O strachu ze svobody

Poslanci podle očekávání schválili závěrečné zprávy České televize. Je to bezpochyby dobrá zpráva: televize řízená jen svými vlastními manažery je sice problém, ale problém řádově menší než televize řízená politiky. Poslancům přitom paradoxně leží v žaludku zpravodajství, které (ač k jeho obsahu a hodnotovým preferencím lze mít tucty výhrad) je bezpochyby profesionálnější a se světem srovnatelnější než takzvané „Velké Kavky“, které produkují všechny TV inscenace, filmy, seriály a vůbec veškerý nezpravodajský obsah. Právě tam teče nejvíce peněz a tam nejvíce bují „malé domů“.

Říkáme-li tady a teď „bohudíky“, nebojme se zároveň ptát: K čemu vlastně máme média veřejné služby? Nejsou reliktem časů, kdy měl stát vysílací monopol? Proč jim musíme dávat na poplatcích osm miliard korun, notabene v časech, kdy největší část zpráv přijímáme z webů, které jsou privátní a jejich zprávy bezplatné?

Řekněme si na rovinu: skutečně svobodná a nebojácná společnost nepotřebuje žádné veřejnoprávní vysílání – tak jako nepotřebuje ani veřejnoprávní noviny nebo časopisy. Nepřítomnost tisku či internetu veřejné služby kupodivu nikomu nevadí, tak proč je nutné mít takové rozhlasové a televizní vysílání?

Ano, chápeme, že totalitní režimy chtějí mít dohled nad vysílacím monopolem, a chápeme i strach mladé demokracie z toho, že by někdo s mocenskými ambicemi ovládl monopol či oligopol, ale jsou takové obavy namístě dnes, kdy máme desítky a desítky celoplošných vysílání?

Můžete namítnout, že televize a rozhlas jsou namísto papíru zdarma, ale ani tato námitka dnes už neobstojí. Proč trváme na tak složité kontrole a politických půtkách o TV vysílání v době, kdy si vysílání z pokojíčku dokáže zařídit každý pubescent a někteří mají mnohem větší vliv než jakýkoli „koncesovaný“novinář?

Nemluvě o tom, že nejvlivnější jsou dnes velké zpravodajské servery, jako Novinky či iDNES, tedy soukromé projekty. Proč tak trváme na tom, aby Česká televize inkasovala od občanů kolem šesti miliard ročně a Český rozhlas dvě miliardy?

Ano, Chlívek ví, že obě stanice byly zákonodárcem připraveny o reklamu, takže poplatky jsou dominantním zdrojem příjmu. Ano, chápe, že obě média veřejné služby dělají spoustu práce, která by se žádnému soukromému médiu nevyplatila (vysílání pro menšiny, ČT art etc. etc.). Jako veřejnou službu můžeme chápat třeba čistě zpravodajský kanál, jako je ČT24 (což je extrémně finančně náročný projekt) nebo vysílání pro děti Déčko. Ale těžko najít „veřejnou službu“ve vysílání typu ČT1 nebo ČT sport – to jsou věci, které úplně v klidu zvládnou soukromníci. A bez toho, aby od každého, kdo vlastní elektrickou přípojku, vyžadovali pod pohrůžkou exekucí každý měsíc peníze.

Aby nedošlo k mýlce, raději to zopakujme: Chlívek nechce tady a teď média veřejné služby ani rušit, ani privatizovat. Mimo jiné proto, že dělají víc dobrého než zlého, důvěřují jim takřka dvě třetiny populace a stará dobrá konzervativní zásada praví „Nevrtej do ničeho, co funguje“.

Ale pokud se svět kolem nás díky technologiím neskutečně rychle proměňuje, neměli bychom ani my bez kritického přemýšlení hájit „pravdy“, které byly relevantní tak naposledy před dvaceti lety.

Nepřítomnost „tisku veřejné služby“či „internetu veřejné služby“nikomu nevadí. Chápeme, že soukromníci i při různých zájmech skládají relevantní obraz světa. Tak proč je nutné mít veřejnoprávní rozhlasové a televizní vysílání?