Další šílení v divočině
chce zabránit. Můj kůň je ale na ovce zvyklý, a když se tam začnou motat jehňata, stejně je hodlá pozabíjet. A to ti malí ani nebrečí. Hřebci jsou prostě bojovníci, musejí se cvičit.“
Pojetí Karin Kocumové je podstatně jiné. Překladatelka zaníceně vykresluje vizi propojeného univerza, v němž se jediná bytost „rozbytostněla“do mnoha dalších jsoucen, jež spolu vzájemně ladí. Jedno druhému může podávat pomocnou ruku, například strom člověku. U ní to má konkrétní důsledky připomínající praxi indických džinistů: když si z těla opatrně odstraní klíště, pečlivě jej, stále živé, uschová do krabičky a odnese zpět do lesa, kde ho zase vypustí. A když cestou potká houbu, nesebere ji a neusmaží, protože by prý měla „divně kanibalský pocit“. dokonce „na okraji toho okraje“, ale pro ně samotné to není nijak důležité: vnímají se spíše tak, že být z vlastní volby v přírodě je pobytem v opravdovém středu. Člověk je součást přírody, taková její lehce zvrhlá součást, a když se dostává k tomu, jak svět fungoval dřív a jak hezky funguje i bez něj, ocitá se blíž centru nenásilného a přirozeného běhu věcí.
S klackem na mobil
Všichni Palánovi hrdinové se vymezují proti panujícímu ekonomickému systému, zvláště jak devastačně a krutě se projevuje při nakládání se zemědělskou půdou či s hospodářskými zvířaty. Škála jednotlivých postojů je zde ovšem opět pestrá.
V jedné kapitole padne zmínka o nutnosti kolektivní vzpoury a násilné defenestraci, jiní mluvčí naopak volí čistě individuální distanci od předmětů, které pro ně soudobou technickou civilizaci reprezentují. Vede to k tomu, že jedna z postav nedrží mobil přímo v ruce a číslo nebo esemesku do něj vyťukává klacíčkem. Případně odmítá používat výrazy, jež jsou příliš „nasáklé“převládajícím nezdravým životním stylem. Třeba pojem „sport“až příliš naznačuje soutěživost: „Když jdu indiánským poklusem, střídám chůzi a běh, jak se mi chce, jsem v pohybu, ale nemám dojem, že sportuju. Jenom proto, že mám běžkařské náčiní, nejsem nutně sportovec. Na běžkách se kochám v přírodě proměněné ročním obdobím. Taky mi pomáhají dostat se příjemněji na místa, kam by to jinak šlo těžko.“
Někteří vystoupili ze systému zcela, jiní jen částečně, jako malíř Michael Stoniš, který si každý měsíc přece jenom jezdí platit zdravotní pojištění, i když si je jistý, že ho nikdy nevyužije. V některých kapitolách se, jak je ostatně v módě, nediferencovaně útočí na „elity“, které nás ovládají hlavně záměrně vzbuzovaným strachem: „Vezmi si Zemana a jeho billboardy o uprchlících. V životě tu nikdo žádného uprchlíka neviděl, ale jaké je to téma!“
Palán se také ptá na téma partnerství, ale pro tuhle osmičku není téma tělesného sblížení příliš významné. Rozhodně méně než pro samotáře z předchozí knihy. A když už se v novější publikaci mluví o lásce, tak je to nejčastěji „láska vesmírná“, kterou bez bližšího vysvětlení vzývá jedna ze zpovídaných. Hodně tím připomíná myšlenky německé autorky duchovní literatury Bärbel Mohrové, která nabádala, aby člověk sám sobě vypsal šek a před zrcadlem si ho předal. „Vesmírný objednávkový servis“hned splní vaše přání, ať se týká financí, zaměstnání, zdraví, či ideálního partnera. Sama ale zemřela ve 46 letech na rakovinu.
Někdy jsou v knize sexuální témata implicitně skryta jako „nabízející se kozák“, jindy se dostávají do prapodivných kontextů. Jeden ze zpovídaných nepokrytě spojuje svoji preferenci krásných žen a koní: „Když se mi něco líbí, toužím to mít doma. Mám potřebu dívat se na ušlechtilost. Vidím krásnýho koně a chtěl bych ho mít. A tu samou potřebu mám u ženskejch. Nejde jen o sex, v něm je kolikrát lepší ta nehezká. Potřebuju krásu, dívat se na pěknou ženskou s dlouhejma vlasama a dlouhejma nohama.“
Kdo za všechno může?
Jednotlivé kapitoly se liší základním emočním nastavením. Někde dominuje naštvanost a obviňování systému, jinde sebeironie. Jako v případě Petra Lobeče, zábavně líčícího svoje veselé musherské historky z vyjížděk se psím spřežením, když popisuje údiv lyžaře, jehož na černé sjezdovce zběsile předjíždí „šest psů a idiot na saních“. Specifickou a notně sebeobviňující polohu má opět rozhovor s Kocumovou, která i při svém velmi skromném životním stylu sama sebe stále vnímá trochu jako příživníka: „Kdyby mě chtěl vesmír vyeliminovat, nemůžu mu to mít za zlé. Svítím, topím elektřinou, jím a chápu, že se všechno odněkud bere. Snažím se vracet co nejvíc a v různých podobách, sdílením toho, co mi jde, co mám, co jsem.“
Některé ze svérázných osobností z této knihy se trochu jeví jako případy pro specialisty zabývající se extrémy. Poskytují krajní pohledy na soudobou civilizaci, které si nezadají s odvážnými vizemi některých umělců: „Lidi jsou buď ajťáci, anebo pracují v reklamě. Kdo vytváří nějakej produkt? Když nebudeme mít co jíst, tak se povraždíme. Tohle není sranda, lidi se zvednou a půjdou tam, kde se najedí. Představ si to, ty tlupy zdivočelejch zbídačenejch ajťáků, jak táhnou krajinou a hledají, kde co strčit do huby!“
Je to realističtější pohled než ten, který předestírá například nejnovější román Davida Zábranského Logoz, v němž se tatáž vrstva stěhuje na zničená a opuštěná území typu Sýrie, zakládá Spojené nejvyspělejší země a vrací se k životnímu stylu i technologiím 19. století? Těžko říct, každopádně tomuto světu Jako v nebi, jenže jinak nastavuje výstražné a poněkud zlověstné zrcadlo. Vytváří jej pohledy lidí, kteří se přirovnávají spíše k zvířatům než soudobé lidské společnosti, případně někam na pomezí obou světů: jedna z nich se prý v pohádce, již vymyslela už v dětství, identifikovala s křížencem gorily a člověka, který „ze skrytu stromů se směsí zvědavosti a nedůvěry“sleduje lidskou aktivitu.
Pokud někdo má šanci proklínaný systém jakkoli změnit, jsou to spíše ti, kdo jej kritizují zevnitř a jsou vybaveni autoritou, jež vyplývá z jejich pozice v rámci toho systému, a tvrdými daty. Změnu rozhodně nepřinese žádná defenestrace. Ovšem každý protestuje, jak může a umí.
Jeden ze samotářů se distancuje od předmětů, které soudobou civilizaci reprezentují. Nikdy nedrží mobil v ruce a číslo nebo esemesku do něj vyťukává klacíčkem.
Vedle romantiky má samota i drsné aspekty. Když přes zimu dojdou zásoby, třeba měsíc nic nejí. Maximálně konzumuje sibiřské řízky, tedy obalovaný smažený lišejník.