Doba, kdy jsme se dusili nejen poměry, ale i prachem

Plzeňané starší generace si asi pamatují na brigády, během kterých se ze střech Škodovky smetával průmyslový prach. Ne všechna špína se ale dala smést. Tristní stav životního prostředí před rokem 1989 vynikne z několika srovnání. Roční emise oxidu siřičitého v roce 1989 v Praze činily 53 tisíc tun, v roce 2007 to bylo 2,1 tuny. Hlavní město se dusilo i prachem. V roce 1989 ho spadlo 22 267 tun. Toto množství postupně klesalo až na 596 tun za rok.

Jak neradostný stav ale řešil ÚV KSČ? V půli října 1989 svolal zasedání. Otázku životního prostředí přítomní „náročně posoudili“a zjistili, že si žádá „naléhavou pozornost“. Po bezobsažných větách („nutno zkvalitnit myšlení“) skončila rezoluce optimisticky: „Ústřední výbor je přesvědčen, že jeho 15. zasedání rozhodujícím způsobem pozitivně ovlivní další postup strany, celé společnosti i všech občanů při řešení naléhavých úkolů tvorby a ochrany životního prostředí.“A je to.

Československým komunistům se na konci 80. let paradoxně rozvázal jazyk v Moskvě. Miroslav Hegenbart, vedoucí oddělení administrativních orgánů ÚV KSČ, řekl v srpnu 1989 novinám Izvestija: „Na každého obyvatele u nás připadá ročně 35 tun pevného odpadu. V Československu je proud odpadních látek plynoucí ‚od člověka k přírodě‘ téměř desetkrát intenzivnější, než je světový průměr. Dnešní metody hospodaření působí tak zhoubně na stav životního prostředí, že mohou ochromit obranné životodárné mechanismy samotné přírody, nemluvě již o člověku. Téměř 23 procent našeho obyvatelstva žije v ekologicky zasažených oblastech a to není v žádné jiné zemi na světě…“

Pavel Rychetský se tehdy v samizdatových LN naoko podivil, že Hegenbarta za jeho rozhovor po příletu nezavřeli.

Autor je spolupracovník LN