... v Hradci, Tomáši Lörinczi?
Stanovisko vedení Českého rozhlasu
LN Dlouho jste bydlel v Praze, teď působíte především ve východních Čechách, nicméně předpokládám, že máte objetou celou republiku. Který stadion je váš nejoblíbenější a kde to naopak nemáte rád, třeba kvůli špatným podmínkám pro komentování?
Mám-li říct, kde to mám nejradši, tak to jsme zase v Litvínově. Jednak je z hlavní tribuny, která se tyčí bezprostředně nad ledem, krásně vidět, máme tam dobrou rozhlasovou kabinu a taky mám až na výjimky staré stadiony radši než ty nové moderní arény, které jsou bez ducha. Hodně svérázné, ale přitom hezké to bylo taky ve Vsetíně. Člověk tam přijel a hned cítil, jak tam jede slivovice a chleba se škvarkama, fandové tam byli v pohodě... Naopak moc dobré to nebylo na starém stadionu v Karlových Varech. Tam jsme byli za brankou v rohu, navíc za sítí, takže dění na druhé straně jsme kolikrát spíš odhadovali.
LN Panuje mezi rozhlasovými, televizními a internetovými komentátory rivalita?
Pokud ano, tak já žiju v nějaké bublině a nevšiml jsem si jí. S většinou kolegů jsme spíš kamarádi. Nevím, jak ostatní, ale když se dozvím nějakou informaci, o které si myslím, že je zajímavá a mohla by být dobrá i pro někoho dalšího, tak si nehraju, že ji budu mít jako jediný, a klidně ji pošlu dál. Třeba s kolegou ze Sportu Pavlem Ryšavým si voláme i mimo zápasy, popovídáme si, takže i já se od něj něco dozvím, řekneme si novinky, konfrontujeme svoje názory na různé dění v zákulisí, a když složíte jednotlivé střípky, máte pohled na věc hned ucelenější. Pak dokážete i bez složité přípravy na zápas dávat věci do souvislostí. V momentě, kdy bych si hrál na nějakou rivalitu, tak se za chvíli může stát, že ostatní se mezi sebou budou bavit a já nebudu vědět nic. Přijde mi to přirozené, nenásilné a fajn.
LN Nicméně internetové zpravodajství do jisté míry přispělo ke konci pořadu S mikrofonem za hokejem, který fungoval šedesát let... Jak tedy rozhlas bere online svět?
Je to zkrátka realita. Nežijeme v padesátých letech, kdy byla na vesnicích jedna televize a rozhlas hrál prim. Prostě to tak je.
LN Podobnou legendou byl i S mikrofonem za fotbalem. Jaký ten měl osud?
Dopadl prakticky stejně. Hlavně kvůli těm rozbitým začátkům. Když jsem je zmiňoval u hokeje, tak ve fotbale to platí třikrát tolik. To pořad S mikrofonem za fotbalem odsoudilo ke skomírání ještě o x let dřív. Kdyžtak jsme to pojali v rámci pořadu S mikrofonem za sportem jako spojení toho, co se zrovna hrálo – třeba pěti hokejů a tří fotbalů.
LN Uvažovali jste o nějakých krocích, jimiž byste na konkurenci reagovali?
Rádio je specifické v tom, že vlastně přímou konkurenci nemá. Aspoň tedy sportovní vysílání Radiožurnálu ne. Ale snažili jsme se chovat tak, jako kdyby na nás konkurence tlačila ze všech stran – chtěli jsme všechno dělat dobře a poctivě. Snad se nám to i dařilo.
LN Televizní komentátoři bývají velmi populární. A co ti rozhlasoví? Vzpomínal jste, jak za vámi přišel posluchač pro podpis. Znali se k vám taky hráči a trenéři? Přece jen jste se potkávali často.
Většinou jo. Bylo to s nimi spíš takové hecování ve smyslu „Tys mě minule pěkně zkritizoval. To mi řekni, co jsem měl s tou přihrávkou teda dělat?“To si až člověk říká, jak se to k tomu hráči vlastně dostalo (smích). Bylo to ale všechno v dobrém. V minulé generaci na přelomu tisíciletí bylo spousta hráčů úžasných, naprostí profíci, kteří vás neodmítli, i když prohráli 0:5 a sami hráli mizerně, pak přišli a mluvili, navíc to dávalo hlavu a patu. Vždycky se skvěle dělalo například s Viktorem Ujčíkem, Jirkou Šlégrem, Tomášem Vlasákem, dnes jsou výborní Radko Gudas, Dominik Kubalík, Pavel Francouz a další. Nechtěl bych na nikoho zapomenout.
LN Došlo někdy přece jen na vyřizování účtů?
Od hráče ne. Ale jednou jsem přišel po zápase v Havířově, kde hrál jeden nejmenovaný klub z Čech, a kluci z poraženého týmu se se mnou nechtěli vůbec bavit. Havířov byl tehdy hodně špatný, ale tomu soupeři strašně naložil. Pátral jsem, co se stalo, a zjistil jsem, že hráči dostali telefonický zákaz od manažera se mnou mluvit. Dokonce si stěžoval v rádiu, že jsem o klubu řekl, že podal špatný výkon, čímž jsem ho poškodil v očích sponzorů. Hrozil, že ode mne budou chtít desítky milionů korun jako odškodné, protože takhle o nich přece mluvit nebudu. To mi tehdy docela vyrazilo dech, říkal jsem si, co to má být? Přece když prohrají na ledě posledního týmu a dostanou tam sedm kusů, tak asi fakt nehráli dobře. Chápu, že se to sponzorům asi nelíbilo, ale prostě to tak je.
LN Jak to nakonec dopadlo?
Šéfové si to ze záznamu poslechli a postavili se za mne.
LN Pak už komunikace probíhala zase normálně?
S hráči to bylo v pohodě už za deset minut, když jsem si to s nimi vysvětlil. I ty pozápasové rozhovory jsme přes zákaz manažera nakonec natočili. Zmíněný klubový šéf na mě vrhal vražedné pohledy ještě pár dalších let, ale na druhou stranu musím říct, že
Šéfredaktor stanice
■
Radiožurnál Ondřej Suchan (z webu irozhlas.cz): „(Pořad S mikrofonem za hokejem) se vysílá desítky let a přitáhl k rádiím tisíce sportovních fanoušků. Nejvíce ale v dobách, kdy ještě televize nenabízely přímé přenosy ze všech utkání a kdy neměl téměř každý zpravodajský server on line reportáže všech duelů.
Doba se v tomto změnila a s ní i návyky sportovních fanoušků. Reagujeme proto i my.“
Vedoucí sportovní redakce
■
Českého rozhlasu Miroslav Bureš (na dotaz LN):
„Český rozhlas neopouští hokejové stadiony, stále má a bude mít jako jediné české rádio své reportéry na všech zápasech nejvyšší domácí hokejové (i fotbalové) soutěže. Nadále bude tedy poskytovat sportovním fanouškům výjimečný servis, jaký nikde nenajdou.
Mění se pouze forma, což ale není záležitost této sezony, ale několika posledních let, kdy i v našem sportovním vysílání musíme reagovat na změny a vývoj, které doba přináší.
Český rozhlas i nadále počítá se samostatným sportovním kanálem tak, jak ho spustil již při zimní olympiádě v Koreji v roce 2018 a letos při MS v hokeji.
Další takový projekt připravujeme pro Letní olympijské hry 2020 v Tokiu.“
se jinak choval korektně a třeba pracovní podmínky mi na jeho stadionu nijak nekomplikoval.
LN V nové podobě je živé extraligové zpravodajství součástí klasického zpravodajského vysílání a moc prostoru na reportování nemáte...
Co k tomu mám říct... Teď to vypadá, že sedím na stadionu a dostanu prostor patnácti vteřin za půl hodiny. To řeknu tak stav, někdy možná kdo má víc ze hry. Zase je to dobré v tom, že se na hokej můžu koukat (říká s hořkostí).
LN Co konec klasické podoby legendárního pořadu o společnosti a rozložení médií vypovídá? Je to důsledek zrychlené doby, kdy fanoušci chtějí vše vědět hned, a navíc mají tu možnost?
Možná si to jen maluju, ale podle mne je život pořád trochu jiný, než se kolikrát říká. Pořád si myslím a věřím tomu, že by je to zajímalo. Pokud jde konkrétně o tento pořad: tak třeba co chcete dělat během cesty autem, když v něm nemáte televizi, na mobil koukat nemůžete... Jenže nezbývá než to respektovat, prostě to tak je. Zároveň si myslím, že kdyby pořad dál fungoval, svoje posluchače si stále najde. Otázkou je kde, protože na Radiožurnálu je celá spousta zajímavých pořadů a vysílací čas prostě není neomezený.
LN Je jasné, že když fanoušek má možnost znát změny stavu téměř okamžitě, tak ji využije. Na druhou stranu není to i pro něj škoda? Zůstává ochuzen o dramatičtější prožitek ze zápasu, o poznatky z dalších duelů a klubů?
Je to tak. A tím se vracíme k tomu, že já jsem se nikdy nemusel před zápasy moc připravovat, protože jsem poslouchal a vnímal všechno. Zároveň k tomu patřilo napětí, co se v zápase mého oblíbeného klubu stalo, než se na něj za sedm deset minut znovu dostane.
LN Není čas na to, aby Český rozhlas začal vysílat vlastní sportovní kanál? A tudíž že by se oblíbené pořady S mikrofonem za hokejem a za fotbalem vrátily?
To není otázka úplně pro mě. Že Český rozhlas a Radiožurnál sport umí, se dlouhodobě ukazuje během olympiád nebo mistrovství světa. Dokazují to ohlasy posluchačů, statistiky a dobrá čísla poslechovosti. Co se ale čistě sportovní stanice týče, nejsem si úplně jistý, jestli by fanoušci dokázali uposlouchat běžné zápasy od první do poslední minuty, když by se nutně vyskytovaly pasáže, které jsou o ničem. Myslím si, že ten tradiční formát byl ideální. S přibývajícími minutami to začalo být správně nahuštěné: nechyběly informace ani vývoj, takže vás pořad vtáhl, ale přitom ještě nezačal nudit.
Případná sportovní stanice by mohla být řešením, na druhou stranu by bylo potřeba „vychytat“pár věcí. Počty přijímačů, na kterých by ji bylo možno naladit, porostou a dostupná by brzy určitě byla i ve většině aut. Myšlenka je to hezká, já osobně bych byl za sportovní stanici rád i jako posluchač. Třeba by se mohlo vysílat jen pár hodin denně: živé přenosy, reprízy, delší rozhovory – jako byl kdysi hodinový pořad Na střídačce. Myslím, že tohle by lidi mohlo zajímat. I když se říká, že rádio se bere jako kulisa, a když ho posloucháte, po nějakých dvou minutách ztrácíte pozornost. Pokud mám mluvit za sebe, zajímavé téma vydržím poslouchat hodinu a někdy mě mrzí, že toho prostoru není víc, u nezajímavého ta pozornost opravdu odejde.