Za přepis samizdatu se režim mstil

Slovo samizdat pochází z ruštiny a je protikladem slova gosizdat – gosudarstvenije izdatělstvo, státní vydavatelství. Znamená tiskovinu, kterou si člověk (nebo skupina osob) vydává sám, bez povolení státu.

České samizdaty existovaly již za války, ale též v 50. letech; tehdy ovšem šlo o umělecká díla. Masově se v Československu samizdat začal vyskytovat po začátku normalizace, kdy také v knihovnách oficiálně vznikla oddělení libri prohibiti. Dostaly se tam knihy politicky nepohodlných autorů, ale také knihy, které přeložil politicky nevhodný překladatel nebo k nimž napsal předmluvu či doslov člověk, který se z politických důvodů nesměl vyskytovat ve veřejném prostoru.

Kniha napsaná přes „kopírák“na psacím stroji dnes vypadá dojemně, ale musíme vzít v potaz, že v 70. letech dnešní technika neexistovala. Na tyto knihy, vycházející v mnoha samizdatových edicích (Petlice, Expedice, Popelnice, Svíce a další) čtenáři čekali „ve frontě“a mnohdy dostali knihu na jedinou noc, aby mohla obejít víc čtenářů. Autoři i přepisovači riskovali, stávalo se, že byl někdo za pouhé

Ludvík Vaculík se ujal vydávání zakázané literatury v Edici Petlice

přepisování samizdatu uvězněn a vyšetřován, nemluvě o výsleších, vyhazování z práce a jiných šikanách.

Přesto v 70. letech začala vedle knižních edic – tedy knih českých autorů, kteří nemohli vycházet oficiálně, nebo „nežádoucích“překladů – začala víceméně pravidelně vycházet také celá řada samizdatových časopisů: Kritický sborník,

FOTO PŘEMYSL FIALKA

Informace o Chartě 77, Vokno, Střední Evropa, Revolver revue a další. Někteří autoři do nich psali pod vlastním jménem, jiní pod pseudonymem. Samizdatové časopisy i knihy významně pomáhaly utvářet „podzemní“společenství, v němž se debat na různá témata neúčastnili jen disidenti, ale i kriticky smýšlející lidé, kteří působili „ve strukturách“.