je svá.“

Ano, alternativa láká. Znamená další možnost, třeba lépe vyhovující. Znamená ale taky, a to je důležité, konkurenci pro ostatní. Ta bývá zpravidla prospěšná všem. Je tu jen jeden otazník, totiž změna financování škol. Od ledna už nemají být dotovány tak docela podle toho, kolik přilákají žáků, takže by se mohlo stát, že ředitelé už nebudou mít tak velký zájem, aby jejich školy byly lepší než jiné.