ZrAzení A opuštění

Kurdové ve víru velmocí a v našem romantickém sentimentu

Konec kurdské autonomní „republiky“v severní Sýrii vzbudil poprask. Mluví se o americké zradě, o nepřijatelnosti turecké agrese, nepřímo o konci kurdského snu o autonomii a demokratickém státu. Zejména část Evropanů je rozhořčena a tureckou vojenskou akci v Sýrii proti Kurdům odsoudil Evropský a i český parlament. Jde ale skutečně o obří změnu v blízkovýchodní politice, o zradu, nepřijatelnou agresi a konec jedné z blízkovýchodních demokracií? Nebo dokonce o konec pokusů o kurdskou nezávislost? Pokud se podíváme na fakta, odpověď zní ne.

Nezávislá kurdská enkláva v severní Sýrii zvaná Rojava (sami politicky činní Kurdové ji při mé poslední návštěvě neoznačovali za kurdskou, ale za zárodek nové demokratické federální autonomní Sýrie, která vznikne po konci diktátora

Baššára Asada) se stala obětí velmocenské hry. Nebo pokud se na to podíváme z druhé strany, stala se obětí „normalizace“mezinárodních vztahů na Blízkém východě. Po odchodu amerických vojáků a následné turecké invazi se syrští Kurdové obrátili na svého nepřítele Asada, spojili se s ním, či spíše před ním kapitulovali, obrátili se na Rusko, které vyslalo do oblasti své síly k „oddělení“bojujících stran a jejich „nezávislost“skončila.

Je ale třeba připomenout, že Kurdové, kterých je 30–40 milionů a žijí na Blízkém východě ve čtyřech zemích, v Turecku, Sýrii, Iráku a Íránu, nikdy v novověku neměli vyjma pár krátkodechých pokusů vlastní stát. Protože jejich stát nevyhovoval žádné z regionálních mocností a nepodporovala ho žádná velmoc. Spíše totiž považovali věčně se svářící Kurdy za zdroj dalších možných potíží.

Sen o samostatnosti

Pokud někdo podporoval kurdskou samostatnost, šlo jen o snahu poškodit své nepřátele, na jejichž území žila také kurdská menšina. Írán chtěl už za vlády šáha oslabit sousední Irák, Sýrie se podporou kurdských separatistů snažila poškodit Turecko a Sovětský svaz pak podpořil ambice „marxistických“Kurdů jako zbraň proti „imperialistickým“režimům.

Nejvíc se Kurdové přiblížili vytvoření vlastního mezinárodně uznaného státu po první světové válce, kdy vznik velkého nezávislého Kurdistánu předpokládala Se` vreská mírová smlouva s poraženou osmanskou říší. Jenže velmoci nakonec neměly sílu postavit se jejímu dědici – Turecku nacionalisty Kemala Atatürka, které dlouho neuznávalo ani existenci Kurdů (menšinová práva dal Kurdům až islamistický turecký premiér a pak prezident Recep Tayyip Erdogan). Irácký, Brity dosazený král potřeboval mít Kurdy v Iráku jako protiváhu šíitským muslimům. Velmoci opustily ideu nezávislého Kurdistánu podobně, jako opustil nedávno syrské Kurdy americký prezident Trump.

Trump byl vůči Kurdům svým způsobem čestnější, protože jim nikdy natvrdo nesliboval záruky samostatnosti a ochranu proti agresi Turecka ani proti nájezdu syrského prezidenta Baššára Asada. Samozřejmě Kurdové to tak nějakou dobu chápali. Byli to právě Kurdové, kdo byl nejdůležitější pozemní vojenskou silou koalice pod vedením Američanů válčící proti teroristické organizaci Islámský stát. A když bojovali po boku amerických vojáků, Spojené státy si zařídily na jejich území základny a už jednou zarazily svojí přítomností turecký postup na jejich území, brali to jako nepřímou záruku. Z té ale Spojené státy vycouvaly, i když jejich představitelé věděli, že to povede k turecké invazi (Turci je informovali dopředu) a do jisté míry i k etnickým čistkám. Kurdové se v zoufalství obrátili na syrského diktátora Baššára Asada, který se spolu se svým diktátorským předchůdcem a otcem Háfizem Asadem dlouhodobě pohyboval mezi kulturní genocidou Kurdů a podporou jejich radikálních organizací. Toho využili Rusové a vstoupili do hry. Ano, představitelé nástupnické země po Sovětském svazu, který Kurdy podporoval a zrazoval jako na běžícím pásu. Nešťastný osud Kurdů vzbuzuje samozřejmé sympatie zejména v Evropě, včetně České republiky s její mnichovskou zkušeností. Zvláště poté, co se toho tolik napsalo o jejich boji proti Islámskému státu, který lze těžko označit za něco jiného než zlo. Kurdové se stávají romantickými hrdiny, které je třeba podporovat. Stačí si vzpomenout na knížku Karla Maye Divokým Kurdistánem či za socialismu vydaná díla o kurdském boji proti Turkům. A pak je tu mýtus, že Kurdové jsou bojovníci proti diktatuře, a tím pádem demokraté. Mýtus paradoxně kdysi podporovaný socialistickými zeměmi a posílený bojem s Islámským státem.

Nešťastný osud největšího národa bez vlastního státu vzbuzuje sympatie. Ale i když se svět zlobí na Donalda Trumpa, že Kurdy zradil, ve skutečnosti se k nim možná zachoval férověji než jakákoli jiná velmoc předtím.

Boj nekončí

Syrští Kurdové ale nejsou žádní beránci. Jejich politici a důstojníci Lidových obranných jednotek (YPG) sní o převratné sociální revoluci, spojení anarchismu, ekologického zemědělství a komunismu, což v praxi vypadá jako jakási obdoba totalitní národní fronty domlouvající se s velkostatkáři a pašeráky a pronásledující kritiky. Ale to našim politikům nevadilo a stěží někdo z nich připustí – na rozdíl od těch západoevropských –, že i Turecko má své legitimní bezpečnostní zájmy a boj s tureckou teroristickou organizací Kurdská strana pracujících, navázanou na syrskou YPG, je jedním z nich. Což samozřejmě není argument pro turecký zásah v severní Sýrii, který mohl vést k etnickým čistkám.

Tím se dostáváme k poslední otázce. Znamená konec nezávislé Rojavy, kterou částečně obsadí Turci a z podstatné části syrský diktátor Baššár Asad, konec kurdských snah o nezávislost? Určitě ne. I když Kurdové v Sýrii na dlouhou dobu skončili, „prokurdská“Amerika oslabila a v Kremlu, který toho využil a má ke Kurdům velmi pragmatický vztah, slaví.

Boj pokračuje, a navíc stále existuje irácký Kurdistán, území, jež je autonomní součástí federálního Iráku, ale často jedná jako nezávislá země. Sice rozdělený mezi dvě tamní hlavní politické strany, s občasným pronásledováním politických odpůrců, ale stále demokratičtější a Západu podobnější než syrská Rojava.

Irácký Kurdistán si dokonce odhlasoval předloni v referendu nezávislost a následovala akce irácké armády a proíránských milic, která ho připravila o část území. Následoval tlak z Bagdádu omezující tamní autonomii. Reakce Západu a Spojených států, kterým iráčtí Kurdové pomohli v boji proti Islámskému státu stejně, či více než ti syrští, byla téměř nulová. Kurdskou nezávislost z mnoha důvodů uznat nikdo nechce a veřejnou podporu snadněji získávají levičáčtí radikálové než na Západě uznaní politici. Prostě jen „divoký“Kurd je ta pravá romantika.

A stěží někdo z politiků připustí, že i Turecko mÁ své legitimní bezpečnostní zÁjmy A že boj s teroristickou orgAnizAcí KPP, nAvÁzAnou nA syrskou YPG, je jedním z nich