Umělá inteligence a my
Vídeňské bienále načalo důležitou diskusi o hodnotách v digitálním věku. Věnovalo se jak pozitivním přínosům umělé inteligence, tak jejím hrozbám. Marlies Wirthová (* 1980)
Dvanáct let po uvedení prvního iPhonu na trh do našich životů stále hlasitěji promlouvá umělá inteligence. Varuje nás před dopravní zácpou, hledá nejefektivnější cvičení anebo počítá nachozené kroky. „Poprvé nám něco dokáže intelektuálně konkurovat. V tom smyslu se opravdu jedná o přelomový moment lidských dějin,“říká Marlies Wirth, jedna z hlavních kurátorek nedávno zakončeného Vídeňského bienále.
LN Proč jste se v letošním bienále zaměřili právě na umělou inteligenci?
Už před dvěma lety jsme se na bienále zabývali robotikou, digitalizací a automatizací práce. V rámci příprav jsme se pochopitelně setkali i s problematikou umělé inteligence. Fyzický stroj musí být řízen nějakým systémem, a obvykle je to právě umělá inteligence. Myslím, že je pro nás těžší vidět, že stroje nepřebírají pouze fyzicky náročnou práci, ale najednou i tu intelektuální. Že se za nás rozhodují.
LN Na druhou stranu, nevyhledávalo lidstvo pomoc při rozhodování vždy?
Od nepaměti jsme hledali něco, co by nám přemýšlení ulehčilo. Počínaje kameny, které nám pomáhaly s počítáním. Umělá inteligence se ale takovéto „strojovosti“najednou vymyká, má v sobě něco bytostného. Učí se z našich dat a tím pádem se dokáže rozhodovat sama za sebe. Přelomové například bylo, když umělá inteligence AlphaGo ve hře go velmi nečekaným tahem porazila mistra světa. Přisuzujeme tak umělé inteligenci něco jako kreativitu, přestože se stále jedná pouze o velmi rychlé zpracování dat, které je v takovém časovém úseku pro člověka téměř nemožné.
LN Na ústřední výstavě letošního bienále Tísnivé hodnoty jste poukazovala na negativní aspekty umělé inteligence, jež mohly nahánět i hrůzu, na ostatních výstavách byly k vidění spíše její pozitivnější aspekty.
Chtěli jsme upozornit na ambivalentní možnosti umělé inteligence. Zatímco v Tísnivých hodnotách
Přítomnost.
byla atmosféra o něco tíživější, na ostatních výstavách jsme chtěli ukázat, co je v silách každého z nás. Jednou z našich motivací bylo vysvětlit, že vývoj probíhá přímo za našimi dveřmi, že od nás není příliš vzdálen. A že ho můžeme sami přímo ovlivnit.
LN Die Presse vám přitom v kritice vyčítá, že jste se obraceli na již přesvědčené, že se bienále konalo na příliš málo místech.
Myslím, že je nyní moderní říkat, aby instituce chodily do periferií, tedy aby umění šlo k lidem, když lidé nejdou za uměním. To je podle mě pravda pouze do určité míry. Jistě je to důležitá myšlenka, na druhou stranu je to ale také otázka infrastruktury a finanční udržitelnosti. Nemá smysl ignorovat výstavní haly, kterými disponujeme. Mohli bychom si samozřejmě vzít kritiku více k srdci a implementovat projekt na více místech. Na druhou stranu, když jsme to udělali před dvěma lety, byli jsme kritizováni za přílišnou fragmentaci programu.
LN Letos bylo k vidění celkem devět výstav, uvedli jste i divadelní hru, pořádala se vědecká konference i symposia. Bylo vůbec vaším cílem, aby návštěvníci zhlédli všechny programové body?
Obsahově je vždy zajímavější, když na jedno téma nahlíží několik různých institucí. Je zajímavé vidět, jak na výzvy budoucnosti reaguje architektura, jak design – a jak věc uchopit spíše performativně, anebo v rámci výstavy. Všechny programové body se však odvíjely od našeho hlavního tématu, letos šlo především o nové hodnoty v digitálním světě. Na některých výstavách byl na ně důraz větší, na některých zase menší. Vždy jsme se ale zabývali otázkou, s jakými postoji chceme do tohoto digitálního světa vkročit, s jakými postoji tyto nové nástroje používat.
LN Je podle vás vůbec úkolem muzea, aby produkovalo hodnoty? Nestaví se tak do nelehké pozice mezi vizionáře a politiky?
Muzeum samo o sobě vždy hodnoty produkuje. Už jen nákup určitého objektu produkuje hodnotu v tom nejjednodušším slova smyslu – a to hodnotu přidanou. Pokud jde o naše výstavy, nechceme žádné hodnoty ani postoje nijak propagovat. Naopak. Já se necítím vůbec povolaná, abych o tom ostatní poučovala. Snažíme se ale tyto otázky otevírat. Například ve zdravotnictví můžeme díky umělé inteligenci rychleji diagnostikovat zelený zákal, na druhou stranu toho můžou využít zdravotní pojišťovny a příště vám nastavit méně výhodné pojištění. Je důležité, aby na podobnou problematiku poukazovaly i kulturní instituce, aby tím otevíraly širší diskusi.
LN Tíživé otázky jste na výstavě opravdu nechávali spíše nezodpovězené.
Chtěli jsme diskusi spíše zahájit. Kdybychom odpovědi předepsali, mohli by si návštěvníci myslet, že otázky jsou zodpovězené, že se jimi nemusí dále zabývat. My ale chtěli ukázat, že se jedná o živá témata. Naším přáním
Vystudovala dějiny umění na
■
Vídeňské univerzitě a od roku 2006 působí ve Vídni v Muzeu užitého umění MAK jako kurátorka v oblasti digitální kultury.
Kromě příprav hlavních výstav
■
Vídeňského bienále – naposledy expozice Tísnivé hodnoty: Umělá inteligence & ty – vede v muzeu rovněž sbírku designu.
Specializuje se na současné
■
konceptuální umění a zajímá se o kulturně-antropologický kontext umělecké produkce. Právě tyto aspekty často tematizuje na nezávisle organizovaných výstavách, ke kterým rovněž připravuje teoretické eseje.
LN Jako například?
Všechno má svá pro i proti. Například iPhone naprosto změnil naši komunikaci: zjednodušil se mezilidský kontakt, okamžitě se dozvíme o aktuálních událostech. Ale k provozu technologií potřebujete enormní množství dat, která jsou sledována a dále prodávána. Google pochopil jako první, že i zdánlivě irelevantní data se dají prodávat. Najednou bylo zajímavé i to, jaké stránky máme otevřené vedle sebe či jak dlouho na nich strávíme. Jsme konzumenty dat, naše zájmy se stávají produktem, využitelnou hodnotou. Zjištění, že profitovat se dá na všem, je obrovský problém. Je důležité, aby opět začaly vznikat bezkonzumní prostory, kde můžeme zahálet bez toho, abychom si museli něco objednávat.
LN Máte právě ze ztráty času na prožívání a přemýšlení největší strach?
Trochu ano. Je to poprvé, co nám něco dokáže takto intelektuálně konkurovat. Nebezpečné může být i hodnocení jednotlivců pomocí technologií v celospolečenském kontextu, jak dobře ilustroval seriál Black Mirror. Připomíná to vyloučení osob ze společnosti kvůli jejich náboženství, původu, barvě pleti. Musíme být na pozoru, abychom technologie nevyužívali k dalšímu prohlubování sociálních nerovností, ale naopak pracovali na jejich vyvážení.
Autorka studuje dějiny umění