Muzeum totality sem patří. Ale ne pod Stalina
Pražské zastupitelstvo nedávno schválilo vznik muzea, které nám bude připomínat život v totalitních režimech 20. století. Praha jako jedno z mála středoevropských a východoevropských hlavních měst dosud takové muzeum nemá. Emoce budí debata o umístění muzea, součástí rozhodnutí je totiž také konstatování, že muzeum nebude stát na Letné v podstavci, který tam zbyl po odstřelení monumentální sochy diktátora Stalina.
Místo u podstavce sice má symbolickou hodnotu, jinak je ale pro umístění muzea krajně nevhodné. Oproti představě, že v podzemí je možné zamést a vymalovat a můžeme začít, stojí realita: na Letné není budova, ale deska bez funkční hydroizolace, na betonových sloupech, na původním terénu a bez podlahy. Stavitelé pomníku neměli jakoukoliv ambici podzemí pod podstavcem využívat pro veřejnost, v kolaudačním rozhodnutí je to dokonce zakázáno. Změnit podstavec na trvale využitelný prostor by bylo finančně extrémně náročné. Kromě vytesání do skály snad neexistuje dražší řešení, než významnou veřejnou stavbu, a tou Muzeum paměti 20. století beze sporu je, postavit znovu na místě, kde je nutné zbourat a odvézt stavební suť z čtrnácti tisíc metrů čtverečních plochy a poté novostavbu opět zakopat pod zem, protože tak je postaven územní plán. To je totiž to, co by se ve skutečnosti odehrálo a že nemluvíme o teorii, můžeme vidět ve studii objednané Prahou v roce 2018, která na místo podstavce umístila galerii pro Epopej. Projekt samozřejmě nebyl pouhým využitím podstavce, z velké části ho boural a různě dostavoval. Vyhodit z okna stamiliony jen proto, abychom odvezli beton, který sem stavitelé pomníku v padesátých letech nalili, nedává smysl.
Oblíbené místo nejen Pražanů Torzo pomníku je funkční a oblíbenou součástí Letenských sadů, kam má přístup každý a zdarma – jak obyvatelé Prahy, tak její návštěvníci jej pokládají za jedno z míst s nejlepší vyhlídkou na historické centrum Prahy a využívají jej k procházkám, posezení a odpočinku; místo je světově známou destinací také pro skateboardisty. Spontánní a volné využívání celého prostoru okolí pomníku by stavba a provoz jakékoli instituce, ať už dříve zvažovaného akvária, galerie nebo muzea totalit, nutně omezily. Stavba muzea a jeho následný provoz by také představovaly velkou zátěž pro celé Letenské sady. Nechceme do parku přivést těžkou techniku a nákladní automobily odvážející suť a přivážející stavební materiál ani automobilovou dopravu zajišťující následné zásobování muzea, případně dopravu návštěvníků. Představa, že muzeum může trůnit uprostřed parku a všichni se k němu dopraví pěšky, je přinejmenším naivní: každé muzeum a galerie velikosti Národního technického muzea potřebuje dopravu. Kamiony, když se instaluje výstava a každý den řádově desítky aut, které přivážejí exponáty, lidi, zásobují – to vše by v tomto případě jezdilo skrze letenský park, jiná cesta není. V jedné z debat zazněl jako dobrý příklad muzea v parku pařížský Louvre – ten je ale ve skutečnosti obklopený ze všech stran silnicemi a do jeho vstupní haly ústí východ z metra.
Otázka tedy zní, kam s ním? Když velká evropská města hledají místo pro muzeum nebo jinou významnou veřejnou stavbu, hledají buď symbolické umístění, nebo vyberou místo, které potřebuje pozvednout – takto se stavěla třeba v Paříži na železničním brownfieldu Francouzská národní knihovna a nejnověji blízko městského okruhu nová filharmonie. Podobně potřebných míst má Praha dost. Muzeum ve století digitálních technologií také nemusí být jedna velká budova. Zajímavým konceptem je topografie paměti, kdy muzeum mohou tvořit drobnější expozice na autentických místech obou totalit dvacátého století propojené aplikací.
Muzeum paměti 20. století do Prahy patří, obětovat mu oblíbené místo uprostřed parku ale moudré není. Myslí si to ostatně i tisíce Pražanů, kteří petici na podporu zachování současného využití „Stalina“už podepsali. Svobodné pobývání, skejtování a občasné kulturní a sportovní produkce na zbytku pomníku diktátora vnímáme jako silný vzkaz diktátorům všeho druhu přes půl století, vzkaz, který bychom neměli rozmělnit: svoboda zvítězí.