Umělci roku 1989
ve své hudební kariéře dospěl na možný vrchol – dokonce jsem dostal cenu Zlatá nota, čímž patřím mezi asi šest lidí, kterým se podařilo v nějaké anketě porazit Karla Gotta. Ale připadalo mi, že s hudbou, jakou dělám, se už dál zajít nedá. A tak jsem si řekl, že chlap by měl zkusit ještě něco jiného. A najednou se tady otevřela spousta možností. Kapelu jsem rozpustil, přesněji řečeno jsem ji předal Petře Janů, která zrovna neměla s kým zpívat, a do politiky šel s čistým úmyslem dělat ji naplno.
LN Nenapadlo vás podnikat? Jste přece vystudovaný ekonom.
Ne, to opravdu ne. Na podnikání musíte mít talent. Nicméně ekonomické studium mi trochu pomohlo v politice, třeba v tom, že pro mě některé pojmy nebyly úplnou španělskou vesnicí. Taky jsem si naivně myslel, že mi pomůže, že jsem zvyklý vystupovat před lidmi. Ale to jsem se tedy šeredně zmýlil.
LN Proč?
Zatímco na koncert si lidé koupí lístek, protože vás chtějí slyšet, v politice vás nejméně polovina těch, kdo vás poslouchají, na tom místě vůbec, ale vůbec nechce. Na tohle se člověk musí docela dlouho adaptovat a někomu se to zcela nepovede. Myslím, že i já jsem patřil mezi ty, kdo až tak splachovací nebyli. I to byl jeden z důvodů, proč jsem po těch asi jedenácti letech z politiky odešel.
LN Jaké byly další důvody?
Partajní půtky. Přišel jsem na to, že když chcete něco prosadit, musíte vstoupit do nějaké strany, jako nestraník jste v parlamentu zbytečný. Ale to s sebou nese všelijaké pikle a čáry, které se uvnitř stran dějí. A to, prosím pěkně, ve všech. Ať je to strana pravá, nebo levá, vládnoucí, či opoziční, vždycky se tam vaří hrozné věci. A je to jedna z velmi mála věcí, ve kterých jsem ochoten se shodnout s naším panem prezidentem, když říká, že ty největší sviňárny jdou zevnitř vlastní strany, ne od politických soupeřů.
LN Ve veřejných funkcích jste si vyzkoušel tři pozice: poslance, náměstka ministra kultury a ředitele projektu Praha – evropské město kultury roku 2000. Který z těch postů vás nejvíc naplňoval?
Je to možná zvláštní, ale ten ministerský úřad. Tyhle systémy mě zajímají, kdybych byl dneska mladý a rozhodoval se, co půjdu studovat, asi by to byla práva. Nicméně i na ministerstvu jsem narazil na určité limity, což bylo do jisté míry dáno například tím, že až do chvíle, než jsem tam nastoupil, jsem nikdy v životě neměl šéfa. A najednou nade mnou byl ministr, navíc velká osobnost Pavla Tigrida, a já se s ním dostal do konfliktu, kvůli němuž jsem musel z ministerstva odejít. Nicméně musím zdůraznit, že naše spory byly ryze pracovní, nikoli osobní nebo politické.
LN Už jste někde říkal, že při svém vstupu do politiky jste měl pocit, že se k hudbě nikdy nevrátíte. Nicméně vám to nedalo a postupně jste občas začal hostovat s kapelou Vladimíra Mišíka. Byla to nějaká vnitřní potřeba?
Byla. První dva roky, kdy jsem byl ve Federálním shromáždění, jsem opravdu nezazpíval ani tón a vůbec mě nenapadlo, že bych se k hudbě mohl vrátit. Považoval