Změnil se už bezbrankový stav...
Legendární pořad Českého rozhlasu S mikrofonem za hokejem si fanoušci už v této extraligové sezoně nenaladí. Jeho konec mrzí i komentátorskou stálici Tomáše Lörincze.
Po šest dekád sportovní příznivci o hracích dnech hokejové extraligy pravidelně ladili populární pořad Českého rozhlasu Radiožurnálu S mikrofonem za hokejem. Ten v klasické podobě, kdy si reportéři v necelé dvouhodinovce předávali komentátorskou štafetu, letos skončil. Místo toho se dostává pouze na pravidelné krátké vstupy.
Hlas Tomáše Lörincze (47) k relaci S mikrofonem za hokejem patřil 22 let. O tom, jak pořad v dětství sám poslouchal, v čem tkvělo jeho kouzlo i o pohrůžkách za kritiku v éteru si pro LN povídal před odjezdem do Spojených států, kam s kamarády mířil na NHL. To jen dokazuje, že i dlouholetý profesionál si dokáže udržet fanouškovský zápal.
LN Kdy jste se dozvěděli, že se v nové sezoně už pořad S mikrofonem za hokejem nebude v klasické podobě vysílat?
Do regionů se to doneslo asi čtrnáct dnů před extraligou. Kolegové z Vinohrad to věděli už dřív, ale ne o moc.
LN Jak to vedení rozhlasu zdůvodnilo?
Mluvilo se o tom na několika poradách, vedení tam i řeklo své důvody. Zkrátka, že to už neodpovídá současnému modernímu pojetí rádia. Jakožto zaměstnanci rozhlasu to moc hodnotit a komentovat nemůžeme, ani nám to nepřísluší. Z osobního pohledu mě to mrzí, protože jsem s tímto pořadem spojil kus života – dělal jsem ho od roku 1997.
LN Co pro vás pořad S mikrofonem za hokejem znamenal?
Tento pořad mě vlastně dostal k rádiu, jako dítě jsem na něm vyrůstal. Když mi bylo šest sedm let, jako spousta fanoušků jsem hltal extraligové reportáže Aleše Procházky a řady dalších komentátorů, zapisoval si výsledky, propočítával tabulku. Strašně se mi to líbilo a říkal jsem si při něm, že bych se jednou chtěl do rádia dostat.
LN Takových nás bylo hodně: v televizi přenosy ze zápasů, posléze magazín Buly a k tomu reportáže S mikrofonem...
Já jsem to měl dokonce obráceně – rozhlas na prvním místě a až po něm televizi. A mám to tak vlastně dodnes.
LN Jak lidi kolem sportu na konec reagovali? Například televizní komentátor Robert Záruba napsal, že je to, „jako by mu vyrvali kus dětství“.
Ptali se proč.
LN Proč tedy?
Já ten pořad dělal 22 let, takže v tom mám velké emoce, těžko se mi na to odpovídá. Na druhou stranu nezbývá než pochopit, že to tak je. Taky tomu nenahrává rozdrobení zápasů do celého týdne a jejich rozdílné začátky. Dřív se hrálo od pěti nebo od půl šesté. Teď se většinou začíná mezi pátou a půl sedmou a třeba o víkendu některé týmy hrají již brzy odpoledne. Z tohoto pohledu ten pořad už nebyl tím, čím býval, a nešlo to dost dobře udržet.
LN V čem tkvělo jeho kouzlo? Třeba to, že posluchač vnímá rozhlasovou reportáž jinak než divák televizního přenosu a zápasové dění si do značné míry sám může představit? Tedy trochu jako čtení knížky...
Tak nějak to asi bude. Mě právě bavilo představovat si, jak to na tom ledě asi zrovna vypadá. A někteří kolegové jako třeba Aleš Procházka to popisovali tak dobře, že by si to dokázal představit i cvičený šimpanz. Zrovna Aleš to navíc komentoval odlehčeně a vtipně, posluchače informoval i bavil. Celkově byl ten pořad pestrý. Výhoda tohohle pořadu ve srovnání s televizními přenosy byla i v tom, že jste se o svém klubu dozvěděl každé úterý, pátek a neděli, zatímco v televizi jste ho viděl jednou za dva tři měsíce.
LN Komu jste fandil vy?
Měl jsem blízko k Litvínovu. Líbilo se mi, že když jiné zápasy skončily 2:1, Litvínov hrál 9:8. A když jsem se na ně občas podíval v televizi, barevná kombinace žlutá-černá-bílá se mi moc líbila. Měl jsem rád i hráče, kteří tam působili. Každopádně jakmile jsem začal dělat v rádiu, muselo se to změnit. V redakci jsme všichni věděli, kdo z nás komu fandí, a kdyby byl komentátor nekritický nebo shovívavý, dostal by to sežrat. A naprosto po zásluze. Takže když jsem tam jednou přijel vysílat, potkal jsem tehdejšího klubového ekonoma, který se mě zeptal „Fandíš nám ještě vůbec?“a já se zeptal proč. „Já jsem to minule poslouchal, tys nás tak natřel,“odpověděl mi. Oblíbenému týmu ty negativní věci dáváte dvakrát tolik, protože jinak by se to otočilo proti vám.
Ze začátku komentování jsem ještě někdy míval vnitřní boj, ale po pár letech to vymizelo. Na stadion jdu do práce a ne jako fanda. Měl jsem výhodu, že hned po pár měsících jsem byl na zlaté olympiádě v Naganu, kde jsem nabíral pozápasové ohlasy, a s Alešem Procházkou začal jezdit na mistrovství světa, takže jsem přímo zažil zlatý hattrick 1999–2001. Takové úspěchy jsou strašně silné, takže když je zažijete, přebijí i klubové emoce. Teď dělám hlavně Hradec Králové, mám vztah k tomuto regionu, ale jsem si jistý, že mu nedávám ani půl procenta navrch.
LN Vzpomínáte si ještě, jak jste prožíval svůj první rozhlasový přenos v Mikrofonu?
Pamatuju si to dodneška, byl to zápas Pardubice–Třinec v září 1997. Po dvou třetinách vedly Pardubice 1:0, a když jsem měl ve 43. minutě vstup, hlásil jsem, že je to najednou 1:3 a za chvíli 1:5. Třinec to úplně otočil, a vzhledem k tomu, že to byl můj první hokej, pomalu mi nevěřili, že to tak opravdu je. Měli za to, že jsem se dostal do rádia a teď si z toho dělám srandu.
LN Jak probíhala spolupráce rozhlasové režie, moderátora pořadu a reportérů tak, aby to klapalo nejen při předávce slova mezi studiem a stadionem, ale i mezi reportéry navzájem? Tedy to typické: „Na Spartě se v duelu se Zlínem zatím hraje 0:0, běží 17. minuta první třetiny. Změnil se už bezbrankový stav v Hradci, Tomáši Lörinczi?“
Probíhá to úplně stejně, jak to slyšíte. Na stadionech máme poslech celého vysílání a na něj reagujeme. To je celé kouzlo. V pořadu S mikrofonem za hokejem šly jako první na řadu zápasy, které začínaly nejdřív. Pokud to bylo stejné, měl přednost výše postavený tým. Zároveň to bylo hodně o improvizaci, ani režisér nebo moderátor pořadu nevěděl, co bude za půl minuty. Přepínání vstupů pak obstarával technik v Praze. Pro něj to musel být někdy hukot, aby z těch sedmi stadionů nepřepnul na jiný, než měl. A když bylo sedm hokejů, k tomu tři fotbaly a ještě třeba mistrovství světa v atletice, to aby si na to technik udělal manuál.
LN Kolik hodin zabírala práce reportéra pořadu včetně přípravy a pozápasových ohlasů?
Přiznám se, že já jsem přípravě nikdy moc nedal. Zároveň mě na ty zápasy vždy dobře připravilo moje dlouholeté fandovství. Extraligu jsem sledoval pořád, věděl jsem skoro o všech všechno, hráče jsem poznal už podle bruslení a jiných věcí. I když je pravda, že se hráči a formace tolik netočili. Na mistrovství světa je příprava samozřejmě důkladnější.
LN Co vás na práci rozhlasového reportéra nejvíc baví? Adrenalin? Vědomí, že vás slyší tolik lidí? Možnost si v rámci poutavosti něco trochu přibarvit?
Tak to byste se divil, kolikrát nás lidi podle televize nebo internetového streamu kontrolují, jestli neříkáme něco jiného. Rozhodně to ale není tak, že bych si představoval, jak mě poslouchá celá republika. Naopak, já si ty lidi nepředstavuju vůbec. Doufám, že se neurazí. Spíš to beru, jako bych si povídal s nějakým kamarádem a popisoval mu, co vidím. Nikdy jsem neměl potřebu se někde zviditelňovat, takže když za mnou někdo jednou v Třinci přišel pro podpis, vůbec jsem nevěděl, co dělat. Spíš mě bavila ta práce jako taková.