Ostudy dobrého prezidenta Zemana

Jak moc si jsou podobní Josef Švejk a Miloš Zeman? Srovnání literární postavy s českým prezidentem přináší nečekané paralely

Román Jaroslava Haška Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války má v české literatuře naprosto výjimečné postavení. Patrné je to už z toho, že samotný autor své dílo nikdy nikde v zahraničí nepropagoval, přesto je stále znovu překládáno. A to navzdory tomu, že je tak neprakticky rozsáhlé – za optimální se dnes pokládá próza tak o sto padesáti stranách.

Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války se rovněž označují jako bible pro ateisty. Což nemá být žádná urážka bible, jen poukázání na fakt, že stejně jako v bibli i v Haškově románu najdeme odpověď na všechno.

Zopakujme, že zvláště mezi politiky jsou dlouhodobě oblíbena slova „švejkovina“a „švejkování“, která používají k označení něčeho, co považují za typicky českou nekalost, vychytralost, ba vyčuranost – a samozřejmě zároveň tím chtějí naznačit, že jich se tato malost netýká. To však s románovým Švejkem nemá nic společného.

Přiznáváte se ke všemu?

Spolu se Švejkem je po sarajevském atentátu zatčen i „neobyčejně tlustý pán s brýlemi“, který opakovaně platil za dva srbské studenty techniky: „Na všechny otázky při předběžném vyšetřování na policejním komisařství stereotypně kvílel: ,Já mám papírnický obchod.‘ Načež dostával taktéž stereotypní odpověď: ,To vás neomlouvá.‘“Komická situace, nicméně komu se zde smějeme? Nikoli tomu, kdo výslech vede, nýbrž zatčenému.

To by se Švejkovi nikdy nestalo. Ten vždy jen zrcadlí druhou stranu. K smíchu je tak ona, ne on. Třeba v pasáži, kdy Švejk stojí před komisí soudních lékařů: „,Jest rádium těžší než olovo?‘ ,Já ho, prosím, nevážil,‘ se svým milým úsměvem odpověděl Švejk. ,Věříte v konec světa?‘ ,Napřed bych ten konec musel vidět,‘ ledabyle odvětil Švejk, ,rozhodně se ho ale zejtra ještě nedočkám.‘“

Tady hned můžeme názorně vidět, že o nějaké vyčuranosti v souvislosti se Švejkem nemůže být řeč. Stojí pouze osaměle proti celé té úřední válečné státní mašinerii. Což sám neopomene zdůraznit při výslechu ze strany „pána zločineckého typu“: „,Přiznáváte se ke všemu?‘ Švejk upřel své dobré, modré oči na neúprosného člověka a řekl měkce: ,Jestli si přejou, vašnosti, abych se přiznal, tak se přiznám, mně to nemůže škodit. Jestli ale řeknou: »Švejku, nepřiznávejte se k ničemu,« budu se vykrucovat do roztrhání těla.‘“Jinými slovy: co ukážeš, to budu zrcadlit.

Zároveň však jde o snahu přehnaně vyhovět, neboť Švejk ty, co stojí proti němu, pouze nezrcadlí. On je zrcadlí hyperbolicky, aby tak bylo jasné, když to teď řekneme velmi jednoduše, že obludní blbové jsou oni, nikoli on. A to už jen proto, že Švejk je vlastně „muž bez vlastností“, přesněji řečeno „to“, které zrcadlením zároveň podemílá.

Chvála podemílání

Právě toto věčné podemílání – tak noblesní a zároveň zábavné – je příčinou ohromné popularity jak Švejka coby postavy, tak Haškova románu jakožto celku. Podemílání je totiž jediný skutečně účinný způsob středoevropského přežití, staletími prozkoušený. Všechny ty hospodské a kuchyňské posměšky, směřované vůči vrchnosti, byly často jedinou možností, jak ponížit toho, kdo se nad nás povyšuje, a tím nás ponižuje. Je samozřejmě rozdíl mezi hospodským šprochem a celým intelektuálním konstruktem Haškova románu, i když ten se jinak tváří velmi lidově. Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války jsou bezesporu encyklopedií podemílání.

Více slovní omáčky!

A jelikož román Jaroslava Haška je dílem skutečně nadčasovým, napomůže i k rozluštění dlouholeté záhady – totiž opakovaného úspěchu Miloše Zemana u voličů. Hned si zde řekněme to, co by nemělo zapadnout: bez Osudů dobrého vojáka Švejka za světové války by bylo takové pochopení nejen obtížné, ale nejspíš naprosto nemožné.

Hlavním postupem Miloše Zemana je totiž stejně jako u Švejka zrcadlení a podemílání, používá ho ovšem jinak než Haškův hrdina: Josef Švejk se brání, Miloš Zeman útočí. Ale vezměme to odshora, od Hradu. Když se prezident obklopí patřičně intelektuálně vybavenými jedinci, bude se v jejich omezenosti o to víc zrcadlit jeho intelekt. Což je recept, který už používal Zemanův předchůdce. A je teď jedno, jestli je budeme přirovnávat k poručíku Dubovi, polnímu kurátovi Iblovi, v jehož jménu se zrcadlí slovo blb, či k nenažranému páteru Lacinovi, jenž ze spaní křičí: „Více omáčky!“

To, čím Miloš Zeman dokázal – opakovaně – vyhrát volby, je právě podemílání. U prezidentského kandidáta či obhajujícího prezidenta to je možná zvláštní, nicméně je to tak. Jeho voliči ho milují především proto, že to ostatním vždycky nandá a je s nímu u toho legrace.

Když Miloš Zeman objíždí kraje, kde se nechá královsky hostit a povídá si s prostými občany, je vnímán jako lidový patriarcha. Navíc když tak rád vypráví anekdoty... Co na tom, že zdlouhavě a ke všemu pořád opakuje ty samé – v tomto směru Švejkovi nesahá ani po kotníky. A když si vybájí článek Ferdinanda Peroutky, nejenže se neomluví a ani se omlouvat nemusí, pro spoustu lidí to je další doklad faktu, že máme prezidenta nebojácného a zábavného, který podemílá. Že podemílá i svobodu třeba už jen instalováním turniketů na Hradě, už ale jeho voliči vidět nechtějí.

Zde je dobré se vrátit ke srovnání se Švejkem. Tomuto vojáčkovi tváří v tvář zmíněné byrokratické mašinerii nic jiného než podemílání nezbývá, zatímco Miloš Zeman je mocný muž na Hradě, takže jeho podemílání shora jaksi nedává smysl. Podemílat přece může pouze plebejec z podhradí.

Jenže vtip je v tom, že v případě Miloše Zemana takové podemílání smysl dává. Že právě proto chce, aby ho lidé vnímali jako plebejce z podhradí. Josefu Švejkovi se nemůže nic stát, neboť byl superarbitrován pro blbost. Miloši Zemanovi se nemůže nic stát, protože je prezident. Tedy ne že by nikoho neměl urážet, jelikož je prezident, právě naopak: díky tomu může na rozdíl od plebejců z podhradí urážet kohokoli. A jelikož je prezident, nikdo by zároveň neměl urážet jeho.

Prezidentovo bájení o článku Ferdinanda Peroutky proto snadno může připomínat bezstarostné počínání jednoročního dobrovolníka Marka ve funkci redaktora Světa zvířat: „Krátce za sebou objevil jsem po velrybě sírobřiché celou řadu jiných zvířat. Jmenuji mezi nimi: blahníka prohnaného, savce z rodu klokanů, vola jedlého, pratypa to krávy, nálevníka sépiového, kterého jsem označil za druh potkana.“

Český pán, cizí lokaj

Náš současný prezident dotáhl své zrcadlení a podemílání k naprosté dokonalosti. Doma je lidovým vládcem, který po krajích znaveně drží mikrofon, upíjí slivovici a uzobává koláčky a jitrnice – hyperbolicky zrcadlí venkovské publikum, jež chce vidět panovníkovu lidovost. V zahraničí je však zrcadlení náhle zcela jiné: v Rusku je ruštější než Rusové, v Číně zas čínštější než Číňané a v Srbsku

pro změnu srbštější než Srbové. Do Ameriky ho jistě nezvou ze strachu, že by byl američtější než Američané, což by nepřenesli přes srdce.

Tímto hyperbolickým zrcadlením v Rusku, Číně a Srbsku ale zároveň Miloš Zeman podemílá demokracii a nezávislost v Česku – a nejen je. To Švejk odmítá hrát na jakoukoli národnostní kartu. Kupříkladu maďarobijci sapérovi Vodičkovi velkoryse tvrdí: „Někerej Maďar taky za to nemůže, že je Maďar.“

Český prezident to vše činí s až jakousi škodolibou rozkoší, protože ví, že mu to okamžitě zajistí hlasitý odpor. Dalo by se snad říct, že čím větší skandál v zahraničí, tím větší odpor prezidentových domácích oponentů, kteří se s každou další kauzou jeví pořád víc a víc bezzubější a směšnější – to je další hyperbolické zrcadlení v tomto řetězci. Miloš Zeman totiž moc dobře ví, že to všechno má jediný důsledek: totiž že jeho příznivci jsou ujištěni v tom, že volili správně, jelikož to jejich prezident svým odpůrcům jejich ignorováním zase nandal, a ještě se mohou zasmát tomu, jak si zase zapodemílal…

Že je Miloš Zeman naprostým pánem domácí situace, vidíme i na tom, jak ve spřátelených médiích, které mu dávají dostatečný prostor a nikdo mu v nich nijak neoponuje, promlouvá velmi nestřídmě. Jiným médiím rozhovor odmítá, čímž je dostává do situace, kdy téměř škemrají, aby český prezident přišel – jistě ne pouze kvůli pravdě či objektivitě, ale i kvůli sledovanosti.

Panoptikum vedlejších figur

Přitom jediným účinným bojem proti tomuto prezidentskému zrcadlení a podemílání by bylo, kdyby média jeho verbální výstupy minimalizovala. Zkrátka kdyby byl Miloš Zeman jednoduše vypnut a na jeho výroky pronesené ve spřátelených médií a během zahraničních cest by nikdo nereagoval. Co by zbylo z Josefa Švejka a Miloše Zemana, kdybychom jim nepopřáli sluchu? Ovšem zároveň je relevantní se ptát i na praktickou otázku, o kolik by komu klesla sledovanost, kdyby českého prezidenta pominul.

V Osudech dobrého vojáka Švejka za světové války najdeme řadu vedlejších či epizodních postav, které čtenáři musejí utkvět v paměti. Jednou z nich je kadet

Biegler, pocházející z rodu, jenž měl v erbu čapí křídlo a rybí ocas: „Ve dveřích se objevil celý bledý kadet Biegler, největší blbec u kumpanie, poněvadž v jednoročácké škole se snažil vyniknout svými vědomostmi.“

Adolf Biegler upadne v nemilost, když hejtman Ságner zjistí, že kadet sám sebe povýšil na důstojníka na obálce sešitku, v němž pilně vypracoval schémata bitev rakousko-uherské armády. Později se tohoto snaživce zbaví prostřednictvím zdravotní indispozice, nicméně – ač těžce zkoušený a dokonce omylem odeslaný do cholerových baráků – se díky své cílevědomosti v samém závěru nedokončeného románu vrací mezi bojeschopné vojáky.

Čas od času se ozve hlas lačnící po takzvané aktuální literatuře. A jindy je zase slyšet tvrzení, že kvalitní literatura je aktuální vždy. Největším dílem české literatury je již téměř sto let román Jaroslava Haška Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války. Co tato kniha říká k naší české současnosti?

Hlavním postupem Miloše Zemana je stejně jako u Švejka zrcadlení a podemílání, používá ho ovšem jinak než Haškův hrdina: Josef Švejk se brání, Miloš Zeman útočí

Král šaškovými ústy

Především tento finální detail bychom neměli opomenout, protože jestli můžeme v mnohém srovnávat počínání Josefa Švejka a Miloše Zemana, potom lze v mnohém srovnávat i postavu Adolfa Bieglera s Jiřím Ovčáčkem. I když nutno poctivě přiznat, že stejně přiléhavě se k tomuto člověku jeví i věta o plukovníkovi Bedřichu Krausovi: „Trpěl vysvětlovací mánií, což činil s takovým oduševněním jako nějaký vynálezce, vypravující o svém díle.“

Postava prezidentova mluvčího – mimochodem působící neskutečně jako Josef Švejk, je to stejně tak pouze ono „to“– je naprostým trumfovým esem Miloše Zemana. Skrze ni totiž podemílá ještě důkladněji a lépe. Nejenže tak není prezident vypnut, ale naopak je z něj stereo.

Média, kam nechce chodit sám Miloš Zeman, totiž nakonec ještě ráda pozvou na rozhovor alespoň jeho mluvčího. Celé to nemá za následek nic jiného, než že se potom zas jen všichni ptají či dohadují, zda tu či onu nehoráznost říká mluvčí, či prezident ústy mluvčího.

Příznivci Miloše Zemana se mohou opět radovat. Toto počínání znovu dokonale zrcadlí beznadějnou situaci dotyčných médií, jejichž renomé notně podemílá fakt, že přistupují na náhradní obsazení s hradním kadetem Bieglerem.

Snad netřeba dodávat, že co se prezidentova mluvčího týká, Švejk by si s ním v debatě hravě poradil: „Vy mluvíte podobně jako klempíř Pokorný v Budějovicích. Ten, když se ho lidi optali: ,Koupal jste se už letos v Malši?‘, vodpovídal: ,Nekoupal, ale zato bude letos hodně švestek.‘“

A pak že není pravda, že v Osudech dobrého vojáka Švejka za světové války najdeme odpověď na všechno.