Presovaná nuda s Hitlerem

VDivadle pod Palmovkou skončil už čtvrtý ročník festivalu Palm Off Fest. Jeho profilace je od počátku zřetelná – zaměřuje se na středoevropské scény, zejména na Polsko a Maďarsko, a eminentně se zajímá o politické divadlo. Vznikl akčně a přivezl už do Prahy několik opravdu zajímavých kusů včetně Frljičova Prokletí, které o půlrok později málem zbořilo Brno. I letošní ročník je důkazem, že vlna politického divadla stále sílí úměrně tomu, jak názory na politické dění společnost rozdělují. A jak vidno, není to jen problém evropských postkomunistických zemí, lidé dnes nedokážou najít společnou řeč skoro nikde a společensko-politická kritika na jevišti se stává jednou z možností, jak se vyjádřit. Plout na téhle vlně ale automaticky neznamená udělat dobré divadlo, někdy se nelze ubránit pocitu, že dramaturgové víc uvažují o tom, jak provokovat, než o tom, jak sdělit k tématu něco zásadního.

Přiznám se, že poslední třetinu inscenování Hitlerova Mein Kampfu z varšavského divadla Teatr Powszechny, který festival uzavíral, jsem vzdala, ostatně je o tom dost informací na internetu. Rozhodně tedy zde nejde o regulérní recenzi, ale jen a jen o glosu na dané téma.

Inscenace režiséra Jakuba Skrzywaneka vzbudila v Polsku rozruch, hodně se o ní píše a diskutuje, a tak lze celkem chápat, proč po ní festivalová dramaturgie sáhla. Rébus ale je, proč tvůrci sáhli po Hitlerově vskutku slabomyslné a únavné grafomanii. Asi nebude sporu o tom, že Hitler byl nebezpečný blbec. Jeho pseudofilozofické žvásty nemá smysl číst, žádné poučení z nich opravdu neplyne, natož je převádět do dramatické podoby. Na to, aby se člověk přesvědčil, jakou měl vůdce v hlavě bramboračku, netřeba tak plýtvat časem.

A inscenace je toho důkazem, čím víc se Hitlerovy nudné litanie snaží režie zdivadelňovat, tím je to horší. Nepomohou ani holé mluvící zadnice, ani politici v akváriu, ani přetírání Černé madony z Čenstochové nabílo, to jsou jen takové rádoby šokující nápady. Nic nevyřeší ani to, že třeba herec Arkadiusz Brykalski, který se přerodí ze starého Hitlera v syna, byl doslova našlapaný energií a žvásty v jeho podání nakrátko získávají dejme tomu i jistou obludnou směšnost. Zda dobře fungují paralely se stavem dnešního Polska a nárůstem nacionalismu, je také sporné, v českém prostředí rezonují opravdu minimálně.

A pokud jde o domácí scénu – žvanění domácích populistů, jako je třeba Tomio Okamura, je aspoň ve své trotlovštině někdy zábavné. Hitler, to je presovaná nuda.