Politiky pražské památky nezajímají
Tento čtvrtek proběhlo médii, že UNESCO uvažuje o zapsání Prahy na seznam památek v ohrožení. Komisaři kritizovali zejména výškovou zástavbu na pražských pohledových horizontech, demolice, nadměrnou výšku novostaveb v historickém centru nebo chystaný stavební zákon a Metropolitní plán.
řádného hospodáře, takže stát prodává památky zahraničním investorům, místo aby je nabídl za menší obnos nebo třeba bezúplatně městu či kraji, které by je chtěly a dokázaly využít lépe.
Pár stříbrňáků, které úředníci pro stát od investorů inkasují, je vydáváno za úspěšné hospodaření. Že výsledné dlouhodobé ztráty, ať hmotné, nebo nehmotné, jsou fatální, je lhostejné.
Jeden příklad za všechny – bývalé nádraží Vyšehrad. Kouzelná budova, která mohla být kouzelná ještě hodně dlouho, kdyby ji České dráhy, de facto stát, převedly na místní radnici. Místo toho ji „výhodně“prodaly. Nádraží teď směřuje k zániku a na jeho místě nejspíš vyroste stavba podobná té na Václavském náměstí. Šlo by tomu ještě zabránit. Ale jen v případě, že by úředníci poslechli radu komise UNESCO a nádraží bez prodlení vyvlastnili.
Zaorálkova nečinnost
To, že je třeba brát ohled na zájmy investorů a developerů, si zřejmě myslí i ministr kultury Lubomír
Zaorálek. Ano, město developery k rozvoji potřebuje, ale rozvoj města nikdy nebude probíhat zdravě, když se politici a úředníci před developery doslova plazí.
Stavební rozvoj města by neměl přinášet zbytečné ztráty historického dědictví a být určován pouze potřebami developerů, ale hlavně potřebami těch, kteří město obývají. Mezi tyto potřeby patří určitá hloubka, tedy mnohovrstevnatost stavební struktury města a její humánní a funkční doplňování. Přesně to se v Praze nedaří.
Ministr Zaorálek se za naše památky opravdu bil. Přesně do chvíle, než ho prezident Miloš Zeman na konci srpna promptně jmenoval do funkce, tedy přibližně 24 hodin. Zeman totiž leitmotivem Zaorálkova jmenování učinil téma zdevastovaných památek, pro jejichž záchranu se důrazně vyslovil, a Zaorálek s ním souhlasil.
Nicméně sotva dosedl do ministerského křesla, svá slova korigoval tím, že je třeba věnovat se hlavně živému umění, což demonstroval tak, že už pro ně sehnal 250 milionů navíc. Faktem je, že na rozdíl od památek disponuje živé umění volebními hlasy a ty ČSSD nyní nutně potřebuje.
Ve funkci je ministr Zaorálek mediálně poměrně čilý, ale jak se vyvíjí situace třeba s Hadími lázněmi v Teplicích, v poslední době asi naší nejznámější ohroženou památkou, neříká nic. Stejně nedělá žádné kroky k záchraně mnoha zanedbaných památek rozesetých po české krajině. Přitom na základě jeho verbálních projevů těsně před jmenováním do funkce by se takové kroky daly očekávat.
Ministr Zaorálek chce o zprávě UNESCO, kterou nepokládá za dramatickou, vyjednávat. Měl by však sdělit, jak to hodlá udělat. Někdo někde s někým za něco dohodne něco tak, aby se vlk nažral a koza zůstala celá? Vždyť to není první varovná zpráva UNESCO. Svá zásadní doporučení k výškové zástavbě v Praze řekla tato organizace už před deseti lety. Neřídil se jimi nikdo a nezdá se, že by se na tom mělo něco měnit. Otázkou tedy je, k čemu UNESCO a jeho mise vlastně jsou.
Znovu obnažená skutečnost Každá civilizovaná země by měla být natolik svéprávná a zodpovědná, že by se o své historické bohatství měla postarat sama, aniž by potřebovala rady ze zahraničí. Pokud se rozhodne nadbíhat ekonomickým zájmům různých subjektů a kvůli nim ničit vlastní památky i památkové rezervace, žádná doporučení a varování odborné mezinárodní organizace to neovlivní. Taková země o odborné názory zjevně nestojí.
Přesto má zpráva komisařů UNESCO smysl. Přinejmenším znovu obnažuje skutečnost, že našim politikům a úředníkům jsou mezinárodní závazky, v daném případě závazky vyplývající ze zápisu Prahy na seznam UNESCO, vcelku jedno. A to o nich, ale vlastně o nás všech, něco vypovídá.
Třeba to, že i dnes platí slova Jana Nerudy, který v Národních listech v roce 1887, kdy vznikl první asanační plán pro Staré Město, napsal: „Páni inženýři pochopili přední architektonickou zásadu při moderní rekonstrukci měst; oni dobře vědí, že nejhlavnější věcí je bořit, a každé místečko ve městě, které je zastaveno, by se mělo vlastně červenat za zcela pochybenou existenci svoji.“
Zastavená i nezastavená místečka v Praze se červenají dodnes a ani UNESCO jim nepomůže. Nanejvýš nám nastaví zrcadlo, do kterého se stejně dívat nebudeme.
Město developery ke svému rozvoji potřebuje, ale rozvoj města nikdy nebude probíhat zdravě za situace, kdy se politici a úředníci před developery doslova plazí