Putující ženy doby bronzové

Tito zemědělci neměli svého Homéra, který by zaznamenával jejich sňatky, práci, putování a rodinné osudy. A přesto dnes díky kombinaci mnoha různých poznatků dokážeme vytvořit obrázek jejich sociální struktury, hodnotil v redakční části špičkový vědecký časopis Science studii publikovanou v témže periodiku v sekci věnované původním vědeckým pracím.

Na jih od dnešního bavorského města Augsburg (česky někdy nazývaného Augšpurk či Aušpurk) v údolí kolem řeky Lech, která pramení v Rakousku a pak teče do Bavorska, odkryli archeologové v osmdesátých a devadesátých letech 20. století při stavbě obytných domů řadu hrobů. Našli v nich desítky kosterních pozůstatků z doby bronzové, z let asi 2800 až 1700 před naším letopočtem.

Nebyly to hroby bůhvíjak výstavné, jako některé jiné z doby bronzové. Nevyskytovaly se v nich například zlaté předměty. Ale v některých byly dýky, hroty šípů a ozdoby, které jejich „obyvatelé“dostali s sebou na poslední cestu. V jiných hrobech nebylo prakticky nic. Ve vybavení místa posledního odpočinku tedy byly rozdíly dostatečné pro rozpoznání odlišného sociálního postavení pohřbených.

Nyní se na tyto nálezy znovu podíval tým německých výzkumníků, mezi nimiž tentokrát byli i genetikové. Rozbory deoxyribonukleové kyseliny (DNA), která má v sobě zakódováno obrovské množství informací o svém nositeli, se totiž dají použít i při poznávání dávné prehistorie. „Pro mě je právě tohle budoucnost archeologie,“hodnotil pro další vědecký časopis Nature jeden z autorů studie Philipp Stockhammer z Mnichovské univerzity.

Vědci však využili také rozbory zubů, u nichž určili, jaké radioaktivní i stabilní prvky do nich pronikly z vnějšího prostředí, tedy z vody, kterou lidé pili. Tím mohli výzkumníci poznat, v jaké lokalitě tito lidé vyrůstali a žili.

Badatelé si k rozborům vzali kosti 104 pochovaných osob ze 13 hřbitovů u statků z různých období doby bronzové. Sestavili z nich šest rodokmenů zahrnujících až pět generací. Výsledky jim otevřely pohled na nerovnoprávnou sociální strukturu tehdejší společnosti a také nastínily usazenou roli bohatších mužů a stěhování jejich žen.

Výměna nevěst

Ve své studii vědci popsali několik nečekaných poznatků. Některé se týkají výše postavených mužů pohřbených s bronzovými a měděnými dýkami, sekyrami a dláty. Obvykle patřili ke kultuře zvoncových pohárů, nazvané podle tvaru používaných keramických nádob, které vypadaly jako obrácený zvon. Tito muži měli v DNA mužský chromozom Y takové varianty, jaká je dodnes v Evropě častá. Zřejmě tedy měli dostatek synů, kteří tuto variantu chromozomu Y dokázali šířit dál.

Příbuznost těchto bohatých mužů, potvrzená variantou chromozomu Y, naznačuje, že majetek se už tehdy dědil v rodině a do bohatších vrstev nepronikali muži zvenčí. Ale to není všechno. Vědci našli i hroby pokrevních bratrů z této bohatší vrstvy. Byly vybaveny zcela srovnatelně. To napovídá, že aspoň nějaký majetek získali všichni synové, nejenom ten nejstarší.

Hladina stroncia usazená v zubech tří těchto mužů vědcům prozradila, že jako teenageři opustili údolí řeky Lech a žili někde ve vzdálenějších končinách. Pak se však zase vrátili domů. Ostatní muži však pravděpodobně zůstávali po celý život na jednom místě a pracovali na rodinném majetku.

Úplně jinak je tomu však s původem bohatých žen. V hrobech vybavených měděnými ozdobami hlavy, ozdobnými špendlíky nebo bronzovými náramky se našly kostry zcela mladých dívek prokazatelně pocházejících z daného místa. O něco starší dcery, tedy ženští potomci pochovaných osob, ve zkoumaných lokalitách pochovány nebyly. Dá se předpokládat, že byly provdány mimo danou oblast.

Starší bohaté ženy, pochované ve zkoumaných lokalitách, neměly v místě genetické příbuzné a zřejmě jako děti vyrůstaly jinde, a to až stovky kilometrů daleko. V některých hrobech měly kovové předměty odpovídající únětické kultuře. Ta se sice jmenuje podle pohřebiště v Úněticích u Roztok u Prahy, ale byla rozšířena po velké části střední a západní Evropy. Zuby některých z nich obsahovaly izotopy prvků, jaké nejsou obvyklé na jihu dnešního Německa, ale které se vyskytují spíše na jeho východě a v dnešní České republice.

Pravděpodobné vysvětlení? Tak jako byly zřejmě dcery téměř vždy provdány do bližšího či vzdálenějšího sousedství, tak i jejich matky přišly na statek odjinud.

Nerovnost pod jednou střechou Povinné stěhování však neplatilo pro lidi pochované v nevybavených hrobech, tedy pravděpodobně chudé. Například chromozom Y mužů z chudých hrobů se lišil od varianty téhož chromozomu bohatých mužů. Pokrevní příbuzenství mezi nimi nebylo.

Není zcela jasné, zda šlo o služebnictvo, zemědělské pracovníky, nebo o otroky. Zdá se, že žili v těsné blízkosti bohatších osob. To může připomínat stav, který panoval o půldruhého tisíciletí později v antickém Řecku a Římě, kde otroci byli považováni za členy rodinné jednotky (samozřejmě s menšími právy než svobodní obyvatelé).

Pravděpodobně pod střechou jednoho statku žili v našich končinách už před čtyřmi tisíciletími lidé bohatší a současně lidé chudí, kteří nebyli s bohatšími v žádném příbuzenském vztahu a nijak se nemísili. Bohatí zůstávali bohatými a chudí chudými. A tato neměnná sociální nerovnost se projevovala dokonce v lokalitách, které rozhodně nepatřily k nejbohatším místům doby bronzové.

Příbuzní z jeskyně Lichtenstein Ostatně někdy výzkumníci dokážou díky DNA přímo propojit prehistorii až se současností. Do dějin genetiky takto vstoupilo hledání příbuzných přes propast tří tisíciletí, které se odehrálo rovněž v Německu a zasáhlo i do Česka.

V roce 1972 se v pohoří Harz ve středním Německu, kousek od Göttingenu, našla 115 metrů dlouhá, úzká a nízká jeskyně pojmenovaná Lichtenstein. O něco později zde byly objeveny lidské ostatky. Celkově čtyřicet koster: jednadvacet ženských a devatenáct mužských.

Nástroje, šperky a zbytky nádob nalezené v jeskyni archeologům napověděly, že kostry pocházejí z doby bronzové, zhruba z období mezi léty 1000 až 700 před naším letopočtem.

Ke kostrám se pak němečtí badatelé vrátili před desetiletím, když se zlepšily znalosti o DNA. Napadlo je požádat muže z vesnice Nienstedt v sousedství jeskyně, aby poskytli svou DNA pro zjištění možné příbuznosti. A vyšlo to. Jak vědci publikovali v roce 2008, zjistili, že dva muži žijící v Nienstedtu mají příbuzenské znaky s ostatky jednoho z mužů pochovaných v jeskyni. Neboli byli to jeho vzdálení příbuzní, kteří ještě po tak neuvěřitelně dlouhé době žili na tomtéž místě...

Mluvit se dalo pouze o mužích, protože výzkumníci v tomto případě sáhli po genetických znacích na chromozomu Y, který muži dědí od svých otců a předávají jej svým synům. Znaky na tomto chromozomu se v průběhu generací mění jen velmi vzácně, takže umožňují dobře poznat příbuzenský vztah i po tak dlouhé době.

Po čtyřech tisíciletích nahlížejí vědci do vztahů mezi lidmi v malé oblasti, která leží v dnešním jižním Bavorsku. Pomáhají jim při tom genetické a chemické rozbory, které přinášejí úplně nové informace o minulosti.

Starší bohaté ženy, pochované ve zkoumaných lokalitách, neměly v místě genetické příbuzné a zřejmě jako děti vyrůstaly jinde, a to až stovky kilometrů daleko

Hledání v databázi

O tři roky později se o DNA z jeskyně Lichtenstein začali zajímat i výzkumníci z pražské genetické laboratoře Genomac. Protože vědci z Göttingenu použité sekvence DNA publikovali, mohli s nimi pracovat i další odborníci. „Tak nás jen tak napadlo – co kdyby nějací potomci onoho muže z německé jeskyně teď žili u nás?“vysvětloval tehdy ředitel Genomacu Marek Minárik. Porovnali tedy genetická data mužů, kteří dali laboratoři povolení, aby vědci údaje používali při výzkumu. Patnáct záznamů v jejich databázi neslo na chromozomu Y stejné znaky jako jedna z německých koster.

Dvanáct z těchto mužů projevilo zájem dozvědět se víc. Porovnáním dalších desítek znaků se potvrdilo, že jsou buď přímými potomky onoho jeskynního muže, nebo alespoň potomky jeho velmi blízkého příbuzného.

Výzkumníci z Genomacu však hledali ještě dál. Porovnali údaje s mezinárodní genetickou databází, kterou spravuje univerzita Charité v Berlíně. K již zmíněným dvanácti českým a dvěma německým mužům v ní našli také šest lidí v USA, tři v Polsku a jednoho v Portugalsku. V tomto případě je však databáze anonymní, obsahuje informace o jejich genetickém kódu a geografickém původu, ale ne jména a adresy. Nicméně se podařilo prokázat, že část blízkých příbuzných onoho muže z jeskyně zůstala doma, ale další vyrazili do světa a přežili v něm až dodnes.