Svatozář i krvavé výjevy
Arcimboldo živě
Po Salmovském paláci na pražských Hradčanech ožívá i ten vedlejší, Schwarzenberský. Národní galerie v něm dnes otevírá novou stálou expozici Staří mistři. Kromě důležitých děl české a evropské renesance a baroka nabízí také architekturu Josefa Pleskota a grafický design Studia Najbrt.
PRAHA To místo Starým mistrům sluší. Schwarzenberský palác – už zdaleka na Hradčanech viditelný díky výrazným sgrafitům – stojí na místě čtyř středověkých domů, které lehly popelem v roce 1541. V jednom z nich měl dílnu mistr Theodorik. Pozemky následně koupil jeden z nejbohatších a nejmocnějších českých šlechticů Jan IV. Popel z Lobkowicz, aby si na nich vybudoval renesanční sídlo. O třicet let později byl palác zkonfiskován Rudolfem II. a připadl Rožmberkům, pak přešel do vlastnictví Hanse Ulricha z Eggenbergu, poté připadl dědictvím Schwarzenbergům.
Odtud jeho název a zároveň stručná historie, která se propisuje i do nové stálé expozice Národní galerie, jež obsadila přízemí a první dvě patra budovy. Zaměřená je na české a evropské malířství v době renesance a baroka, samostatně přístupný je také grafický kabinet s kresbami na papíře citlivými na světlo. „Naším cílem nebylo pouze ilustrovat akademické dějiny umění, ale vytvořit inspirující a překvapující výstavní prostory pro dnešního diváka,“vysvětluje záměr Starých mistrů ředitel Sbírky starého umění NGP Marius Winzeler. I proto si ke spolupráci přizval architekta Josefa Pleskota a grafiky ze Studia Najbrt.
Pleskot pro staré deskové, oltářní či mytologické obrazy navrhl instalaci z černých panelů-skříní, které kopírují původní mobiliář místností a zároveň po rozevření připomínají oltářní křídla. Plátna z doby Rudolfa II. jsou zase poskládaná tak, aby vypadala, jako by stála na zemi opřená o zeď. Právě tak si je ve své kunstkomoře císař prohlížel. Důležitou roli v expozici hrají také výhledy z oken na všechny světové strany – na Pražský hrad, Petřín, Malou Stranu i na moderní horizont Pankráce s výškovými budovami. „Z každého je vidět jiná scenerie, aby byl cítit barokní koncept stavby,“vysvětluje Pleskot. Součástí expozice se tak stal také mariánský morový sloup stojící před palácem na Hradčanském náměstí. Výhled na něj Pleskot doplnil panelem s velkým kulatým „kukátkem“a popiskou s podrobnostmi o tomto barokním sousoší, na jehož místě se při velkém moru v letech 1713–1714 konaly bohoslužby pod širým nebem.
Takto se ve druhé polovině
16. století perem a štětcem zachytil Giuseppe Arcimboldo. V té době mu bylo téměř padesát let. Jeho autoportrét bude v grafickém kabinetu k vidění jen šest týdnů, kresba je příliš citlivá na světlo. V galerii dělají sloupu společnost obrazy Panna Marie se zjevuje sv. Františkovi od Giovanniho Maria Salviho Sassoferrata (1609–1685) a Modlící se Panna Marie Antonína Kerna (1709–1747).
Tím se dostáváme k dalšímu důležitému aspektu výstavy, a to snaze představit české umění jako součást evropské kultury a dějinných souvislostí vůbec. Ono se těžko rozlišuje, jestli jsou například Rubensovo Umučení sv. Tomáše nebo Meditace sv. Augustina namalované pro kostel sv. Tomáše v Praze české, nebo vlámské. Ve Schwarzenberském paláci tak vedle sebe visí plátna italského manýristy Agnola Bronzina, Španěla El Greka nebo vlámského malíře Pietera Brueghela spolu s jejich českými současníky Karlem Škrétou a Petrem Brandlem. „Tímto pojetím navazujeme i na staré tradice ve vystavování sbírek NGP, jak lze dokumentovat na expozicích v Rudolfinu a Městské knihovně, kde návštěvník mohl přímo srovnávat české a takzvané evropské umění,“dodává Winzeler. Řeč je o obrazárnách z let 1885 a 1931, které předcházely vzniku Národní galerie.
Zatímco jedno patro paláce patří renesanci s manýrismem a druhé baroku s rokokem, v přízemí je přichystaná výstava solitérů Co Bůh? Člověk? a nový grafický kabinet nabízející výběr evropské grafiky a kresby 16. a 17. století. Jeho součástí je například autoportrét Giuseppa Arcimbolda nebo práce Albrechta Dürera. Výstavy se tu budou každé tři měsíce obměňovat.