Jak jsem na tom se svatými

První asociací, kterou si vybavím v souvislosti se světectvím, jsou čtyři folklorní verše: „Svatý, svatý,/ půjčte mi tři zlatý./ Až já budu svatým,/ já vám je oplatím.“Mluvčí byl chudák – přesvědčený, že mu svatí v jeho bídě nepomohou, a vlastně na ně ani nevěřil.

Rozumím mu, ale obecně za pravdu mu dát nemohu. Myslím na židovského lékaře Janusze Korczaka, který se svěřenými dětmi zahynul v plynové komoře, přestože sám na smrt nemusel. Pomohl jim umírat. Jeho čin má absolutní mravní hodnotu. Nesmírnou úctu a vděčnost si zaslouží Nicholas Winton a jiní zachránci Židů před holokaustem. Lidem nežidovského původu uděluje za to stát Izrael titul Spravedlivý mezi národy.

Církev vycházela z jiné logiky: absolutní mravní hodnotu ztělesňují svatí většinou celým svým životem. Svatý Simeon Stylita starší, zvaný Sloupovník (asi 389 – 459), žil nepřetržitě téměř po čtyři desítky let na sloupu, který si dal nakonec zvýšit až na dvacet metrů, kázal a působil zázraky. Jako zbožný chlapec jsem ho obdivoval. Později jsem si kladl o pobytu na sloupu praktické otázky, na které legenda neodpovídala. Ještě později jsem si, ač katolík, bez hněvu přečetl výklad Simeonova světectví v jednom románu Milana Kundery: toužil udělat něco mimořádného.

Jako kacíř jsem se kdysi projevil i před svými spoludisidenty evangelíky, kteří sice svaté neuznávají, ale když jsem v samizdatu uveřejnil kritickou poznámku o Františku Halasovi, reagovali, jako bych se rouhal: „Vy neuznáváte ani Halase? Koho si vůbec vážíte?“Když jsem odpověděl, že Halase, označili to za nelogický rozpor. Marně jsem vysvětloval, že si básníka skutečně vážím, ba mám ho rád.

Snažím se to některým přátelům a známým vysvětlit i dnes. Málokdy úspěšně.