EU: Na nové členy přísnost Š

Severní Makedonie potřebuje podporu. Navzdory obavám z rozšíření východních brblalů

patná zpráva: Francie, Dánsko a Nizozemsko zablokovaly přístupové rozhovory se Severní Makedonií a Albánií. Dobrá zpráva: ostatní to berou jako hru s ohněm, takže to začnou hasit. Špatná zpráva: Francie požaduje reformu systému přistupování. To se nevymyslí jen tak. A Francie se nedá obejít. Už léta vyhrožovala referendem při schvalování členství nováčků, kteří rozhovory úspěšně prošli. Vlastně nastavuje smířlivější tvář.

Přijmout někoho do Evropské unie je v zásadě vždy politické rozhodnutí. Samozřejmě, že jsou jisté zásady. Uchazeči prokazují, že zvládnou povinné minimum z toho, co členské země. To se děje v přístupových rozhovorech, kde členské země zkoušejí kandidátské země, jak to u nich funguje, zjišťují, co funguje jinak, než je zvykem v EU (což obvykle znamená špatně, případně vůbec), a kandidátská země se snaží vyhovět. Upřímně i jen na oko.

Problémy nastávají, když se většina zkoušejících shodne, že v kandidátské zemi něco nefunguje, což poslední dobou bývá hlavně systémová korupce. Nejde ani tak o strkání obálek do kapsy jako o možnost koupit si úřední, policejní, soudní, politické rozhodnutí. Anebo problém nastane, když si některá země hájí své bytostné zájmy. Třeba rybolov. Nebo takovou EU, na jakou je zvyklá. Jako zrovna teď.

Pokles kvality

Přístupové rozhovory můžeme brát jako školu, za kterou se dostává vysvědčení. Pak jde o to, jaké známky se komu uznají. A to je přitom škola pořád náročnější. Kde dřív stačila maturita, se požaduje nejméně bakalář, ne-li rovnou magistr. Jinak to ale asi nejde, protože po škole čeká práce, jejíž náplň je pořád složitější. Složitější je mimo jiné kvůli rostoucímu počtu členů.

EU by sice mohla zůstat pouhou zónou volného obchodu, jak jí to radí Václav Klaus, ale to skoro nikdo nechce. Například proto, že jen ta složitější – a politicky jednotnější – EU dokáže vyjednat výhodné obchodní dohody pro své členy jinde po světě. Václav Klaus se svého času pokusil torpédovat Lisabonskou dohodu o fungování EU, se kterou souhlasily všechny ostatní státy. Dá se říci, že se tehdy přivazoval k Benešovým dekretům stejně jako ekologičtí aktivisté ke smrkům na Šumavě.

Emmanuel Macron je smířlivější. Chce pro uchazeče o členství lepší školu. Náročnější, samozřejmě. Z pohledu Francouzů totiž kvalita absolventů průběžně klesá a pracovní atmosféra už není co dřív. A navzdory tomu, že byl sám, vytrval Macron na svém. Kdo ví, třeba si teď některý z českých politiků sáhne do svědomí a uvědomí si, jak často se Češi chovají podobně.

Francouzské šlápnutí do úsměvu Od začátku po dnešek, od jablek a posvátného piva až po uhlíkové emise, pokud se probírá něco, co by se nemuselo někomu u nás líbit, stavíme se v EU na zadní, ani ne tak z principu, ale prostě proto, aby byl doma klid. Koneckonců, Francouzi teď argumentovali imigrací. To je i naše vděčné (a věčné) téma, ne?

Teď nám tím ale Francouzi náhodou, jak se říká, šlápli do úsměvu. Protože na rozdíl od nich máme, jak tvrdí naše politická scéna jedním dechem, Balkán rádi a rozumíme mu. Nebo ne? Možná ne. Ještě před nějakými dvanácti, patnácti lety pro české politiky, čest výjimkám, ztělesňovaly Balkán jen chorvatské pláže. Ztěžka se tehdy mezi nimi rodily nějaké názory na členství Rumunska a Bulharska.

O většině českých politiků by se ještě dnes dalo říci, že mají Balkán rádi právě proto, že mu nerozumějí. Česká politika dodnes celkem obtížně hledá témata, o kterých by se mohli bavit s partnery geograficky bližšími, třeba ze Slovinska nebo z Chorvatska. Dánové a Nizozemci chtějí přísnější známkování. Sami jsou v EU premianti. Ale chtěli spustit vyučování aspoň pro Severní Makedonii. Určitě i kvůli špatnému svědomí.

Emmanuel Macron chce pro uchazeče o členství náročnější školu. Z pohledu Francouzů totiž kvalita absolventů průběžně klesá.

Pozitivní diskriminace

Nikdo to otevřeně neřekne, stejně jako nikdo otevřeně neříkal, že země nemohla vyjednávat kvůli sporu o svůj název, který vedla s členskou zemí, Řeckem. Bližší byla košile než kabát. Teď je ale namístě trocha pozitivní diskriminace. Všichni cítí, že Severní Makedonie potřebuje podpořit. S léty izolace se přece propadla přesně do zoufale zkorumpovaného stavu, za který ji nyní kritizují i kvůli většinovému postoji EU „nechat to vyhnít“.

Zato francouzský požadavek bude oříšek. Už tak přibývá učiva každou dekádu zhruba jeden rok navíc. U balkánských zemí mlčky všichni přijali za své, že se věc nebude honit. Ať trvají rozhovory, jak dlouho chtějí, dokud se všechno nevyřeší. Ale Macron ví, že odedávna taky mlčky platilo, že kdo jednou sedne do lavic, absolvuje. Aspoň pokud není přespolní, tedy Turek.

Nebojí se ani tak balkánské korupce, chudoby ani migrace. Bojí se, že se rozšíří řady východních brblalů, kteří myslí jen na sebe, všechno vědí nejlíp a nějaká evropská vzájemnost je nezajímá. Jenže na to, aby ze sprchy přístupových rozhovorů vylezli ven ukázkoví Evropané, žádný zázračný prostředek neexistuje. Možná by bylo lepší, kdyby se Francouzi vrátili k vyhrožování referendem.