Prestiž pravopisu
nic neudělalo, tu mou víru v lidské schopnosti vůbec nenahlodává, právě naopak: obdivuji, jak schopné a šikovné úředníky máme, když pomocí svých předpisů, výnosů a nařízení i osobním nasazením už 11 let zvládají jakékoliv obnově zabránit. Inu, zlaté české ručičky a v nich zlatá česká razítečka…
Ale k věci: v tom plátěném levém palácovém křídle byla spousta zajímavých exponátů, za nimiž evidentně stály skvělé nápady a pečlivé řemeslné provedení. Nadchlo mne třeba pracovní křeslo, ve kterém se dá i při psaní na počítači v podstatě ležet, houpačka do obývacího pokoje, brýle, ve kterých jsem vypadal jako Albus Brumbál, a řada dalších věcí – pravda nic jsem si nekoupil, protože… inu dobrý nápad se musí zaplatit.
Ovšem – nemohu to smlčet – expozice měla i méně příjemné stránky. Nikoliv v oblasti exponátů, ale v oblasti jejich popisů, přiložených propagačních materiálů, nápisů na výstavních panelech a tak podobně. Se skvělými, nebo alespoň dobrými a v každém případě novátorskými nápady z oblasti designu totiž kontrastovaly špatné (byť také „novátorské“) nápady v oblasti českého pravopisu – zejména v oblastech psaní interpunkčních čárek a rozlišování tvarů „mě“a „mně“. To bylo skutečně zklamání – ten kontrast pečlivé starosti o nejposlednější detail exponátu a evidentní lhostejnosti k mateřštině.
Jasně, jazyk se vyvíjí, nepíšeme už jako Hus, Komenský, ba ani jako obrozenci. Leč jejich vztah k jazyku bychom si měli připomenout. Takový Karl Ignaz Mácha například své deníky i první díla psal německy, a teprve poté, co se pořádně naučil češtinu, se přejmenoval na Karla Hynka a napsal Máj. Což analogicky platilo i pro mnoho dalších: umět dobře česky byla tehdy prostě prestižní záležitost. Dnes už zřejmě není – nejen v rámci uvedené výstavy, ale zcela obecně – což je škoda, ale nejen to: potřeba vyjadřovat se v písemném projevu tak, aby výsledný text vyjádřil, co jsme chtěli, je stále podstatná, a možná dokonce podstatnější než v dobách uvedených českých velikánů, neboť soudní pře o výklad hospodářských smluv jsou, jak slýchám, na denním pořádku.
KAREL OLIVA